Edgar de Bruin: Co ten stát vlastně chce?
Bruin, Edgar de: Co ten stát vlastně chce?

Edgar de Bruin: Co ten stát vlastně chce?

„Jako nakladatelství si nemůžeme dovolit být závislí na libovůli ministerstva. Dokud podmínky grantového řízení nebudou transparentní a předvídatelné, nebudeme další české autory překládat, napsal mi Herwig Bitsche..." Původní verze článku zveřejněného 13. 3. 2010 v příloze Orientace Lidových novin.

„Jako nakladatelství si nemůžeme dovolit být závislí na libovůli ministerstva. Dokud podmínky grantového řízení nebudou transparentní a předvídatelné, nebudeme další české autory překládat,“ napsal mi Herwig Bitsche z rakouského nakladatelství Residenz Verlag, když zjistil, že jeho žádost o grant na překlad knihy Žluté oči vedou domů Markéty Pilátové Ministerstvo kultury ČR zamítlo. K vydání ho přitom podnítilo autorčino vystoupení na knižním veletrhu v Lipsku, financované MK ČR.

Z hlediska strategie, která se osvědčuje při prosazování české literatury v cizině, je němčina klíčový jazyk i pro pronikání do dalších zemí. Jediné rozhodnutí grantové komise tedy může mít následky pro další cestu autora do světa. Obecně platí, že pokud nakladatel po první knize z jakéhokoli důvodu upustí od vydání dalšího titulu, je velmi obtížné najít v dané jazykové oblasti jiného zájemce.

Proč zamítnutí grantu tohoto nakladatele tak zaskočilo? Protože až donedávna částka vyhrazená ministerstvem k podpoře zahraničních vydání na počet žádostí v zásadě stačila. Úměrně se zvýšeným zájmem nakladatelů (a o ten právě všichni usilujeme) narůstá ale i počet zamítnutých žádostí. Ze zveřejněných výsledků grantového řízení se přitom nedá odvodit, jaká kritéria příslušná komise při rozhodování používá. Mnozí nakladatelé v té souvislosti používají termín „loterie“.

Podívejme se namátkou na přehled udělených dotací za loňský a letošní rok (letos se poprvé uvádějí i zamítnuté žádosti a původně požadovaná částka). Haškova Švejka MK ČR podpořilo v Sýrii grantem ve výši osmdesáti procent požadované částky, ale portugalský překlad nedostal nic. Polský nakladatel Good Books podporu na vydání knihy Žluté oči vedou domů Markéty Pilátové získal, ale rakouský Residenz Verlag ne. Německý a anglický překlad knihy O rodičích a dětech Emila Hakla ministerstvo už dříve podpořilo, ale nizozemský ne. Román Radky Denemarkové Peníze pro Hitlera vyšel ve Slovinsku s podporou MK ČR, ale kanadský nakladatel (tedy překlad do angličtiny!) se musel obejít bez dotace. Své rozhodnutí ministerstvo nijak nezdůvodňuje, a tak zůstává záhadou i zamítnutí grantu na německý překlad knihy Martina Šmause, francouzský překlad Patrika Ouředníka a řecký překlad Ivana Klímy. Knihy Michala Viewegha jsou zcela mimo soutěž – podle informací jeho agentky Dany Blatné je žádost o grant na jeho knihu předem beznadějná. Přitom i jeho první titul v nové jazykové oblasti je prostě kniha neznámého českého autora a není důvod, proč nakladateli při tomto kroku do neznáma podporu upírat.

Proč jeden nakladatel dostane grant v plné výši, a jiný třeba jen padesát procent? Ani to není jasné. Plnou dotaci dostal např. francouzský překlad Ladislava Klímy nebo polský překlad Máje K.H. Máchy (jde tu přitom o díla, na která se už nevztahují autorská práva, takže celkové náklady na vydání jsou výrazně nižší než u současných autorů – a to necháváme stranou, že MK ČR samo uvádí, že granty jsou určeny přednostně pro podporu současné české tvorby). Ze současných děl dostal letos plnou podporu např. španělský překlad Jiřího Kratochvila, maďarský překlad Petra Šabacha či nizozemský překlad Josefa Škvoreckého.

