Anna Szabó T. (1972, Kluž, Rumunsko) básnířka a překladatelka. Vystudovala maďarštinu a angličtinu na budapešťské univerzitě ELTE, kde získala i titul PhD. z anglické literatury renesance a baroka. První básně publikovala již jako studentka. Vydala pět sbírek básní, píše eseje, krátké prózy, kritiky a překládá z angličtiny (J. Joyce, S. Plath, W. B. Yates, J. Updike, S. Parker atd.). Je držitelkou mnoha prestižních literárních cen.

Opustí

Zradí mě a opustí.
Ze sebe vytlačí a opustí.
Dá se mně v podobě krmě a opustí mě.
Kolébá a opustí mě.
Hladí mi chodidla, zadeček utírá,
vlasy mi češe, opustí mě.
Můj nos vpíjí její vůni, objímá mě:
„Nikdy tě neopustím!“ Opustí.
Balamutí mě, usmívá se, šeptá: „Neboj se!“
Bojím se a je mi zima a opustí mě.
Večer se se mnou uloží ke spaní,
potom se odplíží a opustí mě.
Velká, sálající, živá, hnízdečko stavějící,
Líbá mě a brouká mi a opustí mě.
Sype mi bonbóny do spojených dlaní,
tumám, ať se to sní – opustí mě.
Sevřu ji, až z toho pláču a řvu –
ať už ji chytnu, nebo i tluču, opustí mě.
Zavře dveře a ani se neohlédne,
nejsem nikdo, když mě opustí.
Čekám, jako čeká třesoucí se pes –
přichází, objímá mě, hladí, opustí.
Ji chci, neboť smrtící je žití bez
ní, povznáší mě, zahřívá, opustí.
Její ruce jsou klece, ale klín je přístřeším,
chtěla bych tam zase, ale opustí mě.
Já nejsem ona – to jediné z toho plyne,
cizí je, cizí je, opustí mě.

Však se někdo najde, kdo tě bude čekat, svět je širý!
Však se i pro tebe najde někdo na opuštění.
Zavři ty dveře a neohlížej se –
čekat je snazší, odejít je těžké,
Vždycky někdo zradí a někdo osiří,
vždycky se najde někdo, kdo čeká, kdo se bojí,
vždycky se najde někdo, kdo se víckrát nevrátí,
porodí a zemře a opustí.

 
Léto

(Předsezóna)

Jezerem bloumá jen jediná plachta,
ve vzduchu je však cítit předzvěst vzruchu.
Z hustého listí zní hvízdání kosa,
čepýří se trávník, haraší v bezu.
Na břehu loďky s hrbatými zády,
v chaluhách rybičky jako jehličky,
kačátka mámí slunce v orobinci.
Třpytí se lak šupin zčeřené vody

Na pobřeží si lehají do řady
první turisté se zimními těly,
přívětivým živlům se podbízejí,
vůně země a větru nasávají.
Zvíře, člověk, Bůh – vše je připravené.
Sviťte! Tady to každou chvíli začne.
 

(Hlavní sezóna)

Deka lepí, tráva přilíná k zadku,
vosy berou zavděk cukrovou vatou,
maso prská, nebe se koupe v pivu,
chňapou po sobě pod špinavou vodou,

tak rychle, slunce nad hlavou nás láká,
máme dovolenou, velké prázdniny,
bublá bahno, všude kolem to cáká,
v rákosí chomáč špinavého peří.

(Po sezóně)

Co naplat, už to není, co to bylo.
Bujným radostem léta odzvonilo.
Z prolákla jezera dvé mdlých plachet ční.
Nedá se svítit, už se prostě končí.

U mola sice stojí kdosi v plavkách,
ale slunce ví, že už má po ptákách.
Ještě že nám stihlo v letních měsících
přidělat pár pih.

Zhasnout! Nastal konec zlaté epochy.
Z manéže zbyl pach pilin a močůvky.
A už si téměř nejsme jisti, zdali
ten pestrý cirkus nebyl pouhé zdání...
Rakev

Mrtvá ramena noci, nepokosené louky.
Ani vítr nenadzvedne závoj stojaté tmy.

Místa je málo a hrouda nám rozdírá těla,
houně protivně kouše, vzduchu se nedostává.

Ležíme tu, aniž bychom snili, vyprázdnění,
stanový dílec je pachem hlíny prosycený,
do uší nám ze všech stran cvrká cvrččí kapela
jako prudké svědění, co nikdy neustává.

