Luisa Nováková předznamenala charakter souboru, čítajícího 24 pověstí, už v dvojím pojmenování: věcný orientační titul zkombinovala s poeticky jímavým názvem Šlépěj královny Jadwigy, synekdochicky použitým jménem jedné z nejkrásnějších pověstí. Pověsti uspořádala do dvou oddílů a proložila vlastními překlady lidové poezie z různých regionů Polska.

Nováková sestavila svůj jedinečný soubor po nelehkém hledání v pramenném materiálu a citlivě volila látky, jimiž obsáhla polské děje od chvíle rozloučení tří mytických bratří – Čecha, Lecha a Rusa – až po druhou polovinu 17. století, plnou válečných střetů. Na válečné konflikty nejsou polské dějiny chudé. Zápasy s Tatary, Uhry, Litevci, s řádem německých rytířů, donskými kozáky a Švédy, úporná obrana měst i území se zákonitě obrazily v historických pověstech jako poselství náročně prožívané lásky k rodné zemi.

Je to země nejkrásnější, jak pocítil pradávný Lech, kraj neprostupných pralesů, hlubokých jezer, mírných i dravých řek, drsného pobřeží i nížinných dálek – budoucích polí, od jejichž zrna voní ruce těm, kteří o ně pečují. Krajina magická, spolužijící s proměnami oblohy, s nápory vichrů a bouří, ale i s laskavostí slunce a jasem luny, kterou autorka nejednou metaforicky postihuje krásu tváře svých panenských hrdinek. Ta krajina žije, plná tajemného dění, proměn, barev a zvuků, hrozící řáděním běsů a laskavá v činech dobrých bytostí. Zbloudilý kníže Kazimír např. „uslyšel Vislu zpívat“ hlasem vodní víly a ten zpěv „zněl jako třpyt lososí ploutve … jako odlesk slunce mezi zrcadlícím se listím, jako pírko ledňáčka o polednách zachycené v pavučině, jako tvář plné luny utopené v tůních, zněl jako čas, co stojí na věky, i jako ten, jenž mezi prsty protéká rychleji než voda řešetem. Byl hrozivý, byl krásný. Vyrážel dech a vracel sílu.“

S podobnou podmanivostí a vypravěčským zanícením kreslí autorka dramatické děje i lyrické chvíle. Všemi smysly vnímá tvary a barvy, zvuky a vůně v poetické syntéze a umocňuje ji v řadách přirovnání, v nichž často jeden básnický obraz evokuje možnost dalšího metaforického zažehnutí. Přirovnávání ozvláštňuje stavbu vět i kompozici pověstí, podpořeno častým, naléhavým opakováním a osobitým umísťováním sloves ve větných celcích a jejich souvislostech. Autorka tím dosahuje dynamičnosti podání, místy i zřetelné rytmizace a v celku nevšední krásy jazyka.

Nejde o samoúčelnou estetizaci výraziva, krása je zhodnocována i v lidském počínání, ve statečnosti mužů a spanilosti dívek a spojována s hodnotami, jako je hrdost, nepokořenost, svoboda, věrnost a čistý milostný vztah. Žánrově i původem jsou Polské pověsti různorodé – od historických až po démonické a pověrečné tradující v lidovém podání prastaré prvky pohanské. Vstřícně absorbují temné tóny balad i přátelské zázraky polských legend. Baladické náměty obohatila autorka zařazením podmanivých lidových písní, legendární látky uplatnila v pověstech historických (např. Černá Madona Čenstochovská ochrání své město před lstivým manévrem Švédů).

Nabídla tedy Nováková českému čtenáři pověsti svrchovaně polské, v nejednom motivu nám blízké a objevila tak pro nás přitažlivou výseč kultury našich severních sousedů. Slovníček výslovnosti polských jmen a bohatý poznámkový aparát usnadní četbu zejména nedospělým recipientům.