DĚTI Z JUGOZKUMAVKY

Teofil Pančić

Stát, který se jmenoval Jugoslávie, již neexistuje, rozpadl se tím nejhorším možným způsobem; znamená to, že neexistuje ani (post) jugoslávská literatura? Tuto tezi by bylo velmi těžké obhájit. Státy mohou vznikat a zanikat přes noc, což se koneckonců také mnohokrát stalo – na Balkáně možná častěji než kde jinde. Nicméně literatura nemůže zmizet ani skončit cvaknutím vypínače: je to otázka jazyka, pocitů, myšlení, usazených vrstev kulturní paměti. Všechny tyto milé věci mají vlastní povahu a vlastní zákonitosti a s tím se nedá nic dělat - většinou naštěstí, někdy bohužel. Pasová a celní kontrolní stanoviště můžeme zřídit během pár hodin, ale vždycky zůstane něco, co je přesahuje - kdyby to tak nebylo, lidé by byli jen otroky podléhajícími slepé a svévolné síle. Převážná většina obyvatel bývalé Jugoslávie mluví jazykem na podobné bázi, velmi dobře si rozumí i bez překládání, skvěle se navzájem čtou, sdílejí stejnou popkulturní scénu a mají velmi podobný smysl pro humor.

Literatura, která dnes vzniká na území mluvícím velmi podobným jazykem s řadou podvariant (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko a Srbsko), přežila téměř úplné přerušení vzájemné komunikace během devadesátých let. Dnes je situace zcela jiná, v něčem možná lepší než v dobách Jugoslávie. V té době byly ve vzájemném čtení a vydávání i různé politické důvody, dnes po nich není ani stopa, ba spíše naopak, řada politických elit si ani nepřeje vzájemnou komunikaci tohoto druhu. Vzhledem k tomu, že podobné komunikace spíše přibývá, znamená to, že je přítomna autentická čtenářská zvídavost, protože „ti druzí“ se čtou, protože si je číst lidé chtějí. Chtějí i proto, že srbský čtenář sice nemusí vnímat Chorvatsko jako svůj stát, ale měl by vnímat chorvatskou literaturu téměř jako svou, neboť se vyjadřuje k velmi podobným problémům a ještě velmi blízkým jazykem.

Sbírka postjugoslávské prózy, kterou Vladimir Arsenijević sestavil pro české čtenáře, je samozřejmě jen jedna z mnoha legitimních a kvalitních variant výboru. Ale snad je dostatečně reprezentativní, aby dobře informoval a zaujal zájemce o tuto literaturu a, doufejme, že i někoho inspiruje, aby svůj zájem prohloubil. Se snahou o přesnou vyváženost představuje hlavní proudy současné postjugoslávské prózy díky výboru jejích nejvitálnějších a nejproduktivnějších tendencí.

Arsenijević nerozděluje vybrané autory do „národních bloků“, raději je rozvrstvil generačně, od nejstarších po nejmladší. Ani pro jednoho z těchto spisovatelů není etnické zařazení ani klíčovou složkou osobní identity, natož autorské tvorby. To nicméně neznamená, že se jejich životní a intelektuální zkušenosti vzájemně neodlišují. Některé z oněch rozdílů určitě souvisejí s tím, že po rozpadu Jugoslávie dospívali anebo vstupovali do středních let za zcela odlišných okolností. Je naprosto pochopitelné, že člověk, který má zkušenosti se zachraňováním vlastního života při tříletém obléhání Sarajeva, se nepodobá ani sám sobě z doby předešlé, natož pak někomu, pro koho byla válka víceméně jen sledem blikajících televizních výjevů.

V Arsenijevićově sbírce sice není etnické dělení, ale můžeme si všimnout dominance bosenských autorů, přesněji autorů a autorek všech hlavních bosenských národností (jsou čtyři; pokud budeme počítat i Černohorce Nikolaidise, který se narodil a vyrůstal v Sarajevu, tak pět), a též spisovatelů jižní, středomořské části chorvatské Dalmácie, především z jejího centra - Splitu (také čtyři). Není to náhoda: Bosna nebyla jen epicentrem krvavé jugoslávské tragédie, ale také se v oněch strašlivých devadesátých letech vyzdvihla z bývalého provinčního, vždy spíše koloniálního statusu - vzhlížejícímu k Bělehradu a Záhřebu jako k mocnějším centrům - a potvrdila, že je místem, kde vzniká asi nejzajímavější literatura: od rádoby žoviálního Nenada Veličkoviće, který výborným humorem jen zakrývá rezignaci, vztek nebo jen jisté unamunovské „tragické vnímání světa“, přes Miljenka Jergoviće, který po sbírce Sarajevské Marlboro z poloviny devadesátých let i nadále potvrzuje, že je dnes jedním z nejlepších vypravěčů staré i současné Bosny, ale funguje i jako nejserióznější literární představitel nejen své generace na celém území bývalé Jugoslávie. Dále již proslavený Aleksandar Hemon, který se před počátkem bosenské války ocitá v USA, aby tam zůstal, zažil „nabokovovský“ úspěch a ulpěl na něm hvězdný prach „amerického snu“. Hemon píše anglicky a této bosenské mozaice tak dodal emigrantský rozměr, světabol člověka násilím vytrženého z rodného města, na nějž se z druhého konce světa jen bezmocně dívá a sleduje, jak novodobí fašisté systematicky ničí vše, co tvořilo jeho identitu. Nejmladší z této čtveřice, Lamija Begagić, je pak silným hlasem nové bosenské generace, rozeseté po světě, která vyrostla ve válce, ale rozhodla se nechat ji za sebou, aby vůbec mohla nějak žít.

