8. dubna zemřel Henri Meschonnic, francouzský básník, překladatel, autor řady prací věnovaných filozofii jazyka a teorii literatury. Ačkoli jeho dílo představuje originální příspěvek k tématům, o nichž se v kontextu současného myšlení o literatuře a problémech jazyka hojně diskutuje (otázky překladu, vztah řeči a těla, dialektika langue a parole ad.), zůstává Meschonnic za hranicemi Francie v podstatě neznámým autorem. Například jeho opus magnum, syntetická studie Critique du rythme: Anthropologie historique du langage (1982) zatím nebyla přeložena do žádného jazyka. Jistou odezvu Meschonnicovy texty vyvolaly v Německu (upozorněme především na dva důležité autory: Hans Lösener, Jürgen Trabant) a ve Spojených státech (v čele Meschonnicových následovníků tu stojí Gabriella Bedetti), ovšem těžko lze hovořit o vlivu tohoto autora na německou či americkou teorii literatury. Co se týče kontextu české literární vědy, soustavnější práci věnovanou Meschonnicovi nenajdeme (výjimkou je jen několik letmých zmínek ve studiích Vladimíra Mikeše a Aleše Hamana), natož překlad alespoň některého z jeho textů.

Nicméně naším záměrem není zkoumat, proč je Henri Meschonnic ignorován, ale (naopak) představit klíčové motivy jeho myšlení českému čtenáři. Snad se ukáže, že právě v oblasti české teorie literatury, jež se z velké části opírá o tradici pražského strukturalismu, si Meschonnicovo dílo pozornost teoretiků zaslouží. Domníváme se, že může inspirovat při promýšlení otázek již mnohokrát probíraných (kupř. vztah pražského strukturalismu a strukturalismu francouzského), ale také podnítit diskusi novými otázkami a tématy (kupř. rozšíření Saussurova pojmu hodnoty za hranice langue, oddělení pojmů rytmu a metra v poetice ad.).

 

Henri Meschonnic se narodil 18. září 1932 v Paříži do ruské židovské rodiny. Mezi roky 1963 a 1967 přednášel lingvistiku na univerzitě v Lille, od roku 1969 působil na Université Paris VIII, Vincennes (pouze na okraj poznamenejme, že na stejné instituci přednášeli např. Gilles Deleuze, François Lyotard či Michel Foucault). Snad poněkud uměle lze Meschonnicovo dílo rozčlenit do několika oblastí.¹ Z hlediska lingvistiky a myšlení o literatuře je důležitá jeho koncepce rytmu (nejkomplexněji je rozpracována v sedmisetstránkové studii Critique du rythme, 1982), jež se velmi úzce pojí s kritikou jazykovědného i naratologického strukturalismu – zde můžeme odkázat např. na první svazek Pour la poétique (1970).² Ovšem polemika se neomezuje pouze na školu strukturalistickou. V knize Le signe et le poème (1975) Meschnonnic kriticky vykládá premisy psychoanalýzy, marxismu, fenomenologie i dekonstrukce. Na jiných místech pak najdeme polemiku s Hegelem (příkladem budiž esej „Oublier Hegel, se souvenir de Humboldt“, in: Lindorfer, Naguschewski 2002), Chomským (Pour la poétique V, 1978), ale také například s principy literární skupiny „Oulipo“ (viz např. „Fragments d’une critique du rythme“, in: Langue française 1974/1). Výtky převážně míří proti dualismu obsahu a formy, resp. proti dualistickému myšlení, jež se váže na „ideologii znaku“.

Za pozornost stojí dvě kritické práce věnované Martinu Heideggerovi: Le Langage Heidegger (1990) a Heidegger ou le national-essentialisme (2007), kde se Meschonnic mj. pokouší vyložit souvislost mezi Heideggerovým myšlením a jeho politickým angažmá ve službách národního socialismu. Co se týče příspěvků k dějinám literatury, upozorněme na analýzy poezie Apollinairovy, Baudelairovy či Nervalovy (Pour la poétique III, 1973), anebo jeho studii k celku Hugova díla Pour la poétique IV (1977). Své původní zakotvení v lingvistice Meschonnic osvědčil například jako spoluvydavatel Dictionnaire du français contemporain (1967).

