Dániel Varró (1977, Budapešť) básník, překladatel. První básně napsal již ve dvanácti letech. V Budapešti vystudoval maďarštinu a angličtinu. Dosud vydal tři samostatné sbírky básní, překládá básně (E. Spenser, W. Shakespeare, L. Carrol atd.) a dramata (D. Harrower, D. Mamet, M. McDonagh, W. Shakespeare atd.), jsou známé jeho hravé divadelní práce. Získal mnoho prestižních literárních ocenění.

Email

Jsem zmámen, bez mučení přiznám ti tu,
mé vetché srdce trne, že se mejlí,
od těch dob, co si denně do úsvitu
po nocích tajně posíláme mejly. 

„Pa, pac a pusu!“ nenosí se, už ne,
a chybějící háčky, čárky kdo bys
hledal, když nitro pětice slov zažhne:
Ve schránce máte nepřečtený dopis!

Všechno je odkaz: lidé, předměty,
odkaz všech věků v odkazech se schová,
kamkoli kliknu, načteš se mně ty,
všeobjímající stránka webová.

Pulzuješ ve mně jako v básni metrum,
ty, mého monitoru tapeto,
a zatímco kolem nás jiskří chat-room,
zřím tě, tiskna klávesy naslepo.

Ač živou jsem tě ještě spatřit nesměl,
přesto mi žiješ v písmenech svých vět,
přesně tě cítím, jak můj malík enter...
Že by snad láska na nultý pohled?

sms

+ teď ti na π šu v esemesce
že se mi jinou milovat nechce
touha mě vrhla mezi útesy
odemkni svého srdce klávesy
 

sms #2

na les ach venku sníh se snes
a moc mi chybíš, drahá S
srdce mé patří ti cele
večer mi doufám zatele
taje sníh i srdce stude
objímá líbá tě tvůj
dé

 
sms #6

jak ti mám vroucnou vyznat lásku, když tady, doprčic,
na to mám jen 160 znaků, ani o znak víc

 
Ráno

proč vždycky ráno nám hrůza po zádech prstíkem přejíždí,
proč drátěnou košili // pýchy z nás ráno sedřou
drásavé pařáty pochyb – zazvoní budík, ta ranní
polnice chmurná, hahou, // milka má vzhůru je v ráz,
do bačkor s hlavami méďů vklouzne, pas útlý vyprostí
z okovu mých mužných tlap // a odkvačí na záchod –
strach, že nás zbožňovaná opustí, proč nás přepadá ráno,
z peřin když zaslechneme // spláchnutí první ten den,
zatímco v uších nám zní luk vzdálených ticho, z očí nám
teprve teď odklopí // hravou dívčí ručku smrt –
v kuchyni píská voda, vesele pípá mikrovlnka,
hrnky se lžičkami // o sebe zvoní a hle,
instantní kakao už se v mléce a vodě rozpouští,
káva a sypaný čaj // rozprášeny do všech stran –
neboť čtvero pívá má milená nápojů zrána,
kávu, džus, kakao a // čaj chuti zázvorové,
bojácně ouška hrnků se vinou kol jejího prstu,
krk ptáče natahuje, // by k zobáčku bylo blíž –
přitul se naposled ke mně a polib mě na ústa, drahá,
vřele i studeně a // sladce i hořce naráz,
nebo jen konečky prstů mě zlehýnka polaskej po rtech,
nejde to, ano, já vím, // nemáš už tolik času –
nemáš už tolik času, kotě, vana chce přetéci v mžiku,
proto jsi v mžiku u ní, // dbalostí přetékajíc,
tvář, uši, krk, záda, údy a intimní místa si myješ,
v tomto pořadí a pak // se utřeš a namažeš
pleťovým krémem a vším, co ti pokožku uchová pružnou,
vzápětí už ve sbírce // kalhotek svých se hrabeš,
do podprsenky musí ňadra vměstnat tvá voňavá ručka,
odbarvené kadeře // natáčíš si vlnivé,
váháš, kterou vybrat sukni a zda se k ní hodí ten pink top,
blůzka, svetřík nebo spíš // tamto s tou kožešinou –
proč duše vždycky ráno se holejší těla být zdává,
proč se třese zimou, když // zrána vystoupí na břeh,
kam zmizlo hřejivé slunce a šaty kam odvál jí vítr,
na zádech s kapkami snů // proč se tolik tetelí –
prolamované či hladké, toť otázka ve věci punčoch,
jedny jsou příliš teplé, // na druhých oko běží,
minutku nazbyt nemáš, vždyť čeká tě ještě moc práce,
na víčka oční stíny // fialové si nanést,
řasenkou prodloužit řasy a rtíky namalovat rtěnkou,
vlas, prsty vyšperkovat // náušnice zavěsit –
miláčku, ty jsi můj jediný oslňující poklad,
pro tebe souše jsem se // vzdal a jednoho oka,
za tebou s dřevěnou nohou jsem dokulhal až sem do rokle,
vykopal truhlici, leč // ta zeje žel prázdnotou –
kde mám od auta klíč, voláš, medvídku, neviděl jsi ho,
kam se ztratil – pobíháš, // kramflíčky sem-tam klapou,
v kabelce včerejší hledáš i do předvčerejší se díváš,
čoveče, kde je ten klíč – // krásně zní čé ze tvých úst –
strašlivě nenávidím tvé kolegy v podniku denně,
v poledne roznašeče // pizz bych nejradši zabil,
on vidí růž na tvých rtech, jemu k potěše cupitáš ladně
ve francouzské obuvi, // pečlivě vycíděné,
on se kochá tvojí krásou, i čé vyslovovat tě slyší,
já žiji ve čtyřech zdech – // klíč se nakonec našel –
našel se, tam, kde měl být, ležel ve správné tašce, jenomže
sklouzl až na dno pod dva // mobilní telefony –
já žiji ve čtyřech zdech, ráno kam ani slunce nesvítí,
paprskem světla, šperkem // jediným jsi mi ty a –
kapesník, pouzdro na brýle, portmonka, řidičák a hřeben,
letmo mě políbíš, // pošleš mi úsměv a jsi
v čudu – – nezbyl po tobě než lógr, kakaová šmouha,
džus na dně sklenky a pár // zkroucených lístků čaje
 

Štěstí

Zapli jsme televizi,
že se koukneme na film,
o kterém programový
týdeník napsal, že v něm
poteče spousta krve,
a na to jsme se oba
těšili. Máme rádi
filmy, ve kterých teče
spousta krve. Ty jsi mi
strčila pod triko své
dvě zimomřivé nožky,
chodidly opřela ses
o mé teplé panděro
a koukali jsme na film,
chroustali pistácii,
brzo však bylo po ní
a asi za půl hoďky
jsi sklonila na mou hruď
hlavičku odbarvenou,
já jsem si opřel záda,
objal tě kolem ramen
a přišel na mě spánek.

Teď jsem se probudil a
ten film už dávno skončil,
mám otlačené hýždě
a mravenčení v nohou
a taky ramena mám
polámaná jak kráva,
nemám oč opřít hlavu,
takže ji nezakloním,
a v televizi běží
nějaký blbý porno,
je dlouho po půlnoci.
Na dálkový ovladač,
ač chtěl bych, nedosáhnu,
ba nedosáhnu ani
na svou sklenici koly,
zvětralé, bez bublinek,
protože na mně ležíš,
oči máš zaklížené,
pusu pootevřenou
a vlahé závany z ní
mě šimrají na krku.
 

Co bych si mohl přát víc?