Kniha s tak lákavým titulem upoutá každého zájemce o dějiny katolické církve a prvých dogmat. Není však syntézou, shrnující všechno podstatné dění, ani učebnicí. Je sborníkem studií, jejichž autoři se cíleně zabývají dějinami formování křesťanské věrouky a nejstarších křesťanských komunit. Nezapomínejme, že výhonky křesťanství vyrůstaly z judaismu v období druhého chrámu stejně jako tzv. rabínský judaismus, kvetoucí po roce 70 v akademii Javne (Jamnia). Práce na sborníku se ujalo více než dvacet pět autorů, většinou působících v anglo-americkém prostředí. Sám editor přednáší církevní dějiny na University of Glasgow ve Skotsku.

Vydavatel Ian P. Hazlett představil na začátku záměr práce. Vzpomíná působení Williama Frenda (1916-2005), „nejlepšího profesora praktické teologie ve Skotsku“, který proslul svým osobitým přístupem k církevním dějinám. Celá kniha je vlastně věnována oslavě jeho pětasedmdesátých narozenin. Nejde však o běžný Festschrift, který sesbíral nesourodé a specializované příspěvky, ale o publikaci, která má na mysli potřeby studentů bohosloví, aniž by je názorově sváděla jedním směrem. Festschrift je knihou otevřenou, která nabízí orientaci všem zájemcům, bez rozdílu víry, předsudků a předběžného vzdělání.

Studie pozvaných autorů jsou řazeny do několika okruhů. Jsou to oddíly „Kontext a počátky“, „Vývoj křesťanských norem“, „Působení a spisy církevních otců“, „Utváření víry, nauky a spirituality“, „Církev a společnost“ a „Po stopách rané církve“. Je až překvapivé, jak se některé dotýkají problémů, které jsou živé a sporné až do dnešní doby. Něco však postrádáme a leccos lze vyložit i jinak. Chybí například hlubší zamyšlení nad společností, která v bezradnosti cítila touhu po spáse, zakotvené v bezpečí náruči Boží.

V prvých stoletích našeho letopočtu se množily víry a pověry a bylo charakteristické, že největší úspěch slavily právě ty nejvíce iracionální. Není snad nepatřičné konstatovat, že mezi ně patřilo i probouzející se křesťanství. „Matkou křesťanství“ byl podle Johna Richese (Zrození křesťanství) judaismus prvního století, který měl mnoho barev a odstínů. Patřilui k němu i millenarističtí proroci, zejména Jan Křtitel a Ježíš s mnoha dalšími, zmiňovanými u Flávia Ióséfa a ve Skutcích apoštolských. Každý kráčel svou cestou. Asketický Jan Křtitel hlásal příchod Božího hněvu a soudu, Ježíš zvěstoval nový život v Bohu, spojený s výzvou, aby jej lidé následovali a nebáli se žádné oběti. Právě nesplnitelný nárok fascinoval a přiváděl věřící v Ježíšovo zmrtvýchvstání k zakládání prvých křesťanských komunit ve Středomoří. Nepochybně toužili po království Božím, ale chtěli založit církev?

Při formování prvých křesťanských věroučných zásad hrála velkou roli rozmanitost podnětů a myšlení. Nápady se střetávaly, křížily, soupeřily a rodila se první církevní dogmata, formulovaná na církevních koncilech. Tu se mi zdá, jako by zůstaly nedoceněny některé podněty, které vedly k prvým pokusům poustevničení a zárodkům cenobitního života. Důležitým movens k legalizaci různých extrémních názorů byla právě potřeba usměrnit různé vypjaté formy postojů, které se zcela nekryly s postuláty vyznání víry a vžitou praxí křesťanských společenství. Právě mezi vášnivými hledači Kristovy pravdy by bylo třeba pátrat po stoupencích křesťanského mnišství. Tato snaha banalizovat extrémy nebyla však podle mého mínění ve sborníku dostatečně zvýrazněna. Přesto je množství naznačených problémů, které byly představeny, úctyhodné. Pomineme-li témata historická, archeologická či religionistická, je třeba připomenout i některé otázky spjaté s texty.

Ve stati Co považovat za Písmo? (Rowan Williams) se autor zamýšlel nad autoritou Septuaginty a konstatoval, že na konci 4. století měly větší kredibilitu hebrejské texty před řeckými. Septuaginta ztrácela na významu; nebylo snadné nabídnout text, jehož formulace by vyhovovala širokému okruhu věřících. Velké teologické spory třetího a čtvrtého století se vedly nejen o správný výklad Písma, ale také o tom, kdo může rozhodnout, co je správnější.

Důležitým vykladačem Písma byl biblista Órigenés († 253/4), který posvátný text pokládal za „jakýsi kód obsahující tajemství“. Podobně jako on pracovali i alexandrijští učenci s texty Homéra a Hésioda, zdůrazňujíce symbolický význam sdělení. Tehdy se zrodila metoda exegeze, která každou větu biblického textu chápala ve třech rovinách, tj. doslovné, morální a duchovní. Pokud jde o latinský překlad, je dokázáno, že mezi druhým a čtvrtým stoletím byly pořízeny různé latinské překlady knih Septuaginty. Do chaosu latinských textů vnesl řád až sv. Hieronymus († 419/20), který svým „vulgátním“ překladem vnesl do spleti latinských pokusů jakýsi řád. Novinkou jeho přístupu ovšem bylo, že je třeba vycházet především z hebrejských textů, nikoli ze Septuaginty.