Připomeňme, že grant je určený na překladatelské náklady. Skutečnou obětí se tedy stává překladatel. Uveďme konkrétní příklad – Paměť mojí babičce Petry Hůlové v americkém nakladatelství Northwestern University Press v překladu Alexe Zuckera. Tomuto vydání se dostalo publicity v českých médiích, figurovalo prominentně na webu czechlit, s překladatelem vyšly rozhovory atd. Podle údajů MK ČR byl nakladateli přidělen grant 40 000 Kč. Alex Zucker k tomu vysvětluje, že americký překladatel (v USA ani ve Velké Británii literární překladatel jako profese neexistuje) dostává od nakladatele symbolickou částku 500 dolarů, zbytek honoráře je zcela závislý na grantu. Nakladatel líčí svůj kontakt s MK ČR tak, že v roce 2008 podal žádost o grant (v ní se sice uvádí nejzazší termín podání žádosti, ale kdy a jakým způsobem bude MK ČR informovat o výsledku, se neupřesňuje). Když do vydání knihy (na podzim 2009) nakladatel z MK ČR nedostal vyrozumění o udělení grantu a jeho výši, usoudil, že mu grant tedy zřejmě udělen nebyl, a knihu vydal bez poznámky o podpoře MK ČR. Po vydání se na něj ministerstvo obrátilo se žádostí o zaslání výtisků (což udělal), ale žádné další zprávy nemá, grant mu dosud nikdo nevyplatil. Špičkový překladatel Alex Zucker tedy vlastně přeložil dvousetčtyřicetistránkovou a překladatelsky náročnou knihu za necelých 10 000 Kč. V této souvislosti nelze nezmínit americké vydání Zlatého věku Michala Ajvaze (312 str.) v Dalkey Archives, na které nakladatel od MK ČR obdržel závratnou částku 202.000 Kč!

A z jiného důvodu nelze nezmínit francouzský překlad Cirkusu Les Mémoires Petry Hůlové, kterému MK ČR přidělilo v roce 2008 částku 90 000 Kč, ale než k vydání došlo, nakladatelství zkrachovalo, takže ve skutečnosti ani tento grant nikdy nebyl vyplacen. Přehled udělených grantů tedy nevypovídá nic o skutečně vyplacených grantech ani o tom, jak se zbylými penězi ministerstvo naložilo – např. kteří nakladatelé dostali z tohoto přebytku grant ve druhém kole.

Z pohledu zahraničních nakladatelů tu dochází k paradoxní situaci: na jedné straně šíří stát (ať už prostřednictvím Českých center, MK ČR, nebo ve spolupráci s dalšími subjekty, jako je Svět knihy s. r. o. či nadace Literature across frontiers) českou literaturu v cizině stále účinněji – Česká centra v anglosaské, německé i španělské jazykové oblasti častěji než dřív zvou autory, aby představili zahraniční vydání své knihy v příslušné zemi osobně, množí se vystoupení českých spisovatelů na různých zahraničních festivalech a veletrzích apod. Když však cizí nakladatel na základě toho o některého z autorů projeví zájem, může se mu stát, že grant od téhož státu (zastoupeného ministerstvem kultury) nedostane. Právem si klade otázku: co tedy ten stát vlastně chce? Reakce nakladatelů směrované MK ČR po loňském oznámení výsledků (poskytla je Dana Blatná) mluví za vše:

„... byli bychom Vám velmi zavázáni, kdybyste nám mohl oznámit důvody zamítnutí. Snažili jsme se vybrat významné zástupce současné české literatury s nadějí, že rozšíříme nabídku na bulharském knižním trhu, kterou jsme zahájili autory jako Svatopluk ČechJiří Marek. Bylo by v oboustranném zájmu, kdybyste nám objasnili, ve kterých aspektech se náš projekt neshoduje s požadavky MK ČR, abychom tak své plány s vydáváním českých autorů mohli přehodnotit.“ (Boriana Djanabetska z bulharského nakl. Ednorog – šlo o Selský baroko Jiřího HájíčkaA já pořád kdo to tluče Radky Denemarkové).

„Byl bych Vám vděčný, kdybyste mohl uvést důvody tohoto rozhodnutí. Pokud je nám známo, splňovala naše žádost všechna kritéria Vašeho programu a zmíněné dílo získalo jedno z nejvyšších literárních ocenění v ČR. Nejsme velké nakladatelství a náklady na překlad podobného díla jsou pro nás bez vnější podpory neúnosné. Doufali jsme v pokračování s podobnými projekty, ale Vaše nynější rozhodnutí nás od těch plánů odrazuje.“ (Paul Eprile, Canadian Scholars' Press/Women's Press – šlo o Peníze pro Hitlera Radky Denemarkové).

