Lamija Begagić: CESTA DO OUTU

- Chceš se vrátit? -

Ale ne, takhle nikam nedojedem. Snad jsem ji vyhodila.

Snad. Snad to jednou skončí a snad budu jednou vědět jistě, že něco jsem nebo nejsem, uvažuji. Ona se zatím dívá před sebe a řídí, klidně, s kamennou tváří, která sleduje pouze provoz a už je zvyklá na moje podobné výpady. Snad jednou poznám, jaké to je nehledat klíč za knížkami a deskami, jaké to je, vzpomenout si, kde jsem nechala mokrý ručník, a neptat se, jestli jsi vyhodila použitou vložku, nebo ji nechala v koutě koupelny vedle prášku. Tentokrát jsem ji snad vyhodila.

- Sakra, spěchala jsem. Nesnáším, když se na mě spěchá.

- Aha. - dodá a šlápne na plyn, aby stihla projet na oranžovou.

- Těsně.

- Aha. - chladně odpověděla a stihla další oranžovou.

Nesnáším to její aha. Říká to, když je na mě naštvaná. Naštvaná je silné slovo, spíš je uražená. Ona prostě nemůže pochopit, jak je možné nevědět, jestli jsi hodila použitou vložku do smetí nebo ne. Nechápe, jak mohou být věci jako mytí vany po koupání, opláchnutí záchodu po vylití lógru nebo vyhazování vložek do koše pro někoho rutina. To se na takové věci vůbec může někdo ptát, jestli jsi je udělal? Někdo může. Já můžu. Ona to ví a proto je uražená.

- Jseš uražená?

- Ale jdi. Vždyť víš, že to nechápu.

Otočím se dozadu, ale za námi nesedí nikdo. Jsme samy a můžeme nadávat a vést nesmyslné rozhovory. Jsme samy: ona řídí, já jsem spolujezdec a balíček pro moji matku je vzadu.

- Tady není co chápat. Já jsem už taková. I kdyby ses posrala, já jsem holt taková.

- No jó.

Nemá chuť se hádat, a tak zesílila rádio. Zastavila na semaforu, tentokrát byla červená jako barák. Stojíme na křižovatce Stupska petlja. Jsme v těle housenky, která opouští město. V klidu čekáme, až se hlava pohne.

- Bylo by skvělý, kdybych uměla vyťukávat rytmus do volantu, - povídá najednou úplně uchváceně.

Hraje rychlá cikánská muzika a ona se snaží doprovázet ji klepáním prstů do volantu. Klakson z úplně jiného orchestru za námi vnesl do hudby zcela neladící a nesnesitelný rytmus. Nervózní řidiči nám připomínají, že už je zelená a máme jet. Kolika ústy asi právě proběhla nadávka na účet jejího pohlaví, o tom raději nepřemýšlet. Zařazuje rychlost a jedem, ale už není uchvácená, nedoprovází rytmus, už není slyšet ta cikánská hudba, úplně ji ztišila. Teď se opět věnuje jen provozu. Takovéto detaily ji znervózňují. Ještě je začátečník, z auta vylézá celá opocená, stále sedí příliš nalepená na palubní desce a obě ruce drží pevně na volantu, i když je silnice rovná a čistá.

Snažím se znovu rozpálit její uhašenou energii a zesiluji hudbu, ale Cikáni už dohráli. Posloucháme zprávy o stavu na vozovkách, ale na naší magistrále M-17 žádné problémy nejsou. Snad jenom, že pokračuje objížďka kvůli pracím na novém úseku dálnice Visoko-Kakanj. V rádiu ale nepřipomenou, že je dnes neděle a že ve Stupu začíná velký autobazar, údaj, na který jsme my dvě nesměly zapomenout, protože jedeme právě tímhle směrem a právě v tento čas. Uvědomujeme si to až teď, v sevření spousty aut.

Nejenom že se mi nepodařilo trochu ji oživit, ale teď i já trochu klesám na mysli, a tak ztišuji rádio.

- Doprdele práce, procedím skrz zuby a pak se otočím, skoro jako bych se chtěla omluvit balíčku na zadní sedačce.

Přidám ještě pár nadávek a začnu nervózně poklepávat prsty do svého vlastního kolena.

Celá křižovatka je zablokovaná, auta se valí ze všech stran, je vedro a kvůli chybějícím chodníkům jsou na silnici ještě spousty chodců. I přes zavřená okna k nám doléhá hluk a křik zvenčí. Autobazar je takové zvláštní místo, kde se setkávají takzvaní prodávající (ti, kteří by to nejhorší, co mají, chtěli prodat co nejdráž) a takzvaní kupující (ti, kteří by to, co nemají, chtěli koupit za co nejnižší cenu). Kvůli tomuto věčnému nedorozumění jsou takovéto bazary spíše místy častého nadávání, přetahování a hádání než skutečného obchodování a zbožně-peněžní směny.

- Pěkná fábie. - povídá - Vypadá zachovale.

- Tady vypadá všechno zachovale. Ale všechno je vespod rezavý.

Mně i každej meloun zvenku připadá chutnej. Ale není.

Rozesmála mě a já jsem ráda, že se smějeme. Šťastná je i ona.

Melouny ráda nemám, ale líbilo se mi, když na ně táta poklepával a snažil se najít ten správný v moři špatných. Máma říká, že se vždycky trefil. Na auto se nedá klepat, aby člověk zjistil, jestli je bourané. Ale bylo by to fajn, kdybys jen zaklepala a každá hromada železa by ti vyprávěla svůj příběh. Bylo by pěkné, kdyby každá srovnání byla tak sladká, jako to s melounem, abych se mohla pokaždé tak zasmát.

Nakláním se k ní, dala jsem jí pramínek vlasů za ucho a pusu na ušní lalůček. Usměje se a podívá se na mě koutkem oka. Stále má obě ruce na volantu, i když se už pár minut nehýbeme z místa.

- Uvolni se. Klidně vyřaď, sundej nohu z pedálu, sundej ruce z volantu…

Protáhni se, odpočiň si. -

Chceš řídit ty? - ptá se uraženě.

- Nechci. Jenom povídám.

- Tak nepovídej. Jsem v klidu.

s. 231–234