Nejen z hlediska moderní translatologie je zcela nezanedbatelná Meschonnicova překladatelská činnost. Sám Meschonnic často upozorňuje, že především zkušenost s překladem Bible do francouzštiny silně ovlivnila jeho myšlení o jazyce a literatuře. 1970 vychází Le Cinq Rouleaux (obsahuje „Píseň písní“, „Rút“, „Pláč“, „Kazatel“ a „Ester“), 1981 navazuje Jona et le signifiant errant (překlad „Jonáše“). K biblickým překladům se pak Meschonnic znovu vrací až v roce 2001, postupně vycházejí Žalmy, Genesis, Exodus a Leviticus. Autor ve své překladatelské praxi zohledňuje především specifičnost rytmu biblické řeči, reflexe tohoto fenoménu pak (poněkud paradoxně spolu s reflexí moderní „nemetrické“ poezie) stojí v základu již zmíněné koncepce rytmu, jež vlastně představuje jakýsi středobod Meschonnicova myšlení.

Meschonnic se ovšem nevěnoval pouze překládání, ale i teorii překladu. Upozorněme alespoň na dvě práce: Pour la poétique II (1973) a Poétique du traduire (1999). Meschonnicovou oblíbenou metodou je postavit vedle sebe hned několik překladů v různých jazycích a sledovat jejich přednosti, resp. nedostatky v porovnání s originálem.³ Meschonnic pak kritizuje například „konverzační styl“ New English Bible, ale také židovský překlad Bible od Jewish Publication Society of America.

Na závěr tohoto poněkud telegrafického přehledu poznamenejme, že Meschonnic je taktéž autorem řady básnických sbírek. Za sbírku Dédicaces proverbes získal v roce 1972 cenu Maxe Jacoba, v roce 1986, kdy vychází Voyageurs de la voix, Mallarméovu cenu.

 

Jak jsme již naznačili, Meschonnic rozvíjí (a to počínaje pracemi ze sedmdesátých let až do své smrti) velmi osobitou teorii jazyka. Důležitou roli v ní hraje hned několik vcelku různorodých inspiračních zdrojů: vedle biblické poetiky⁴ je pro Meschonnica důležité Humboldtovo pojetí řeči jako energeia, Saussurova myšlenka arbitrárnosti znaku, Benvenistovy obecné úvahy o jazyce, ale také zlomky presokratiků (například Démokritos). Do Meschonnicova myšlení snad nejlépe vstoupíme tehdy, když se zaměříme na problém, na nějž toto myšlení odpovídá a s nímž se bez přestání pokouší vyrovnat. Východiskem nám může být Benvenistova studie „Sémiologie de la langue“ z druhého svazku Problèmes de linguistique générale (1974), tedy studie, v níž problém, jenž je pro Meschonnica zcela zásadní, vyvstává obzvlášť zřetelně.

Benveniste se tu zabývá otázkou, jaký je vztah rozmanitých znakových systémů, resp. jaký je vztah jazyka (langue) jakožto zvláštního znakového systému k jiným systémům znaků. Ukazuje se, že jazyku v sémiologickém univerzu přísluší význačné postavení, neboť jako jediný dokáže interpretovat všechny ostatní struktury. Aniž bychom se zabývali jednotlivými kroky této úvahy, zaměřme se na klíčovou myšlenku: primát jazyka se vposledku odvíjí od okolnosti, že se v řeči spojují hned dva způsoby značení (modes de signifiance), způsob sémiotický a způsob sémantický.⁵ Sémiotické značení charakterizuje jazykový znak, jak se artikuluje na rovině jazykového systému. Oproti tomu sémantické značení charakterizuje rovinu výpovědi (énonciation), jež náleží do sféry mluvy (discours), tedy do sféry, v níž se jazyk realizuje ve formě jednotlivých sdělení. Benveniste zcela záměrně neužívá již tradičního pojmu parole, neboť výpověď v tomto kontextu není chápána jako pouhá instanciace jazykového kódu – právě to je představa, kterou by pojem parole mohl evokovat.

Znak jakožto jednotka sémiotické roviny (tj. roviny jazykového systému) je pokaždé (tzn. nezávisle na okolnostech realizace v jednotlivých promluvách)⁶ vnitřně identický a jednoznačně odlišený od jiných znaků. Zcela v souladu s tím Benveniste dodává, že každá jednotka sémiotické roviny (jako taková) musí být nutně sdílena v jistém jazykovém společenství, jehož členové dokážou daný znak shodně klást do protikladu vůči určitému souboru znaků a shodně ho s určitou sadou znaků spojovat.⁷ Tedy sémiotické značení je charakteristické obecnou identifikovatelností prvků, resp. definovatelností – znak dovoluje vymezit význam, jenž platí zcela nezávisle na situaci, v níž danou sémiotickou jednotku aplikujeme.