Podobně muselo malé antverpské nakladatelství Voetnoot upustit od dalších titulů Emila Hakla, když byl grant loni zamítnut a ani ve druhém kole letos peníze nezbyly (jasné vysvětlení, proč to ani letos nevyšlo, dostalo nakladatelství ostatně až na třetí pokus, když se po prvních dvou mailech se zmatečnými a protichůdnými informacemi do věci vložila nadřízená příslušného pracovníka – že je úspěch v druhém kole závislý na tom, zda se některý z udělených grantů v tom roce nespotřebuje, se nakladatel ale předem nedozví).

Na neblahou situaci upozornila podáním ministru kultury loni v březnu literární agentka Dana Blatná. Odpověď obsahuje v podstatě jen popis současné procedury (s ujištěním, že ministerstvo má k rozhodnutí komise důvěru, a konstatováním, že zamítnutí grantu se skutečně nezdůvodňuje) a na závěr vyjadřuje důvěru, že „ani současná ekonomická situace neoslabí zájem žadatelů ze zahraničí o vydávání české literatury s podporou Ministerstva kultury.“ Na čem ministerstvo tuto důvěru zakládá, není jasné; kritické připomínky Dany Blatné k nynějšímu průběhu grantového řízení a upozornění na následky pro další prosazování české literatury v cizině zůstávají bez odpovědi.

Podle údajů ministerstva se částka na podporu zahraničních překladů už od roku 2007 pohybuje kolem tří milionů korun. Zda je reálné počítat s navýšením odpovídajícím zvýšenému zájmu, nedokážu jako laik a pozorovatel zvenčí odhadnout. Domnívám se ale, že by si ministerstvo kritiku nakladatelů na neprůhlednost grantového řízení mělo vzít k srdci. Formulář žádosti o grant MK ČR je ve srovnání s jinými zeměmi velmi jednoduchý – to si nakladatelé pochvalují. Možná se z toho ale teď stává určitá slabina. Proč se nakladatele nezeptat, zda na titul žádá i o jiné granty? V případě, že žádá o grant na druhý nebo další titul stejného autora, neměl by uvést prodejní výsledky předchozího titulu? Když máme dělit stále stejný koláč mezi víc a víc zájemců, proč předem nestanovit, že každý dostane např. maximálně 70 procent požadované částky? Případně předem určit, že grant má ryze stimulační funkci, a tak ministerstvo podpoří např. jen první dva tituly stejného autora v určitém jazyce? Bylo by jistě velmi prospěšné, kdyby se „komise složená z odborné veřejnosti“ orientovala v problematice šíření české literatury ve světě a v situaci zahraničních nakladatelů, případně kdyby brala zřetel na to, kteří autoři jsou momentálně vysíláni s podporou MK ČR do ciziny nebo které tituly byly oceněny např. Magnesií Literou.

Jsou jistě i další způsoby, jak částku rozdělovat spravedlivěji. Z hlediska zahraničních nakladatelů je ale nejdůležitější, aby kritéria byla předem jasně stanovena. Fakt, že lze žádost podávat jen jednou ročně, mnohdy znamená, že nakladatel musí vydání odložit. Když se pak ukáže, že odklad byl nadarmo, je frustrace všech zúčastněných – nakladatele, překladatele, ale i agenta, který vynaložil úsilí, aby autora v cizině prosadil – značná. Byla by prostě škoda, kdyby se ten nadějný rozběh současné české literatury do světa zastavil.

Členy grantové komise pro překlady jsou v současnosti literární historik Michal Bauer (Filozofická fakulta Jihočeské univerzity), kritik Erik Gilk (Filozofická fakulta Univerzity Palackého), novinářka MF DNES Alice Horáčková, literární historik a předseda Obce spisovatelů Vladimír Křivánek, literární historik Petr Poslední (Filozofická fakulta Univerzity Pardubice), kritik známý pod pseudonymem Jakub Šofar a překladatelka Marie Zábranová.

Seznam udělených grantů od roku 1998 je na adrese http://www.mkcr.cz/cz/literatura-a-knihovny/granty-a-programy/podpora-vydavani-ceske-literatury-v-zahranici---translations-3108/.