Filmová adaptace Je l‘aimais, která vychází z románu Anny Gavaldy A taková to byla láska... – u nás známého i z českého překladu – byla pro autorku Zabou Breitman zajímavou příležitostí. Filmaři stáli před problémem jak převést na filmové plátno rozjitřený rozhovor právě opuštěné manželky Chloé (Florence Loiret-Caille) s jejím tchánem Pierrem (Daniel Auteuil), který se odehrává v kuchyni vesnického domku, zatímco ve vedlejším pokoji si hrají dvě nic netušící děti.

Gavalda, dnes již známá autorka několika bestsellerů, se ve své rané a neokázalé knize pokusila zachytit vypjatý prožitek a bolestné ohlédnutí za něčím, co jsme nezadržitelně ztratili a co nám přitom uvízlo v hlavě, aniž bychom se z toho dovedli snadno vymluvit.

Ve chvilkovém venkovském azylu se setkávají dva městští outsideři, nešikovně se lopotící se svými životy, které se na pohled nezdají výjimečné – ale uvnitř jsou rozvrácené. Počáteční neporozumění tchána a snachy nad tou katastrofou v jejich stísňující rodině se ukáže být předehrou ke spuštění jiného, doposud skrytého příběhu, který v sobě Pierre po celá léta tajně nosil.

Při loupání cibule či škrábání brambor se začne odhalovat peripetie dávné lásky k tlumočnici Mathildě (Marie-Josée Croze), které Pierre kdysi zcela podlehl, ačkoliv nakonec nenašel odvahu kvůli ní opustit rodinu – na rozdíl od svého syna, který nyní odchází od Chloé.

Zápletka neobsahuje pouze lacině podané radosti a hořkosti mimomanželského, nedovoleného a o to silnějšího vztahu. Její součástí je navíc příběh samotného starého a vyhaslého muže, který se bolestivě přiznává k dávné prohře. Uzavřel s manželkou dohodu, že spolu zůstanou: pohodlně dožijí, aby nepřišli o byt, o rodinu a přátele. Zradil ale svůj cit i Mathildu, nakonec přišel i o její dítě. Po letech si uvědomuje, že tehdy vlastně zemřel – dávno před vlastní přirozenou smrtí. Klíčová věta, která nakonec z filmového scénáře vypadla, v knize mluví o všední tragédii člověka, který ze slušnosti, ze zbabělosti či pohodlnosti přišel o všechno, nechal se připravit o život.

Úskalí adaptace Zabou Breitman spočívalo v tom, že musela z oněch teskných kuchyňských dialogů, které Gavalda napsala velmi sugestivně, vytvořit v obraze celý retrospektivní příběh. V podstatě z náznaků, vět a poznámek skládala nový film uvnitř již existující románové scény. A pak jí nezbylo než najít způsob, jak rychle přecházet mezi oním venkovských sporákem a všemi hotely, skrýšemi a ulicemi světa, v nichž Pierre žil s Mathildou přerušované štěstí nevěry. Neboť právě tady na vesnické plotně se najednou „vaří“ osudový obraz celého života i světa, který člověk vždy nějak prošvihne.

Ve filmu si režisér musí někdy pomoct jednoduchými kouzly, což byl případ i Zabou Breitman: mezi dvěma časy – současností i dávnými vzpomínkami – se pohybujeme nejen pomocí střihů či zatmívaček, ale někdy i trikových jízd. Kamera švenkne a ze světnice se ocitneme rovnou v Hong Kongu, kam odjížděl Pierre za Mathildou na takzvaná obchodní jednání. Před našima očima se tak ukazuje příklad filmového románu, samozřejmě spíše konvenčního, který se pomocí vlastních prostředků snaží inscenovat literární postupy na plátně.

Nejzajímavější, co si film bere z románu, není ani tak postava oddané milenky, natož lítostivé Chloé, kterou nedovedou utěšit ani její dvě děti – ale samotného Pierra. Daniel Auteuil hraje přísného, strohého člověka, který kdysi ztratil kontrolu nad svým životem, velmi expresivně. Sledujeme tak všechny podoby muže posedlého jednou ženou, který se v mnoha těch planých slibech a zoufalých lžích postupně propadá čím dál tím hlouběji do sebe. Podléhá záchvatům dětinské posedlosti stejně jako žárlivé touhy vlastnit, ačkoliv se zbaběle zdráhá rozhodnout, bojí se jedné i druhé ublížit.

Francouzský film konce 80. a začátku 90. let poznamenal nástup ženských režisérek, které přinesly novou citlivost zobrazování především žen na filmovém plátně. Dnes se tamní kinematografie naopak snaží poodhalit tajemství mužské emocionality, slabosti či dokonce „feminity“, k níž jsme dosud slepí. Muži se učí mluvit o svém vnitřním životě, bilancovat vnitřní prohry a konečně také dávat „doopravdy pozor“, když se mají s divákem podělit i o ty neokázalé zámlky a nejistoty vlastní sexuality a intimity.