Je třeba si všimnout, že Benveniste rovinu sémantickou od roviny sémiotické odděluje právě jako svébytný způsob značení, jež se realizuje na rovině výpovědi. Specifičnost tohoto kroku vynikne, když si připomeneme, že Saussure – velmi zjednodušeně řečeno – langue a parole nelišil jako dva způsoby značení, nýbrž jako kód a jeho individuální realizaci.⁸ Benvenistova klasifikace tak v první řadě implikuje, že význam, jenž vzniká na rovině promluvy, není pouze kombinací znaků, jež by se artikulovaly na rovině jazykového systému. Jinými slovy, v promluvě se konstituuje svébytná forma významu, kterému nerozumíme proto, že bychom prostě přiřazovali jednotlivé členy promluvy (znaky užité ve výpovědi) k rovině kódu. Řečeno s Benvenistem, „sdělení (le message) nelze převést na sled jednotek, jež bychom mohli odděleně identifikovat“.⁹ To je ovšem třeba chápat v celé radikalitě Benvenistovy úvahy. Nevzniká pouze další význam, který by se mohl přiřadit k rovině langue, nýbrž rozehrává se právě nový způsob značení, nesouměřitelný se značením, jež je vlastní jazykovému systému. Co přesně to znamená, se osvětluje vzápětí, kdy Benveniste (na strukturalistu poněkud překvapivě) odkazuje na dvě schopnosti ducha (facultés de l’esprit), které se s oběma způsoby značení pojí: v případě sémiotické roviny znaky poznáváme („le sémiotique doit être reconnu“), v případě roviny sémantické (mluva) chápeme („le sémantique doit être compris“).¹⁰ Poznávat pro Benvenista znamená identifikovat aktuální znak (tzn. určitý, užitý ve výpovědi) s tím, „co mu předchází“, tedy s jazykovým kódem. Jde vlastně o proceduru, kterou nejlépe reprezentuje již zmíněný postup definice. Pokud chceme, můžeme z každé promluvy vyčlenit jednotlivé znaky a ty vzhledem k jejich postavení v jazykovém systému přesně vymezit. Tím jsme ovšem nedosáhli na rovinu sémantického značení. Zde již nestačí schopnost identifikace (cosi je přiřazováno ke kódu jakožto jistému vzoru, „paradigmatu“), nýbrž je třeba schopnosti chápat každou novou výpověď, tedy vztahovat se k významu, který je pokaždé zcela původní a neodvoditelný z jazykového systému, a který se, jak Benveniste dodává, na rozdíl od významu v rovině sémiologické vztahuje k danému kontextu (tzn. nese referenci).

To neznamená, že by sémiologická rovina byla vůči rovině sémantické čímsi přebytečným, resp. že by byla jakýmsi „světem, jejž do sebe uzavírá“. Na jednom místě studie sice právě tento výraz najdeme, má zdůrazňovat heterogennost obou úrovní, ovšem Benveniste zároveň poznamenává, že znaky představují nezbytnou matérii (matériau nécessaire) výpovědi.¹¹ Znaky tedy vstupují do výpovědí, pravidlo kombinace zajisté platí, ovšem nezakládají její význam. Co přesně se v okamžiku „přenosu“ znaků do výpovědi odehrává, podrobně rozebírá Meschonnic, jehož analýzy probereme vzápětí.

Již u Benvenista tak objevujeme zárodky kritiky znaku, jež bude stát v centru Meschonnicovy filozofie jazyka. Je ovšem třeba správně rozumět, co se touto kritikou míní. Kritika nespočívá v tvrzení, že pojmu znaku ve skutečnosti nic neodpovídá (naopak, termín znak velmi přesně vystihuje strukturu sémiologické roviny), ale ve zpochybnění univerzální platnosti znaku, tzn. kritika směřuje proti aplikaci pojmu znaku na ten okrsek řeči, v němž se uskutečňuje zcela odlišný způsob značení, než je způsob sémiologický. Benveniste tak tvrdí, že Saussure položil základy sémiologie jazyka, ovšem tím ještě nestanovil východisko pro zkoumání jazyka v jeho diskurzivní rovině.¹² Saussure používá pojmu parole, ale zda a jak lze myslet znak na rovině výpovědi, vlastně nevysvětluje (pouze na okraj poznamenejme, že Meschonnic bude přesto v souvislosti s otázkou významu promluvy vycházet z jistých Saussurových tvrzení). Pokud máme uchopit tento zcela specifický způsob značení, musíme dle Benvenista artikulovat jemu odpovídající pojmový aparát a promyslet takové metody analýzy, jež by se neodvozovaly z postupů analýzy sémiologické (rozlišování a identifikace). Nejedná se o nijak samozřejmý postulát: ve stejnou dobu, kdy Bevenistova studie vychází (r. 1969), je v naratologii na vzestupu strukturalistická metoda, v níž se jednotlivé narativní výpovědi (texty) analyzují tak, že vyprávěcí struktura je rozkládána na své konstitutivní prvky, jež se zpětně přiřazují k obecnému narativnímu kódu (příkladem budiž proslulá Todorovova analýza Dekameronu). Ovšem z perspektivy Benvenistovy klasifikace dvou nepřevoditelných rovin značení je tato metoda zcela neadekvátní. Když hovoříme, vyprávíme příběhy, komponujeme báseň nebo novinový článek, se znaky se cosi děje, ve smyslu: neopakují se artikulace jazykového kódu a konstituuje se zcela svébytná forma značení. Význam toho či onoho textu tedy nepochopíme, pokud budeme identifikovat sémiologické jednotky, které do něho vstupují. Jak se k této rovině významu vztahovat a jak ji chápat – právě to jsou otázky, jimiž se s veškerou vážností zabývá Henri Meschonnic.

