Zase jsem byl jednou s ostatními dětmi odnášet hrnce a vrátili jsme se zpátky do tábora. Nešel jsem hned za maminkou, ale ještě jsem se chvíli potloukal s dětmi. Šli jsme pomalu podél ostnatého drátu k barákům. Sluníčko svítilo a bylo mi teplo. Přede mnou šlo několik větších dětí a šeptaly si. Najednou se zastavily. Ptal jsem se, co se děje. Řekly, ať se nedívám, ale že kolem po cestě jde velký kápo. Podíval jsem se a uviděl jsem vojáka v zelené uniformě s velkým hnědým psem. Pes vypadal jako vlk z pohádky o Karkulce, ale voják ho držel na řetězu. Děti říkaly, ať se nedívám, a rychle se obrátily k cestě zády, a tak už jsem nic neviděl. Jedna velká holka se mě zeptala: „Máš jazyk?“ Několik dětí uteklo. Přikývl jsem. Řekla: „Tak ukaž, já ti nevěřím.“ Podíval jsem se na ostatní. Jeden kluk ke mně přišel a chytil mě. „Tak ukaž.“ Otevřel jsem pusu a vystrčil jazyk. Několik dětí zase odběhlo. Velký kluk, který stál přede mnou, udělal krok stranou. Zase jsem pusu zavřel. Několik dětí volalo „bůůůůů“. Jedna holka mi řekla: „Že se neodvážíš vypláznout jazyk na toho vojáka?“ Podíval jsem se na ni a vyplázl jazyk. „Ne na nás,“ řekla, „ale tak, aby to uviděl on. A udělat dlouhý nos.“ Řekl jsem, že nevím, co je to dlouhý nos, a několik dětí se dalo do smíchu. Kluk, který stál hned přede mnou, roztáhl prsty, dal si jeden palec na nos a druhý na malíček první ruky. Řekl jsem, že to znám, ale že jsem nevěděl, že se tomu říká dlouhý nos. Holka se zeptala, jestli bych se to odvážil udělat na toho vojáka. Přikývl jsem. Děti utekly.

Šel jsem k plotu. Hnědý rezavý ostnatý drát byl tak hustý, že jsem skrz něj skoro neviděl. Ruku bych jím určitě neprostrčil. Ustoupil jsem krok zpátky. Na vnější straně plotu rostl zelený plevel. Za ním vedla šedivá cesta. Na protější straně šel voják s vlčákem. Roztáhl jsem prsty, položil jsem si palec na malíček a obě ruce dal před nos. Nebylo snadné udržet je rovně. Pak jsem vystrčil jazyk a zavolal „uvá-uvá“, jak to vždycky děti dělaly. Někdo mě chytil za ruku a táhl pryč. Byla to nějaká holka. Řekla, že jsem se zbláznil a ať toho okamžitě nechám. Ostatní děti se dívaly zpovzdálí. Holka mi odtáhla ruce od nosu a otočila mě. Obrátil jsem obličej a ještě jednou jsem vyplázl jazyk, jak nejvíc to šlo. Dala mi facku a táhla mě od plotu pryč. Když jsme přicházeli, ostatní děti utekly. Nechal jsem se táhnout a vystrkoval jazyk na každého, koho jsme cestou potkali. Volnou rukou jsem k tomu dělal poloviční dlouhý nos. Za chvíli jsme byli u našeho baráku. Holka mě vtáhla dovnitř a dovedla k mamince. Vyprávěla jí, co jsem dělal. Maminka řekla „cože“ a dala mi na tvář pořádný pohlavek. Hvízdlo to a zabrnělo, ale nebrečel jsem. Vyprávěl jsem jí o tom vojákovi a vlčákovi a že se na něj děti neodvážily vypláznout jazyk a že si myslely, že já si taky netroufnu. A že ta holka byla u toho, když mi řekly, abych to udělal místo nich. A že mi slíbily, že si budu moct hrát s velkými dětmi, když to udělám.