V hledání formulace Vyznání víry (Adolph Ritter) se odrážejí prvotní dlouholeté trinitární spory. Vyústily do nikájské formulace z roku 325, která Krista pokládala za „pravého Boha z pravého Boha, zrozeného – ne stvořeného – z jedné podstaty Otce“ (homoúsios). Pro dějiny dogmatu je podstatné, že souhlas s formulací „pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem“ je kritériem a prubířským kamenem ortodoxie. Nikájská ujednání jsou tak nesporně středobodem v hledání identity a jednoty rané církve. Lokální vyznání víry ztrácela na významu a byla v podstatě potlačena.

Autoři sborníku nakládají volně s pojmy „řečtí a latinští otcové“. Definice a časové vymezení v literatuře kolísají; editor sborníku Ian Hazlett volí pro představitele obou větví raně křesťanského písemnictví hranici kolem roku 600. Správně se rozchází s tradičnějším úzkým pojetím „učitelů církve“, protože by musel eliminovat i takové osobnosti křesťanského písemnictví, jakou byl například velký učenec Órigenés, jenž byl až po několika staletích odsouzen jako heretik. Do latinské řady „otců“ řadí nakonec i Isidora ze Sevilly (600-636), jehož velkolepá encyklopedie Etymologiae velkoryse kompiluje dosavadní vědomosti a posouvá je do kontextu dalších staletí.

Autoři příspěvků otevírají řadu filozofických a teologických problémů. Důležitá jsou zamyšlení nad rolí ortodoxie a hereze. Především je zřejmé, že jedna nemůže být bez druhé, že spolu sice bojují, ale potřebují se. Hereze v původním slova smyslu znamenaly zvolení určitého stanoviska a slovo nemělo pejorativní nádech. Přijaté názory se ovšem někdy dostaly do konfliktu se závěry autorit, jimž záleželo na homogenitě křesťanské věrouky a zpevněné církevní organizaci. Ortodoxie tak sloužila konzervativcům, zato hledání slabin a nových cílů bylo pokládáno za heretické, protože zpochybňovalo a oslabovalo dosažený systém. Živným podhoubím ortodoxie i herezí bylo především samo Písmo. Šlo o pramen tak spletitý, že se vykládalo různými způsoby, například doslovně nebo alegoricky. Rodící se hierarchické uspořádání církve založené na apoštolské posloupnosti potřebovalo spíše konzervativní názory než hledačství podněcující hereze a kotvící ještě někdy ve starověkých filozofiích.

Velkým tématem teologických sporů v rané církvi – kromě podstaty Ježíšova Božství – byly i polemiky o jeho vztahu k Otci. Ariáni, aby se vyhnuli možnému obvinění z uznání dvou božstev, připouštěli Ježíšovo božství jako odvozené, a tím druhotné (sekundární) povahy. Otázky se jen rojily. Měl by Kristus v této podobě jednu nebo dvě vůle? Alexandrijský biskup Athanasios byl znepokojen. Rozumářství ariánů potíral a viděl v něm nejen zmatečný výklad Písma, ale i vlivy řecké filozofie, která neuměla přijmout plnou boží angažovanost ve světě jištěném Ježíšem Kristem. Odlišnosti vedly k hlubokému rozkolu, který se mírní až v moderní době, kdy se začíná prosazovat názor, že „motivace ariánů byla ryze křesťanská, podobně jako motivace jejich odpůrců“ (s. 188).

S herezemi souvisela i schismata. Lze vzpomenout mnohých, ale snad nejvýznamnějším byl donatismus, modelová situace i pro řadu mravních konfliktů v dalších staletích. Tehdy spor souvisel s Diocletianovým pronásledováním křesťanů (300-311) a se souvisejícím nátlakem státu, který žádal, aby věřící křesťané vydali spisy Písma ke zničení (tzv. traditores). Zrádci ztratili autoritu a právo vysluhovat platné svátosti, „věrní“, tj. lokální církev donatistů, povyšovali svou rezistenci na mravní princip. Donatisté byli vůči většinové církvi v menšině a střežili svou nezávislost. Stylizovali se do role „čistých“, kteří se nedali pokazit nároky pohanského státu. Jejich výlučnost ovšem v delší perspektivě vedla do slepé uličky.

Konflikty křesťanských komunit se státní mocí dávaly náboj i dalším náboženským sporům raného křesťanství. Vedly k pluralitnímu myšlení a dodnes jsou kořením duchovních dějiny Evropy.

Hazlettův sborník otevírá obzory. Dává podněty k přemýšlení a srovnávání. Je zásluhou čtivého překladu Petra Kitzlera, který se raným křesťanstvím i badatelsky zabývá, že se kniha dostává do rukou českých čtenářů. Pomáhá tak odstranit běžný omyl, jako by naše společnost hledala své základy až v době stěhování národů.