Vlámská autorka Annelies Verbeke byla do českého literárního prostředí uvedena v roce 2010, když do Česka přijela propagovat vydání svého debutového románu Spi! a zúčastnila se mimo jiné Noci literatury a veletrhu Svět knihy. Už během rozhovoru na Světě knihy Verbeke mluvila o své fascinaci rybami a navíc bylo veřejně potvrzeno, že její český nakladatel koupil práva i na její doposud poslední román Vissen redden (2009), který se teď dostal na pulty knihkupectví pod názvem Spaste ryby. Celkově můžeme tedy konstatovat, že poté, co vlámská první beletristická liga u nás byla dlouho zastupována snad jen tvorbou Huga Clause a Kristien Hemmerechts, se u nás konečně postupně představuje i mladší vlámská generace: Saskia de Coster, Dimitri Verhulst, Peter Terrin, Erwin Mortier či Annelies Verbeke, která si nyní druhým překladem do češtiny zajišťuje pevnější pozici na našem literárním poli.

Próza Spaste ryby bude už podle názvu a po zběžném seznámení s dějem působit jako román ekologický, ale to je jen jeden z možných výkladů. Hlavní hrdinka, třiatřicetiletá Monique Champagne, která je stejně jako Verbeke zavedenou vlámskou spisovatelkou, se potýká hned v první kapitole s jevem pro autora živícího se psaním nanejvýš destruktivním, obecně nazývaným writer’s block. Neschopna napsat ani řádek nové fikce, oddává se studiu odborné literatury o zneklidňujícím úbytku ryb ve světových mořích. Téměř jako zásah z nebes se pak jeví telefonát, kterým je pozvána, aby se svým poetickým příspěvkem, vyzývajícím k bezpodmínečné záchraně ryb, objížděla mezinárodní ichtyologické konference. Monique neváhá ani vteřinu, velkolepým domácím večírkem se rozhodne uzavřít jednu kapitolu svého života a druhý den se sbaleným kufrem otevřít jinou, lepší, záslužnou a spasitelskou. Už během večírku čtenář postupně dostává indicie objasňující hrdinčin neklid a skrývanou labilitu. Nedávno prodělala bolestný rozchod s Thomasem, který se jevil být jejím životním partnerem, avšak krutě ji opustil pro jinou (tak jako ostatně už dříve jinou ženu opustil pro Monique, takže její bezmezná důvěra se nám může zdát spíše dosti naivní).

V dalších kapitolách už se Monique pohybuje ve sterilním prostředí letišť, hotelů a kongresových center. Kompozice knihy je jasně dána chronologickým řazením kapitol, z nichž se každá odehrává v jiné přímořské evropské či asijské metropoli a podle příslušného moře je taky nazvána. Výjimku tvoří jen vsuvka složená z fragmentů vzpomínek na soužití s Thomasem. Během konferencí se Monique sblíží se dvěma mořskými biology a významnými spoluhráči, Rakušanem Oskarem a Slovenkou Michaelou (patří jistě k autorčině zálibě v ironii, že dává těmto dvěma postavám tento bizarní původ a ze všech evropských zemí si vybere právě ty bez přístupu k moři). Michaela si dlouhou dobu myslí, že v Monique znovuobjevila blízkou kamarádku ze studentských let Stefanii, a Monique tato nová identita vyhovuje, protože výborně ladí s jejím předsevzetím spálit za sebou všechny mosty, a tak se do nové role vžívá s vervou a hromadí o sobě stále nové nepravdy.

Pro věc zapálená ochranářka Monique je na svém tažení záhy konfrontována s odtažitou, bezcitnou, exaktní vědou a tvrdým, bezohledným konkurenčním bojem světového rybolovu. Navenek stále více lpí na své misionářské úloze, a přitom si ani nepřipouští, jak čím dál více „plave“ v osobním životě. Ač máme možnost po celou dobu sledovat její myšlenkové pochody, musíme ji označit za reflektora tuze nespolehlivého, který se snaží cosi nabulíkovat sobě i ostatním.

Pokud čteme tento román v první řadě jako ekologický, pak ho bude spousta českých čtenářů jistě číst s velkým zaujetím. Vzpomeňme například, jak úspěšně si Miloš Urban získal čtenáře i kritiky svým zeleným románem Hastrman (2001). Aktuální román Annelies Verbeke může na první pohled Urbanovu angažovanou prózu připomínat – minimálně tématem nutnosti uchování životního prostředí alespoň v té současné podobě („než bude ještě hůř“) a také některými motivy, zvláště motivem vody, respektive ryby, motivem dvojníka, (kvazi)mesianismu, ekoaktivismu či nespolehlivostí vypravěče. Tím však shody víceméně končí: zatímco u Urbana převažuje zájem o vodu jako takovou a neživou přírodu vůbec jako nenahraditelný zdroj pro všechny živé organismy, Monique Champagne je posedlá právě jen rybami (protože v nich vidí lidského předka), ale ostatní ekologické problémy jí na srdci tolik neleží, a tak například neustále létá nad euroasijským kontinentem a zvyšuje svou ekologickou stopu, což ospravedlňuje „jedinečností“ své mise.

Z Urbanova zeleného románu navíc na každé stránce dýchá láska k vlastní krajině (hlavnímu hrdinovi může být to, co se odehrává za českými hranicemi, zcela ukradené), zatímco vlámský román, s pozorností namířenou na světová moře a oceány, se dá považovat za vskutku globální – se všemi přednostmi i nedostatky. Na jedné straně je vidět, že globální ekologické problémy je třeba řešit zase jen globálně (jinak se nadměrný rybolov pouze přesunuje z jedné oblasti do druhé), ale na straně druhé vyznívá celý román dosti vágně – všechna města a moře, o kterých autorka píše, působí velmi monotónně, chybí bližší charakteristika jednotlivých prostředí, a pokud zde nějaký popis je, zdá se být poněkud povrchní, s užitím mnoha klišé (např. v případě Istanbulu či Vladivostoku).