 

Východiskem pro uchopení zvláštního rázu výpovědi se pro Meschonnica stává pojem rytmu. Rytmus podle Meschonnica představuje ten rys výpovědi, který nelze objevit na rovině kódu a který existuje pouze v konkrétní promluvě.¹³ Velmi pregnantně se tedy vyjadřuje Hans Lösener, německý interpret Meschonnicova díla, když říká, že v centru Meschonnicovy teorie jazyka stojí otázka, co se změní v našem pojetí řeči, pokud ji začneme uvažovat z hlediska rytmu.¹⁴ K tomu ovšem musíme dodat, že stejně dobře to znamená ptát se, co se stane s naším chápáním jazyka, pokud ho budeme uvažovat z hlediska subjektu: myslet rytmus řeči totiž znamená myslet subjektivizaci jazyka jakožto dění, jež se odehrává v každé promluvě. Tyto rozmanité ekvivalence mohou na první pohled působit poněkud nesrozumitelně, ovšem nyní jde hlavně o to pochopit, jakým směrem Meschonnic orientuje své tázání po svébytnosti sémantické roviny. Podle Meschonnica totiž myslet svébytnost sémantického vyžaduje znovu promyslet roli subjektu v aktu promluvy a zároveň znovu uchopit rytmus řeči, který v každé promluvě zaznívá. Jinými slovy a ve světle výše probraných Benvenistových tezí, jde o to artikulovat takový pojem subjektu, jehož výkon by nebyl redukován na pouhou kombinaci jednotek náležejících k rovině kódu, a stejně tak promyslet takový pojem rytmu, jenž by nebyl redukován na metrum jakožto formální prvek, který pouze realizuje možnosti předznačené v jakési básnické langue. Z toho musí být zřejmé, že mezi oběma pojmy je velmi úzká souvislost. Pokud tuto souvislost chceme nahlédnout, je třeba sledovat, jak Meschonnic otázku subjektu a rytmu znovu promýšlí a jakým způsobem kriticky posuzuje běžný výklad těchto pojmů.

V případě rytmu toto kritické zvažování vyžaduje návrat k Démokritovi, resp. ke smyslu výrazu rytmus, jak je artikulován ve zlomcích iónských filozofů. Při tomto návratu je průvodcem opět Émile Benveniste, přičemž tentokrát se Meschonnic inspiruje jeho etymologickou studií „La notion de ,rythme‘ dans son expression lingistique“ z prvního svazku Problèmes de linguistique générale (1966). Východiskem studie je poukaz na jistý rozpor, který se objevuje v etymologii slova rytmus, tedy slova, které dnes obyčejně označuje pohyb stejnoměrného opakování fází.¹⁵ Řecké rhythmos je etymologicky spojováno se slovesem rhein – plynout, jež se má pojit s představou pravidelného pohybu vln, tedy s představou pohybu, kterou má na jisté úrovni abstrakce vyjadřovat právě pojem rhythmos, ale také dnešní obecně užívaný výraz rytmus (Benveniste jako autora takového výkladu jmenuje Émila Boisacqa). Benvenistova námitka je velmi prostá: pokud sledujeme tok řeky, nikdy nespatřujeme něco jako pravidelný pohyb vln. Taková představa snad platí v případě mořského příboje, ovšem sloveso rhein se v souvislosti s mořem nikdy neužívalo, a stejně tak nelze najít žádný příklad, kdy by se výrazu rhythmos užívalo k označení pohybu vln. Benveniste tuto jednoduchou úvahu uzavírá výstižným bonmotem: výraz rhythmos neoznačuje rytmus.¹⁶

Pátrání po významu tohoto pojmu směřuje nejprve k Démokritovým zlomkům. Zde si Benveniste všímá výroků dochovaných u Aristotela, kde se výraz rhythmos objevuje v souvislosti se zmínkou o odlišném uspořádání tvaru písmen. Rhythmos Aristotelés dává do souvislosti s výrazem schéma, jež označuje specifickou konfiguraci, distinktivní formu či charakteristické upořádání prvků. Tento výklad je potvrzen srovnáním s jinými autory časově či prostorově Démokritovi vzdálenými, např. s Hérodotem, Aischylem nebo Anakreontem – ukazuje se, že výrazu rhythmos se užívalo například pro označení zvláštního charakteru jisté nálady či lidské povahy, u Aristotela se také objevuje termín arrythmistos, jenž značí cosi neorganizovaného, neuspořádaného.