Luft

Květina, stojíc ve váze, se dusí.
Stonek má shnilou vodou rozmočený,
bohaté okvětí se náhle svírá
ve zvadlou pěst. Nač tu ještě zápasit?
Ať dám jí čerstvou vodu, nebo nedám,
je rozhodnuto před vstupem do ringu.

Stanice metra Népštadion

Osm prvků fotografického vidění

(László Moholy-Nagy, 1932)

1. Abstraktní vidění: fotogram

Často se tu zmírá. Pod koly aut,
ve rvačkách, ranou nožem. Lidskou krev
a stíny vpil do sebe sníh a asfalt.
Opilec, který kdysi zakopl
a nevstal. Nečekané infarkty,
mrtvice, do cyklisty autobus.
Obkreslili je a jejich teplo
prosáklo dolů mezi kořeny.
Někdy však, když se želatinová
plocha asfaltu leskne po dešti,
prosvítají jakoby pod vodou:
začne tu po nich bílá stopa žhnout.

 
2. Přesné vidění: reportáž

Fotoseriál, jak bourají stánky.
V tomhle měli chleba, v tamtom květiny.
„Nenechte si ujít“ - inzeroval
drogista, co hrozně ošklivě psal.
Nejprve rozmontují stánek s oděvy.
Zrcadlo vlečou ze zkušební kabiny.
Konstrukci zrezlou na vůz naloží
a prasklé dřevotřískové stěny
vyhodí na skládku starých krámů.
I zbytek rozeberou za pár dnů.

3. Rychlé vidění: momentka

Zelinářka hlasitě nadává.
Rádiovka jí z mastných vlasů klouže.
Babka si kleká: protrhla se jí
igelitka, tak loví nákup z louže

Ze zamženého okénka bufetu
sune ruka tučnou hrbolatou
placku se smetanou. Psovi zavoní.
Zimní odpoledne. Vlhko s mlhou.
 

4. Pomalé vidění: dlouhá expozice

Auta žhavými světel kužely
zasazují bodné rány časné tmě.
Z houstnoucí zácpy vozy couvají
zpátky do teplé náruče sídliště.

Záchranek, policie majáčky
rozsekávají zpomalený čas.
Nad stonohým davem oblak páry
Roste – hyne, roste a hyne zas.

5. Zesílené vidění: mikrofoto, filtr

Sníh kříží stezky – vzorky podrážek.
Mezi chloupky plyše tání vloček.
Žilky na okvětí zmrzlé růže –
ztuhlý černý vír. A póry kůže
mandarinky, jak hnízda břehulí.
Bál drobtů, vrabčí spár, krk holubí.
Podívej se přes láhev od vína
a všechno se zbarví dozelena –
starý řád vrácen, potom znovu ztracen.

6. Znásobené vidění: rentgen

Rentgenový snímek, ten negativ těl,
odhalí ti, co bys jinak neviděl.
Zářící kostra nejsoucím hrdlem
do sebe hodí svého panáka.
Na kůstkách prstů či tajných místech
těžké šperky značí výrazná skvrna.
V tašce se potácí kostra kuřecí.
Hole, čepele, sem tam i puma.
Valí se tmavou rentgenovou nocí
každodenní stínová armáda.

 
7. Simultánní vidění: záběry fotografované na sebe

Nic nepomíjí – promítají se
na sebe den, noc, léto se zimou.
Ač stále v pohybu, je nehybný
časoprostor zvaný Népštadion.
Proudí sem podnapilí fanoušci,
silniční provoz přes ně přefrčí.
Vzadu neuhasitelně hoří
Sportovní hala. Skrze stánky
mrazí její nepřítomnost. Horší
se to tu i lepší, leč nemění.
Na přetočeném filmu je to vše
kdykoli k vidění.

8. Vidění jinak: prizma, zrcadlení

Míhá se děj jako kry na řece –
zaváhá, rozletí se, roztříští.
Na předním okně záblesk zrcátka,
než zmáčkneš spoušť, už je tady příští.
Slunce krouží nad zimním dlážděním,
leskne se sníh i okno, bolí zrak,
čočkami, prizmaty, zrcadlením
jak hejno ryb probleskne ten zázrak –
nezachytitelný jak peřeje,
jak světlo samo se rozplývaje,
veliký polední svit bez stínu.
Večer,
ráno,
pak zas noc nastane.