Jiné srovnání by si Verbeke zasloužila s i u nás oblíbenou polskou autorkou Olgou Tokarczukovou, jejíž ekologický thriller Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých (2009) byl rovněž nedávno převeden do češtiny. I zde máme do činění se samotářskou ženskou hlavní postavou a nespolehlivou vypravěčkou, která se na vlastní pěst a s nezviklatelným přesvědčením pouští do záchrany zvířat před nenechavými lovci (u Olgy Tokarczukové je to snažení ovšem opět spjaté s vlastní krajinou a konkrétními viníky jako u Urbana).

Jak už bylo řečeno, je ekologická tematika u Verbeke jen jedním z možných výkladů. Stejně dobře můžeme román číst jako psychologickou sondu, která zachycuje vyrovnávání se ztrátou, hledání sebe sama v situaci, kdy někomu nečekaně zmizí ze života osoba, kterou doposud považoval za svou neoddělitelnou polovičku.

Viděno ještě obecněji se může jednat i o nástin situace postmoderního člověka, který je bezprizorní poté, co se zbavil všech ideologií, zejména náboženství, které dávalo jeho žití jasně definovanou náplň i směr. To vyplývá zvláště z pasáží, v nichž naivní Monique jakoby znovuobjeví posvátnou symboliku ryby a její spojitost s křesťanstvím a Ježíšem Kristem. Nato se snaží sebe sama pasovat na Spasitele ryb, ale její úvahy zní tak naivně, že jim snad ani sama nemůže věřit. Někde v tomto stadiu se také její labilní psychika začne přibližovat závěrečnému kolapsu, o němž prozradíme jen tolik, že patří v rámci celého románu do té části, kde nám vypravěč poskytuje spíše jen kusé a poněkud mlhavé informace, takže poslední kapitola je z hlediska interpretace otevřená četným, i protichůdným dohadům.

V neposlední řadě můžeme tuto útlou knížku číst jako román o psaní samotném, o psaní, které je zablokované například nedostatkem inspirace, zvláště v případě, že autor už vyčerpal možnosti vykrádání vlastního života, že už nemá dostatek usable past – zkušeností a zážitků hodných literárního zpracování, že se cítí prázdný podobně jako Monique na začátku příběhu. K této interpretaci nás vede i využití motivu „románu v románě“ – Oskarova rukopisu, který si Monique čte s nepotlačitelnou zvědavostí, zda Oskarův poněkud perverzní hrdina je, či není jeho alter ego.

Román Spaste ryby do češtiny stejně jako debut Spi! převedla již ostřílená překladatelka nizozemské a vlámské prózy Jana Pellarová. Vizitkou románu je v první řadě název v cílovém jazyce. Překladatelka zde rozhodně nemohla ponechat slovesný infinitiv z originálu, protože by v češtině zněl krajně nepřirozeně. Nakonec byl zvolen apelativní překlad za pomoci imperativu (který v češtině navíc pěkně navazuje na Spi!), a ne například popisnější titul Záchrana ryb, který se také dříve objevil v médiích. Překladatelka dala nakonec přednost slovesu „spasit“ před „zachránit“ – a to třebaže nizozemština disponuje rozdílem mezi slovesy „redden“ a „verlossen“. Volba „spásy“ je jasná v kontextu jakéhosi pseudonáboženství hlavní postavy, ovšem výzva „spaste ryby“ (citát z jejího burcujícího konferenčního příspěvku) se nezdá zcela na místě, pokud zvážíme, že Monique považuje za vyvolenou Spasitelku právě sama sebe, nikoli druhé (ti mohou ryby maximálně zachraňovat).

Na překladu je vidět, že si překladatelka dala záležet mimo jiné na ekvivalentech četných přírodovědeckých termínů a obratů. Ovšem i namátkové srovnání ukáže malé nedokonalosti v převodu běžné slovní zásoby: např. na str. 7 postaví Monique laptop na stůl, místo aby ho zapnula („aanzetten“), nebo převezme chleba, kterému chybí přívlastek („knapperig“ – „křupavý“); na str. 32 Monique a Oskara u snídaňového bufetu předběhne „pár chtivých důchodců“, i když v originále je jen jeden… Není však jistě účelem této recenze porovnávat překlad s originálem stránku za stránkou, slovo za slovem, proto už jen pár obecných poznámek. Poněkud překvapivé je, že si postavy Monique a Oskar začnou automaticky tykat v situaci, kdy to v češtině ještě není běžné (znají se krátce a i v originále si stále vykají), přitom nizozemština přechází na tykání rychleji než čeština. Při čtení originálu jsem měla pocit větší hovorovosti (v přímé řeči) a silnějšího použití ironie než v překladu, ale celkově se dá říci, že překlad českému čtenáři zprostředkuje adekvátní zážitek se stejně pestrou slovní zásobou a bohatou metaforikou jako originál.

Román Spaste ryby má potenciál oslovit nejen ty české čtenáře, u kterých Annelies Verbeke zabodovala svou prvotinou, ale i ostatní, které zaujme svou ekologickou a psychologickou tematikou. Ačkoli hlavní hrdinka často nenabízí příliš možností ztotožnit se s jejími myšlenkovými pochody, próza je atraktivní díky aktuálnímu tématu i bohatému a inventivnímu jazykovému podání.