O vydání sborníku se zasloužili editoři Zuzana Silagiová, Hana Šedinová a Petr Kitzler, navozuje již svou obálkou atmosféru starých dobrých časů, kdy byla poctivá typografická práce samozřejmostí a zcela logicky předznamenávala obsah samotné knihy. Obálka a grafická úprava Markéty Jelenové tomuto sborníku vtiskla nezaměnitelnou tvář, přičemž nápaditě pojaté iniciály na přebalu sborníku odkazují nejen k iniciálám oslavenkyně, ale i k titulu sborníku samotného Donum magistrae, titulu, jejž jedna z editorek Zuzana Silagiová interpretuje dvojí konstrukcí magistra donans i magistra donata. Ačkoli zanedlouho po vydání sborníku odešla doktorka Martínková z tohoto světa a završila se tak její plodná badatelská cesta, přesto je stále cítit její vyzařování nejen na její nejbližší kolegyně ze Slovníku středověké latiny v českých zemích, ale i na celé pracoviště Kabinetu pro klasická studia FLÚ AV ČR. I proto ji lze i po jejím odchodu stále považovat za magistru donans, jejímž prostřednictvím se její kolegové mohou, jak uvádí Zuzana Silagiová v curriculu oslavenkyně, „neustále těšit z darů, jichž se jim od doktorky Martínkové dostalo“ (s. 9) a které tak v jejích šlépějích nadále zhodnocují.

Doktorka Martínková se hned po studiích na doporučení prof. Ryby dostala do České akademie věd a umění, kde pracovala nejprve v Komisi pro soupis latinských nápisů, posléze působila ve Slovníku středověké latiny v českých zemích (LB), jemuž zasvětila prakticky celý svůj profesní život. Tato náročná lexikografická práce přerostla téměř ve čtyři desetiletí úspěšného řízení celého projektu, díky němuž si Slovník brzy vydobyl uznání nejen doma, ale i v zahraničí. Pro úspěšné zvládnutí této práce byla doktorka Martínková výborně připravena: měla nejen detailní znalosti jazyka, ale i středověké literatury, paleografie či dalších pomocných disciplín.

Vedle této hlavní činnosti se však zabývala i jinými obory latinistiky: ediční prací z oblasti středověké a humanistické literatury (za všechny tituly zmiňme alespoň následující: Frater Colda ordinis praedicatorum – Tractatus mystici; Aeneas Silvius – Historia Bohemica; Adam Rosacius, Oratio panegyrica de Boemiae reviviscentia; Quadragesimale admontské), překlady či výbory z děl českých humanistů, z její dílny však pocházejí např. i jednotlivá hesla věnovaná humanistickým autorům ve Slovníku latinských spisovatelů. Úctyhodný výčet jednotlivých položek v bibliografii (s. 10-20) jen dokládá šíři a hloubku jejích zájmů. Po milé úvaze Pavla Spunara nad věkem a stářím, jež následuje za bibliografií oslavenkyně, se čtenář dostává k tematicky i chronologicky velmi různorodým příspěvkům, jimiž do sborníku přispěli jednotliví gratulanti.

Osmnáct příspěvků lze rozdělit do několika větších skupin se společným jmenovatelem, jež dávají nahlédnout do badatelské šíře pracovníků Kabinetu, kteří jsou ve sborníku nejhojněji zastoupeni (dále zde nalezneme příspěvky klasických či středolatinských filologů působících zejména v univerzitním prostředí, kteří jsou či byli spjati s projektem Slovníku středověké latiny). Do oblasti klasické filologie v užším smyslu je možné zařadit příspěvek Heleny Kurzové analyzující latinskou a řeckou vazbu akuzativu s infinitivem, již v jiných jazycích zastává obsahová věta oznamovací. Na pole řecké literatury čtenáře uvádí svým příspěvkem Julie Černá, která se zabývá požadavky kladenými na chování a vystupování lékaře vůči pacientům na základě rozboru hippokratovského spisu De medico.