Tady se ovšem ocitáme teprve v půli cesty vymezení původního významu. Pro označení distinktivní formy jsou totiž v řečtině užívány ještě jiné pojmy, jež se jistým sémantickým aspektem odlišují od slova rhythmos. Benveniste se zabývá především specifickým významem právě zmíněného výrazu schéma, jenž označuje stálou formu (forme fixe), formu plně realizovanou, cosi na způsob hotového předmětu. Oproti tomu se v pojmu rhythmos míní forma, jíž nabývá cosi, co plyne (odtud souvislost s rhein), co je v pohybu, jedná se o jakési dočasné uspořádání toho, co se pohybuje – „momentální, improvizovaná, modifikovatelná forma“, jež podléhá proměně.¹⁷ Výstižnou ilustrací může být právě atomistický model Démokritův. S jistou mírou zjednodušení lze říci, že Démokritova fyzika sleduje představu jakýchsi dočasných konfigurací a přeskupení atomů, jež se spojují a vytvářejí dočasná „společenství“. Tyto konfigurace neřídí nějaký mimolehlý princip (na způsob Anaxagorova nús), konstituují se pouze „lokálně“. Jinými slovy, nepůsobí tu paradigma, jež by stálo mimo pohyb plynutí a jakoby „zvnějšku“ formovalo jinak beztvarý pohyb. Významu, jenž by se tomuto blížil, nabývá dle Benvenista výraz rhythmos až u Platóna (Benveniste uvádí přesvědčivé příklady z Filéba, Symposionu a Zákonů – nejedná se tedy o „náhodný“ sémantický posun v rámci jediného textu). Platón slova rhythmos sice stále užívá ve smyslu distinktivní formy, ovšem ta se nyní spojuje s představou čísla či míry. Právě v tomto kontextu se objevuje myšlenka pravidelně uspořádaných krátkých a dlouhých pohybů. Rhythmos se nyní může stát synonymem metra (ve smyslu jistého abstraktního vzorce, který identicky formuje různé promluvy) – jedná se o ztotožnění, k němuž se Meschonnic bude neustále vracet a opětovně je kritizovat.

Hans Lösener to vyjadřuje velmi přesně, když říká, že Meschonnicovi tolik nešlo o to, zda Benveniste odkrývá ten „správný“ pojem rytmu.¹⁸ Rozhodující byla spíše okolnost, že se v tomto významu slova otevřela možnost uchopit rytmus jakožto podstatně řečový fenomén, a tedy jako fenomén sémantický (míněno v rámci rozlišení sémiotické/sémantické). Totiž dokud se rytmus spojuje s představou metra (anebo prostě s představou jisté formy, jež může členit pohyb), je tím rytmická struktura ze sféry řeči odstraněna jako pouhý „případek“: vykazuje se jako cosi, co řeč může, ale nemusí „mít“. Tak se říká, že próza oproti jazyku poezie, který je metricky vázaný, postrádá rytmus. Ovšem pokud Meschonnic využívá Benvenistem vymezeného pojmu rytmu, lze ho nyní chápat jako specifickou organizaci řeči (přesněji promluvy), jež výpověď charakterizuje jako takovou. Jak tomu rozumět? Výše, při výkladu Benvenistovy úvahy o předmětu sémiologie, jsme naznačili, se Meschonnic ve své filozofii jazyka zaměřuje na problém, jakým způsobem uchopit sémantickou rovinu, tzn. ten způsob značení, jenž se váže k jednotlivým výpovědím. Jde tedy o to myslet význam výpovědi, aniž bychom ho vázali ke kódu, tedy aniž bychom ho chápali jako instanciaci či „vtištění“ předznačených významových artikulací a pravidel do promluvy, slovy Hanse Lösenera: je třeba uvažovat význam z hlediska výpovědi namísto z hlediska langue.¹⁹ Východiskem pro uchopení sémantické roviny může být právě pojem rytmu ve smyslu přechodné či dočasné organizace prvků – v tomto případě prvků na rovině promluvy. V každé promluvě se setkáváme s čímsi smysluplným, jistou konfigurací, jež zakládá význam (ne náhodou Meschonnic v souvislosti s představou rytmované výpovědi často užívá pojmu „organizace“),²⁰ ovšem jedná se o význam, jenž se konstituuje v rozmanitých promluvách pokaždé nanovo a odlišně. Jinými slovy, neopakovatelný význam výpovědi jakožto celku se konstituuje v momentálním uspořádání prvků promluvy, a právě tuto konfiguraci vystihuje pojem rytmu.