Spliťané se tu představují svým typickým jižním přístupem k textu i světu, jenž je na hony vzdálený výjimečnosti hlavního města s jeho sterilní „intertextualitou“, „politickou korektností“ a high concept  low fat stylem… Boris Dežulović je jedním z nejlepších komentátorů a satiriků bývalé Jugoslávie. Se svými novými prózami úspěšně zkouší i zcela jiné narativní postupy, což dosvědčuje i povídka Smrt, jejíž zvláštnost spočívá i v tom, že dalmatský Chorvat ji napsal zcela bezchybným dialektem středního Srbska. Kritik a povídkář Robert Perišić je ve svých povídkách vynikajícím pozorovatelem poválečného Chorvatska, ztracené „válečné generace“, obzvláště té v provinciích, nenasytnosti nových kapitalistů a válečných zbohatlíků, ale též „věčných témat“: lásky, samoty, hrůzy středního věku… Vlado Bulić pokračuje v oné perišićovské dalmatsko-záhřebské linii, ale s jistým turbo-narko zrychlením: jeho blog-povídky i nádherný román Cesta do srdce chorvatského snu (Putovanje u srce hrvatskog sna) patří mezi nejsilnější hlasy nejen chorvatské prózy. Následuje chorvatský objev roku - Olja Savićević Ivančević, která dokázala ve svých lyrických a ironických povídkách být neexhibicionistická a přitom neomylně ženská v nejlepším smyslu tohoto slova (jiné významy ostatně ani nemá).

A zbývají nám povídky tří Bělehraďanů a dvou Černohorců. Arsenijević a Valjarević jsou krásné příklady bělehradské „městské“ prózy, duchovně dozrávali v době, kdy slovo „městský“ ještě nebylo nadužívanou floskulí. Arsenijević byl kdysi dávno (tedy asi v polovině minulého století…) jedním z prvních bělehradských punkerů; což by na tomto místě nebylo příliš relevantní, kdyby si i jako autor ale neuchoval cit pro vše alternativní, subkulturní a „marginální“, což je krásně vidět v povídce Vykořeněnost (Neukorenjenost), jíž je v tomto výboru zastoupen. Počátkem devadesátých let postihl Arsenijević románem V podpalubí (U potpalublju, česky 1996) onen deprimující válečný splín Bělehradu a Srbska z dob hořícího Sarajeva a Dubrovníku, kdy Miloševićova vojenská policie naháněla mladé Srby do války. Srđan Valjarević se stal bez přehánění kultovním autorem se svými nejprve poetickými, pak i prozaickými knihami - pěknými ukázkami žel pozvolna vymírající minimalistické a veristické a lyriky. Jsou autoři, které ctíte, ale nechávají vás chladnými; Valjareviće čtenáři milují, jako mají rádi svou oblíbenou skupinu či město, kde prožili krásné okamžiky, a vědí, že nic podobného se jim už nevrátí. Barbara Barbi Marković, inspirovaná Thomasem Bernhardem, postihuje ve své novele jako nějaký Vergilius bělehradských techno-klubů vyprázdněný život bělehradské mládeže, zajaté ve městě a v zemi, které jim nenabízejí žádnou perspektivu, nic, co by je vytáhlo na denní světlo z jejich nočního a dávno zcela nudného živoření v úzké „incestní“ klubové scéně, která funguje jako křehká oáza virtuální reality uprostřed šedivého a rozpadajícího se města. Nicméně jitro stejně přijde…

Andrej Nikolaidis, spisovatel složitého bosensko–černohorsko–řeckého původu, žije v Ulcinji, na samém jihu Černé Hory, na jadranském pobřeží u hranic s Albánií. Je již zavedeným spisovatelem, ale dvěma posledními povídkami, Mimesis a Syn, si získal velikou reputaci a stal se jednou z nových literárních hvězd bývalé Jugoslávie: někdy je nazýván i „černohorským Thomasem Bernhardem“ (a opět tu máme Bernharda!). Nikolaidis je pozoruhodně znevažující, důkladný, vášnivý a sžíravě vtipný kritik patriarchální a provinční mentality, které je pravým zdrojem každého fašismu, ať je to kdekoliv a kdykoliv. Ognjen Spahić patří do druhé vlny nových černohorských vypravěčů. Ale již svým prvním, v evropském kontextu jedinečným, hodnotným a důležitým románem Hansenovy děti (Hansenova djeca) dal najevo, že ho zajímají jen nejvyšší cíle. Jeho právě vydaná sbírka povídek, ze které jsme vybrali Zimní pátrání (Zimska potraga), potvrzuje, že Spahić jde za svým cílem…

Jak jsme již řekli, Jugoslávie už není.

Literární Jugolaboratoř jako by se právě dala do pohybu. Je to paradox?

Zemím a lidem, kteří již ztratili či lehkomyslně prohráli vše ostatní, mohou pomoci už snad jen paradoxy.