Z oblasti latinské literatury je ve sborníku zastoupen příspěvek Petra Kitzlera (Acta Acacii aneb podvratná moc smíchu), který představuje zábavný text diskreditující tradiční bohy a antickou mytologii, vzniklý s největší pravděpodobností až po období pronásledování křesťanů. Jan A. Dus se věnoval latinské legendě Passio sancti Bartholomei apostoli ze 6. století, která novátorsky navazuje na perikopu o Ježíšově pokušení, a jejím zpracováním ve Zlaté legendě Jakuba de Voragine ve 13. století. Otázkami spojenými s autorstvím středověkého kratochvilného textu Summa recreatorum se zabývala Anežka Vidmanová, přičemž konstatuje nemožnost definitivního rozřešení této otázky. Autora tak spíše identifikuje s etnickým Němcem, podílejícím se patrně na některém z podniků Karla IV. Na pole latinské literatury čtenáře uvádí i příspěvek Jany Nechutové O skryté literární tradici skalních rozsedlin (Pís 2,14), kde se autorka věnuje exemplu ze spisu Caesaria z Heisterbachu Dialogus miraculorum. Ve středověku se pohybují i příspěvky Boženy Kopičkové a Lenky Blechové, přičemž první z nich se zabývá otázkami mateřského citu proti smyslu pro povinnost u bezdětné české královny Žofie, druhá přispěvatelka, dříve rovněž spoluautorka LB, vzdala hold své učitelce příspěvkem Zvláštnosti postavení katolické církve ve středověku v Kotorském zálivu. Do středolatinské sekce příspěvků náleží i širší zastavení Ireny Zachové nad otázkami spojenými s významnou brněnskou knihovnou u sv. Jakuba, která obsahuje unikátní středověké rukopisy a tisky, a zejména jejími katalogizátory, kteří výraznou měrou napomohli osvětlit vznik a růst této sbírky mající své kořeny hluboce ve středověku.

Největší počet příspěvků vyšlo z pera kolegyň doktorky Martínkové, které pracují na Slovníku středověké latiny. Právě odtud pramení jejich zájem o otázky lexikografické, jejž uplatňují nejen při práci přímo spojené s přípravou Slovníku, ale využívají rovněž excerpovaného materiálu pro široce založené bádání s přesahy do dalších disciplín latinistiky. Do této oblasti zapadá článek Nomen virtutibus aequas, v němž Hana Šedinová poukázala na zajímavosti z oblasti tvorby latinských příjmení a přezdívek v antice a ve středověku. Probírá zde některé typy příjmení a přezdívek, upozorňuje na motivace a okolnosti, které mohly působit na jejich vznik, a poodkrývá tak vrstvy významů slov, jež v sobě skrývají mnohá překvapení. Barbora Kocánová v téměř esotericky nadepsaném příspěvku Draco vel hasta vel columna podává zajímavý vhled do terminologie optických atmosférických jevů v bohemikálních latinských středověkých pramenech, v němž se zabývá polárními zářemi, meteory a tzv. halovými jevy. Konstatuje zde, že v latině existovala celá škála výrazů, jimiž byly tyto jevy označovány. Na skutečnost, že na první pohled nepříliš zábavná a suchopárná práce spojená s přípravou LB,¹ může být ve skutečnosti činností dosti zajímavou, neřkuli dobrodružnou, upozorňuje Markéta Koronthályová v příspěvku Oblagium aneb dobrodružství latinského slovníku, kde konstatuje širší pole významů substantiva oblagium v pramenech české provenience nežli u slovníků středověké latiny čerpajících z jiných teritorií Evropy.