Rozhodně nesmíme opominout Meschonnicův důraz na okolnost, že se rytmus artikuluje v každé promluvě. Pokud toto tvrzení připustíme, do jisté míry se tím problematizuje tradiční dělení na poezii a prózu, anebo (ne zcela) analogické dělení na poetiku a lingvistiku.²¹ Jestliže rytmus člení všechny výpovědi, nemůže být beze všeho diferenčním znakem poezie; vydělování poezie předpokládá pojetí rytmu jako jistého „ornamentu“, jenž se k jisté výpovědi připíná a k jiné nikoliv. A přesto Meschonnic tvrdí, že je možné uvažovat poezii jako východisko obecné úvahy o řeči, jinými slovy, přesto poetika může sloužit při kritice znaku. Podle Meschonnica totiž poezie představuje oblast, kde dochází k maximální subjektivizaci řeči, kde se subjektivita promluvy projevuje v nejvyšší míře, a kde se tedy stává zjevným, co náleží výpovědi vůbec, nejen promluvě básnické. Zde ovšem nezbývá, než vyložit souvislost nového pojmu rytmu a pojmu subjektu, tedy souvislost, která pomůže zpřesnit doposud pouze hrubý nárys Meschonnicovy teorie.

Rytmus jakožto specifická konfigurace prvků promluvy je pokaždé rytmem jistého subjektu, resp. je subjektivací promluvy. Tento Meschonnicův předpoklad nepředstavuje pouhou ekvivalenci mezi pojmem subjektu a rytmu. V první řadě má tento přesun subjektu „do“ pohybu výpovědi kritickou úlohu. Subjekt již nelze myslet jako jistou substanci, jež jakoby stojí „proti“ jazykovému kódu, anebo naopak jako pouhé místo předznačené v jisté „asubjektivní“ struktuře. To je třeba blíže vysvětlit.

Ono „stát proti“, anebo ono „stát uvnitř“ může v rozmanitých teoriích nabývat různých forem (upozorněme, že toto rozlišení je u Meschonnica pouze implikováno; nakolik je nám známo, výslovně o něm nehovoří). Meschonnic podává příklady teorií, kde je subjekt vykládán jako subjekt-vědomí či jako subjekt-vůle, přitom odmítá i Benvenistův lingvistický pojem subjektu promluvy a spolu s ním také subjekt psychologický a antropologický.²² Totiž pokud je subjekt myšlen pouze „vně“ jistého systému, anebo pouze „uvnitř“, nabízejí se korelativně jen dvě možnosti, jakou roli mu přisoudit: buď je pouhou funkcí daného langue a podrobuje se zákonitostem daného jazykového paradigmatu. Pak ovšem nedokážeme vysvětlit fenomén nepředvídatelnosti významu každé promluvy, neboť v takové perspektivě každá výpověď donekonečna opakuje předznačené artikulace kódu. Na druhou stranu, pokud uvažujeme subjekt „vně řeči“, jako jistou transparenci, „čisté sebevědomí“, jež se dokáže zcela reflektovaně vztahovat k jazykovému systému a budovat řetězce znaků nezávisle na „nátlaku“ kódu, pak možná vysvětlíme, jak se v jazyce objevuje něco, co v něm samotném předznačeno není, ovšem uchylujeme se tím k jisté definici subjektu, například právě k definici subjektu jako subjektu-vůle nebo jako subjektu-sebevědomí, tedy budeme muset předpokládat subjekt, „kterým jsme my všichni“, jak říká Meschonnic.²³

Aby Meschonnic mohl myslet subjektivitu v souladu s fenoménem „sémantického“, a přitom ji neredukoval na obecný pojem subjektu, nezbývá mu, než uvažovat subjekt jako pohyb, jenž se „děje“ v události promluvy (resp. jako pohyb, jenž prochází každou výpovědí), a zároveň se vyhnout pojetí subjektu jakožto pouhé funkce systému jazyka – je nasnadě, že právě to umožňuje benvenistovský pojem rytmu. V souladu s představou přechodného a „imanentního“ uspořádání lze totiž nyní subjekt chápat jako „událost“ specifické re-konfigurace prvků ve výpovědi. Subjekt je ve skutečnosti subjektivací promluvy, to znamená: jeho místo je v řeči, ale není pouhou funkcí jazyka, představuje pohyb neustálého „ohýbání“ jazyka v rytmu výpovědi, ale nikoliv „ohýbání“ předvídatelné, nýbrž pokaždé zcela původní. Meschonnic v souvislosti s právě nastíněným pojmem subjektu (jenž nestojí „vně řeči“, ale není ani pouhou funkcí jazyka) hovoří o „radikální historicitě“ výpovědi, resp. subjektu.²⁴ Odkazuje tím na představu, jež má nahradit myšlenku historismu, kdy se jednotlivé a individuální chápe z jistého dějinného rámce (Meschonnic zde zřejmě – mimo jiné – naráží na principy gadamerovské hermeneutiky). „Radikální historicita“ má své místo pouze ve výpovědi (nikoliv v historickém rázu jisté epochy) a charakterizuje onu nepředvídatelnost významu každé promluvy, tzn. onu prchavou událost (événement évanouissant)²⁵ výpovědi, jak o ní hovoří Benveniste.

