Pohádka lidová i autorská byla u nás od sklonku 19. století nejenom hojně vydávaným literárním útvarem, ale rovněž předmětem literárněhistorických a literárněteoretických bádání a sporů, odrážejících na jedné straně profanaci žánru při jeho včleňování do oblasti literatury pro děti, na straně druhé pak prosazujících požadavek umělecké kvality. Z literárního dědictví minulých staletí dodnes čerpá současná bohatá produkce pohádek. Každý příspěvek k dějinám české pohádky je tedy pro nás nejenom vítaným zpřesněním vývojové linie pohádkové literatury, ale v dnešní době, kdy je pohádka opět rozkročena mezi literaturou pro děti a pro dospělé, přináší rovněž zajímavé svědectví o konstantnosti našich čtenářských potřeb.

Luisa Nováková, literátka, literární historička a editorka, vydala v roce 2009 pozoruhodnou práci Proměny české pohádky (K historii žánru ve čtyřicátých letech dvacátého století) . Věnuje se v ní složitému období 40. let 20. století, které tíživě poznamenala okupace a po třech euforických letech svobody od roku 1945 neméně negativní dopad únorových událostí z roku 1948. V úvodu stručně rekapituluje historii tzv. bojů o pohádku, na jejichž pozadí se v první polovině 20. století formovalo nové chápání literatury pro děti.

Autorka upozorňuje na významné ediční počiny (cyklus editora Jana Šnobra Čeští spisovatelé českým dětem), sleduje různost přístupů k literárnímu zpracování lidových pohádek domácích i světových (například soubory Jiřího Horáka, Josefa Štefana Kubína, Karla Dvořáčka, Vojtěcha Martínka, Petra Denka, Pavla Eisnera) a všímá si především rozmanitých podob autorských pohádkových textů (například Karel Schulz, Pavel Nauman, Jarmila Glazarová, František Kožík, Josef Lada, Josef Menzel, Ondřej Sekora) včetně pohádek veršovaných (Václav Renč, Jan Pilař, Kamil Bednář). V kapitole Pohádka a rok 1948 ukazuje na analýzách pohádek Marie Majerové, Heleny Malířové a Pavla Kohouta koncepci „nové“, marxistické pohádky, v níž je poezie vytěsňována primitivně aplikovaným racionalistickým přástupem, politickým patosem a agitací. Nováková zdůrazňuje, že „skutečná pohádka je od své podstaty svobodná“ a nelze ji podřídit žádným ideologickým či tržním požadavkům bez rizika, že pohádka ztratí svoji uměleckou přesvědčivost.

Nováková nesetrvává u pouhé rekapitulace limitované časovým úsekem 40. let 20. století, nýbrž poukazuje na zajímavé vývojové analogie a spojnice, které vedou až k současným podobám pohádkové literatury (například příklon Josefa Lady k nonsensu v poloze, s níž se setkáváme v 60. letech u Miloše Macourka; srovnání raných pohádek Václava Čtvrtka s texty Josefa Čapka aj.). V práci, bohatě materiálově podložené, autorka na vhodně zvolených příkladech demonstruje kvalitativní posuny v oblasti pohádkové literatury a interpretačně je ukotvuje ve vztahu k tehdejším i dnešním recipientům.

Publikace Proměny české pohádky tak zaplnila jedno z bílých míst v historii české literatury pro děti a mládež, nicméně její čtivý styl předurčuje publikaci širšímu adresátskému okruhu. „Pohádka nebyla a není muzejní exponát, neměla by se jím tedy stát ani v budoucnu,“ tvrdí L. Nováková, která podstatu pohádky spatřuje v „provokaci k dobru“. Na pozadí žánrových pohybů tak zřetelně vyvstává i obraz kontinuální platnosti neměnných hodnot, aktuálních v každé době a každé společnosti.