Další velký okruh příspěvků ve sborníku tvoří edice středověkých, raně novověkých a barokních textů. Současná vedoucí lexikografického oddělení Zuzana Silagiová, která převzala po Daně Martínkové v devadesátých letech minulého století redaktorský post v LB a úspěšně pokračuje v nastoupeném kurzu vydávání Slovníku, podává edici, překlad a velmi precizní rozbor sofistikovaného veršovaného komputu ze 14. století, s jehož pomocí si měl tehdejší uživatel osvojit postupy k výpočtu dat pohyblivých svátků. V příspěvku další z pracovnic Slovníku Hany Florianové se dostáváme do Prahy raného novověku. Autorka seznamuje s Jesseniovou přednáškou věnovanou pražské pitvě z roku 1600, přičemž konstatuje, že Jessenius si nekladl za cíl informovat pouze o odborných lékařských stránkách tohoto podniku, ale snažil se přítomným poskytnout i dostatek osvěžení v podobě nejrůznějších zajímavých glos, úvah či dokonce etymologických výkladů. Překladem vytříbeného latinského humanistického spisu Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic O lakomství vzdal Josef Förster hold jubilantce za její zásluhy o studium Hasištejnského díla.²

Příspěvek k řádové barokní hudební kultuře první poloviny 18. století podal Jiří Matl v článku věnovanému plaskému cisterciákovi Vogtovi a jeho učebnici hudby s titulem Conclave thesauri magnae artis musicae, jež pro nás může být důležitým dílem nejen pro studium dobové prováděcí praxe, ale i kulturního klimatu tehdejších Čech. Do období baroka spadá i článek Martina Svatoše Viduata turtur in tenebris obscura jacebat s podtitulem Byla tiskařka Johana Koudelková-Průšová latinskou básnířkou? Autor příspěvku se zamýšlí nad možným autorstvím tří latinských básní věnovaných profesoru pražské univerzity JUDr. J. V. Felixi z Ebenholzu, jejichž edici zde zároveň otiskl. Sborník uzavírá Jan Bažant úvahami o sochách věštkyně Libuše a Přemysla Oráče umístěnými v pražském Národním muzeu. Dospívá zde k názoru, že volba na tyto sochy mýtických předků českých Přemyslovců – ač na půdě vědecké instituce, jakým bylo Národní muzeum – padla patrně z důvodu zamýšlené konfrontace návštěvníka s počátky českých dějin, jakkoli se v tomto případě jednalo o počátky mytické.

Převážná většina příspěvků ve sborníku se dotýká oblastí, jimiž se po celý plodný badatelský život doktorka Martínková zabývala. Ať už to byla ediční práce z období středověku či raného novověku nebo práce lexikografická v širším či užším slova smyslu, dokládají tyto zájmy širokou rozprostraněnost na poli latinského jazyka a literatury oslavenkyně, která měrou vrchovatou využila svého nadání, znalostí a zkušeností. Parafrází na Horatia non omnis moriatur tak můžeme uzavřít a jen podtrhnout, že doktorka Martínková svou celoživotní prací vztyčila monumentum aere perennius, jemuž její spolupracovníci, kolegové a přátelé sborníkem vzdali důstojný hold.

Poznámky:

1. O tom, že výsledkem lexikografické práce jsou nejen články v příslušných slovnících středověké latiny, svědčí mezinárodní konference Slovník jako inspirace, kterou uspořádalo oddělení středolatinské lexikografie Kabinetu pro klasická studia FLÚ AV ČR v roce 2006. Vybrané příspěvky otiskované postupně v Listech filologických (od čísla 1-2, 2007) dokládají možnosti, které se na poli středověké lexikografie a lexikologie otevírají, a umožňují tak vznik specializovaných studií týkajících se např. sémantické analýzy slov, nové interpretace pramenů, využití textových databází v lexikografické práci, textové kritiky aj. Blíže srov. Listy filologické 130, 2007, s. 107-143, 311-338; 131, 2008, s. 75-101, 455-491. ^zpět
2. Srov. zejména latinské edice Hasištejnových dopisů a básní D. Martínkové uvedené ve sborníku na s. 11 a 12. ^zpět