Pokusme se nyní o přesnější vymezení Meschonnicova pojmu subjektu. Konkretizovat ho můžeme za pomoci specifického pojmu transformace, k němuž Meschonnic dospívá na základě výkladu premis Saussurovy lingvistiky, především na základě specifické interpretace pojmu hodnoty (valeur). Odkaz na Saussura je důležitý, neboť zároveň ukazuje, jakým způsobem se podle Meschonnica vztahuje akt promluvy k jazyku. Přestože jsme již řekli, že se v obou rovinách realizuje zcela odlišný způsob značení, není tato diference jedinou charakteristikou vztahu mezi jazykem jakožto systémem a konkrétní výpovědí.

Specifikum Meschonnicova čtení Saussura spočívá v jeho výslovné kritice strukturalistické interpretace Kursu obecné lingvistiky. Meschonnic při svém výkladu vychází ze Saussurových podkladů k přednáškám a z jeho osobních poznámek, jež odlišnou interpretaci umožňují.²⁶ Oporou nového čtení jsou především pojmy arbitrárnosti, systému a již zmíněný pojem hodnoty. Hans Lösener upozorňuje, že pro Meschonnica je důležitý především Saussurův náhled, že význam neexistuje před systémem jazyka, nýbrž že se artikuluje se jako hodnota. Jinými slovy, význam vždy odpovídá postavení prvku v daném jazykovém systému, není tedy vůči systému transcendentní. Důraz na tento motiv nám nemusí připadat nijak zvlášť originální, koneckonců každý průměrný úvod do Saussurovy koncepce podtrhuje tezi o jazyce jakožto systému. Lösener ovšem upozorňuje, že to, v čem je pro Meschonnica Saussure jedním z klíčových autorů, představuje okolnost, že zavádí do jazykovědy sám pojem hodnoty, jenž se nutně nemusí vztahovat pouze k langue. Meschonnic pak tento pojem aplikuje i na sféru promluvy, tzn. nejen langue, ale i promluva se artikuluje jakožto systém hodnot. Tento systém (Meschonnic používá označení système du je, systém já²⁷) však, jak už jsme mnohokrát zdůraznili, neodráží pouze artikulace jazykového kódu, nýbrž vytváří zcela původní konfiguraci, jež pokaždé odpovídá pouze této a žádné jiné výpovědi. Podobně jako na úrovni jazyka se tedy i na rovině výpovědi hodnota konstituuje v závislosti na „konfiguraci“ prvků, jež jsou zcela specifické pro každou promluvu, resp. text.

Nyní již musí být zřejmé, jaký je podle Meschonnica vztah mezi jazykovým kódem a konkrétní promluvou. Nejde prostě o realizaci jednoho v druhém (systému kódu ve struktuře promluvy), nýbrž o napjatý vztah jakýchsi dvou „sil“, jež artikulují vlastní systém hodnot (samozřejmě ve smyslu Saussurova valeur): uvnitř řeči odhalujeme nezrušitelné napětí mezi systémem jazyka a „systémem já“. Toto napětí ústí do pohybu transformace, kdy se hodnoty jazyka neustále re-artikulují v promluvě. Proto Meschonnic hovoří o „radikální“ historicitě jazyka – pohyb se totiž neodehrává pouze v přechodu od jednoho systému k druhému, kdy daná jazyková struktura vždy svébytně vymezuje význam jednotlivých výpovědí, k přeskupení hodnot dochází v každém aktu promluvy. A právě zde se odhaluje souvislost pohybu subjektivace a transformace: hodnotové transformace jsou smyslem subjektivace výpovědi jakožto specifického rytmického členění. Míra subjektivity přímo závisí na míře transformace hodnot. Meschonnic tak může shrnout: „Subjektivita jistého textu vyplývá z transformace toho, co je významem (sens) či hodnotou v jazyce (langue), v hodnoty ve výpovědi (discours), totiž výhradně této výpovědi. A to na jakékoliv úrovni jazyka. Na všech úrovních jazyka. Maximální subjektivita je tedy zcela diferenční (différentielle), zcela systematická. Rytmus je systém“.²⁸ Hans Lösener upozorňuje na bezprostřední důsledek této úvahy, důsledek, jenž zcela jasně vyznačuje předěl mezi sémiologickou a sémantickou formou významu: „U Meschonnica již označující není protějškem označovaného. Totiž pokud všechny prvky, jež se podílejí na utváření významu, přináležejí k rytmu jakožto významovému uspořádání významu, pak jsou všechny označující, tzn. relevantní pro význam, stejným způsobem utvářejí význam...“²⁹ Význam výpovědi tak není identický se součtem významů ve smyslu označovaných na rovině kódu. Označující i označované v promluvě nabývají povahu hodnoty, vstupují do specifického systému výpovědi a společně se podílejí na sémantickém způsobu značení. Právě z této perspektivy se lze postavit proti tradičnímu oddělování obsahu a formy, neboť všechny prvky (i tzv. formální, i tzv. obsahové) se účastní artikulace významu na sémantické rovině.

