Spisovateli Cormaku McCarthymu vyšlo v Česku už několik knih. Dítě Boží se však trochu vymyká ze zavedeného pořádku, protože pochází z raného tvůrčího období. Dosud mu totiž díla vycházela v chronologickém pořádku podle data vzniku.

Tím však odlišnosti nekončí. Na rozdíl od pozdějších děl, která se v naprosté většině odehrávají kdesi v mexicko-americkém pohraničí, první čtyři McCarthyho romány, a tedy i Dítě Boží, mají svůj děj zasazený do venkovského prostředí amerického Jihu, přesněji do Tennessee, kde autor dlouhá léta žil.

Dítě Boží je v kontextu autorova díla spíše méně známou epizodou. Už zde jsou však patrné motivy, které dovedl později takřka k dokonalosti, totiž postupné odcizení od společnosti, jehož výsledkem je samota fyzická, metafyzická, etické a sexuální perverze a násilí jakožto projevy lidské přirozenosti. McCarthy netvrdí, že jeho hrdinové jsou zločinci, nebo naopak svatí. Říká, že pokud jim to společnost dovolila, je chyba na obou stranách. Protagonistou Dítěte Božího je venkovský prosťáček Lester Ballard. Je to sirotek, jenž chytrosti ani přitažlivosti moc nepobral. Nemá žádnou rodinu – matka odešla, když byl ještě dítě, a otec se krátce nato oběsil.

Román začíná veřejnou dražbou jeho rodného domu. V tomto smyslu je Lester skutečným dítětem Božím, protože nikdo jiný jej za syna nepřijme. S příchodem zimy se jako zvíře stahuje k lidským obydlím, kde hledá spíše teplo než lásku či fyzický kontakt. Zabere si opuštěný dům, potravu si opatřuje střílením zvířat. Jednoho dne najde na silnici auto se dvěma mrtvolami milenců a uvědomí si, že jej vychladlé dívčí tělo vzrušuje.

Život mimo společnost
Odtáhne si je do baráku a pár dní zneužívá, pak nešťastnou náhodou vypukne v domě požár, v němž se vším jeho ubohým majetkem zmizí i mrtvá milenka. Nový materiál si tedy Lester začne obstarávat pomocí pušky. Přestěhuje se do jeskyně, živí se tím, co uloví, lidi potřebuje jen mrtvé. Postupně se vzdaluje společnosti, až žije zcela mimo její struktury. Příběh pak rychle spěje až k předčasnému finále, v němž obyvatelé městečka vezmou spravedlnost do svých rukou. V něm však žádná katarze nepřichází, a tak musí Lester Ballard sejít ze světa banálním, nehrdinským způsobem – nemocí.

Podobně jako v pozdějších dílech vyniká i Dítě Boží jazykovými kvalitami. Pro McCarthyho je typický sporý, úsečný styl, v němž jednotlivé kapitoly, které spolu občas zdánlivě příliš nesouvisí, mají jen zřídka víc než několik stran. Děj se často posouvá kupředu pomocí stručných dialogů obyvatel městečka. Ty a krátká vyprávění se střídají s pasážemi popisujícími chladnou zimní přírodu, netečnou k hrůzám, jež se v jejím lůnu odehrávají, a přející spíše skrývajícímu se Ballardovi než jeho pronásledovatelům.

McCarthy býval často obviňován z toho, že jeho díla nemají jasné morální či etické vyznění, že v nich často vítězí chaos nad pořádkem a zločinci tu unikají trestu. Stejně je tomu v Dítěti Božím: Lester za svůj krátký život prožije tolik zlého, že jej nemůžeme považovat jen za devianta, a svůj díl odpovědnosti má na vývoji jeho případu i společnost. Ta se žádné odplaty za Ballardovy zvrhlé činy nedočká, selže jak spravedlnost soudní, tak lidová. Ballard je však nakonec schopen k prospěchu lidské komunity svým způsobem přispět – paradoxně však pouze jako pitevní materiál pro mediky.

Dítě Boží není a nikdy nebylo považováno za McCarthyho nejlepší ani nejúspěšnější knihu. Nedosahuje zdaleka kvalit Krvavého poledníku, kde jsou násilí i zločiny daleko plastičtější a jazyk bohatší. Takto tedy Dítě Boží berme – jako potěšení pro autorovy fanoušky.