Maminka se zeptala děvčete, jestli je to pravda, a ona odpověděla, že ano. Na to jí maminka řekla, že k tomu určitě ještě uslyší něco od své maminky, ale ona že je v každém případě ráda, že mi v tom zabránila a převedla mě k ní.

Holka odešla. Maminka se dala do pláče. Řekla: „Víš vůbec, co jsi udělal? Chceš, aby nás všechny zabili, aby nás všechny zabili? Proč něco takového děláš? Už to nikdy neuděláš?“ Řekl jsem, že ještě nevím, protože ten voják to vůbec neviděl, poněvadž mě už přešel, když jsem to dělal, a protože se vůbec neotočil. Maminka křičela, že jsem se snad dočista zbláznil, že jsem měl moc velké štěstí, že se ten voják neotočil, jinak by na mě určitě poslal toho psa a ji by nechal zastřelit. A že se to možná ještě stane, protože mě možná viděl nějaký jiný voják. Řekl jsem, že tam už poblíž žádní vojáci nebyli. „A co stráže,“ ječela. Nevěděl jsem, jaké stráže myslí. Vstala a táhla mě s sebou ven. Stál tam houf matek.

„Teď mě dobře poslouchej,“ řekla maminka. „Něco ti ukážu, ale nebudu ukazovat. A ty taky neukazuj. A taky se na tu stranu nedívej moc dlouho. Dělej přesně, co ti řeknu. Podívej se mi přes rameno. Vidíš tu strážní věž?“

Viděl jsem jen baráky a za nimi u plotu několik vysokých sloupů. Řekl jsem jí to. „Ty sloupy,“ řekla, „ co vidíš nad těmi sloupy?“ Podíval jsem se výš a uviděl jsem něco jako budku ze dřeva. To jsem jí taky řekl.

„Ta budka je strážní věž. Na všech stranách stojí strážní věže. To jsi nevěděl?“ Řekl jsem, že jsem to nevěděl a že ty sloupy stojí stejně až za ostnatým drátem, takže k našemu táboru nepatří. Maminka řekla: „A teď se se mnou otáčej. Uvidíš další takovou strážní věž. A v ní vojáka. Je na stráži a všechno vidí. Ale nedívej se na něj moc dlouho, pomalu se otáčej a nezastavuj se.“ Udělal jsem to a uviděl jsem další strážní věž s vojákem na hlídce. „Viděl jsi ho?“ zeptala se maminka. Přikývl jsem. „Všude tě vidí. A když tě nevidí tenhle, tak tě vidí jiná stráž. Doufejme, že z toho vyplazování jazyka nic neviděli.“

Maminka mě nechala stát a šla k ostatním matkám. U našeho baráku bylo taky plno dětí. Matky se dohadovaly, které děti by měly být potrestány nejvíc. Mluvilo se také o mně. Ale maminka řekla, že jsem to udělal proto, že mě ostatní děti naváděly. Stál jsem a pozoroval první strážní budku. Najednou jsem i v ní uviděl vojáka. Držel pušku opřenou o okraj. Pomalu přecházel dokola a obrátil se na mou stranu. Puška se otáčela s ním, až najednou mířila přesně na mě. Tak se zastavil. Díval se na mě. Uslyšel jsem ránu. Ženy a děti začaly ječet. Přišla maminka, chytla mě za ruku a odtáhla do baráku. Brečel jsem.

Maminka mě utěšovala. Říkala, že střílel, protože tam stálo tolik lidí pohromadě, a to je zakázané. „Nestřílí hned na lidi, nejdřív střílí pro výstrahu do vzduchu.“

Příští den jsem potkal velké děti. Ale stejně jsem si s nimi nesměl hrát. Protože jsem prý mamince řekl, že mě naváděly. Řekl jsem, že jsem to vůbec neřekl. Ale ta holka, které se mohly zeptat, tam nebyla. Říkaly, že je nemocná, nebo tak něco.