Literatura:

É. Benveniste: Problèmes de linguistique générale I, Paris 1966
É. Benveniste: Problèmes de linguistique générale II, Paris 1974
L. Hjelmslev: „Langue et parole“, in: Cahiers Ferdinand de Saussure 2/1942
H. Lösener: Der Rhythmus in der Rede, Tübingen 1999
H. Meschonnic: Critique du rythme. Anthropologie historique du langage, ? 1982
H. Meschonnic: „Fragments d’une critique du rythme“, in: Langue française 1/1974
H. Meschonnic: „Oublier Hegel, se souvenir de Huboldt“, in: B. Lindorfer, D. Naguschewski (eds.): Hegel: Zur Sprache, Tübingen 2002
H. Meschonnic: „Rhythmus“, in: Ch. Wulf (ed.): Vom Menschen. Handbuch historische Anthropologie, Weinheim 1997.
F. de Saussure: Kurz obecné lingvistiky, přel. F. Čermák, Praha 1996

Poznámky:

1. Následující přehled se zčásti opírá o Lösenerův „úvod do Meschonnica“ (Lösener 1999) a informace zveřejněné na meschonnicovském blogu: http://henrimeschonnic.blogspot.com/. ^zpět
2. Meschonnicovu kritiku sémiologie a jeho vlastní teorii jazyka podrobněji rozebereme níže. ^zpět
3. K tomu srov. např. přednášku „Translating Biblical Rhythm“ in: Modern Language Studies 1985/15 ^zpět
4. K tomu srov. bibliografickou poznámku na konci textu. ^zpět
5. Benveniste 1974: 63nn. Rozlišením dvou forem značení se Benveniste zabývá také ve studii „Le form et le sens dans le langage“, in: Benveniste 1974: 215–238. ^zpět
6. Pojmy „promluva“ a „výpověď“ užíváme jako synonyma. ^zpět
7. Benveniste 1974: 64n. ^zpět
8. de Saussure 1996: 47nn. Složitost vztahu obou pojmů dokládá precizní výklad L. Hjelmsleva. Hjelmslev liší tři možné významy pojmu langue v Saussurově Kurzu a na základě toho rozlišuje tři typy vztahů mezi langue a parole (Hjelmslev 1942). ^zpět
9. Benveniste 1974: 64. ^zpět
10. Benveniste 1974: 64-65. ^zpět
11. Benveniste 1974: 64. ^zpět
12. Benveniste 1974: 65. ^zpět
13. Srov. např. Meschonnic 1982: 70nn. ^zpět
14. Lösener 1999: 1. ^zpět
15. Benveniste 1966: 327n. ^zpět
16. Benveniste 1966: 328. ^zpět
17. Benveniste 1966: 333. ^zpět
18. Lösener 1999: 19 ^zpět
19. Lösener 1999: 18 ^zpět
20. Např. Meschonnic 1982: 70. ^zpět
21. K tomu srov. např. Meschonnic 1974. ^zpět
22. Meschonnic 1997: 613-614. ^zpět
23. Meschonnic 1997: 613. ^zpět
24. K problému historicity a historismu srov. Meschonnic 1982:90nn. ^zpět
25. Benveniste 1974: 227. ^zpět
26. K Meschonnicově interpretaci Saussura viz Lösener 1999: 34nn. ^zpět
27. K tomuto pojmu srov. Messchonnic 1982: 85nn. ^zpět
28. Meschonnic 1982: 86. ^zpět
29. Lösener 1999: 37 ^zpět