OSOBOU KRYLENKA BYL SOVĚTSKÝ ŠACH nerozlučně spojen s „velkým terorem“. Šach však byl v bolševickém státě nepochybně populární téměř od začátku. Masovou popularitu hry, kterou roznítil první velký sovětský turnaj konaný v Moskvě roku 1925, zachycuje Šachová horečka, půvabný němý film, který neobsahuje ani zmínku o monstrech, jaká zplodil ruský spánek rozumu. Kubánský mistr světa José Raúl Capablanca vytváří v tomto příběhu portrét mladíka tak posedlého šachem, že zanedbává své děvče i všechny ostatní oblasti života.
Statisíce pionýrů-šachistů, z jejichž řad vzešla první generace sovětských mistrů, byly podobně uchváceny a odvráceny od strašlivé reality, z níž se stalo souostroví Gulag. Ve státě, v němž byla krutě potlačena církev, se opiem lidu nestalo náboženství, nýbrž šach. Šach vždycky býval vášní ruské inteligence. Byl chápán jako něco racionálnějšího, a tudíž pokrokovějšího než hazardní hry, které povzbuzují fatalismus. Předobraz všech ruských spisovatelů Alexandr Puškin miloval karty neméně než šachy, jak o tom svědčí jeho povídka Piková dáma. Avšak šachy hrál po celou chladnou zimní noc v roce 1837, než se vydal na osudný souboj s baronem Georgesem-Charlesem d’Anthčsem, mladým francouzským exulantem, který pronásledoval jeho flirtující manželku Natalju a přitom byl tajně oddán homosexuálnímu holandskému vyslanci. Puškin byl v šachu tak impulzivní jako v životě, ale děkoval Natalje, že ho naučila hrát šachy – „absolutní nezbytnost v každé dobře uspořádané rodině“.
Puškin však nebral šach tak vážně jako jeho dva velcí o generaci mladší současníci Tolstoj a Turgeněv. Ti dva hráli od svých patnácti let a oba byli dobří šachisté. Tolstoj byl nevypočitatelnější – zapsal si do deníku: „Hlavní snahou člověka nemá být vyhrát za každou cenu, ale pouštět se do zajímavých kombinací“ –, ovšem při obléhání Sevastopolu dokázal obstát proti knížeti Urusovovi, jednomu z hrstky šachistů, kteří v Rusku v polovině devatenáctého století dosahovali úrovně mistra. Tolstoj byl obdivuhodný, ještě když mu táhlo na osmdesátku. Pokud šlo o Turgeněva, ten byl možná ještě lepší. Začátkem šedesátých let devatenáctého století, když žil v Paříži, skončil v silně obsazeném turnaji v Café de la Régence druhý a jen těsně prohrál v zápase na šest partií s polským mistrem Maczuským. Propojení šachu a literatury přetrvalo do dvacátého století tím, že hře byly oddány osobnosti tak vynikající jako Maxim Gorkij, Vladimir Nabokov a Boris Pasternak.
Stejnou vášní pro šach byli zaujati i ruští skladatelé od Rimského- -Korsakova, Musorgského a Borodina po dva velké skladatele komunistické éry, Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Šostakovič tvrdil, že ho na šachu přitahuje tajemné spojení umění a vědy, i když šach byl významnější spíše pro Prokofjevův intelektuální život – Stravinskij o něm dokonce zlomyslně řekl, že „skutečně zapojí myšlení, jen když hraje šachy“. Prokofjev byl jedním z mála emigrantů, kteří se ze Západu vrátili po hojném přesvědčování sovětských úřadů. V roce 1934 přijel do Ruska, aby pracoval na baletu Romeo a Julie. Nebyla vůbec náhoda, že si vybral závěrečný ceremoniál moskevského mezinárodního turnaje v roce 1935 pro premiéru své nové klavírní skladby (Hudba pro děti), kterou sám zahrál. Skladatel uchvácený turnaji v letech 1935 i 1936 zvolal: „Jsem zvyklý vystupovat jako umělec, ale nyní jsem divák!“ Nadšení pro šach, jež tehdy Moskvu zachvátilo, mu možná vynahradilo neúspěch jeho baletu a ovlivnilo jeho rozhodnutí z roku 1936 – usadit se natrvalo v Sovětském svazu. Prokofjev však byl velmi silný šachista, dost dobrý, aby porazil Laskera („šachového Mozarta“), Capablanku („Bacha“) a Akibu Rubinsteina na simultánních vystoupeních, i když s Aljechinem prohrál. Polský mistr Savelij Tartakower s Prokofjevem hrál a usoudil, že má sílu šachového mistra. Dokonce ještě za války se Prokofjev přišel podívat na moskevské mistrovství v roce 1943, jak hraje Botvinnik s Vasilijem Smyslovem, dobrým barytonistou, který se téměř stal profesionálním pěvcem. Jen na Botvinnika nezapůsobil – ten možná měl správné podezření, že Prokofjev není zrovna komunista, a odbyl skladatele jako předrevolučního šachového romantika, který s láskou hraje královský gambit. Stalin kupodivu Prokofjevovu hudbu kritizoval jako příliš moderní.
K šachu však neměli sklony jen skladatelé. Mnozí nejlepší hudebníci, kteří hráli šachy – klavírista Arthur Rubinstein, houslista Miša Elman a violoncellista Gregor Pjatigorskij –, po revoluci emigrovali. Z těch, kteří zůstali, byl houslista David Oistrach tak dobrý, že v simultánní partii zvítězil nad Emanuelem Laskerem. V roce 1940 tento virtuos působil jako rozhodčí na posledním sovětském mistrovství před nacistickým vpádem. Dalším šachovým fanatikem byl Svjatoslav Richtěr, největší ruský klavírista, který se rozhodl žít v komunismu. Podobně také Mark Tajmanov, velmistr a mistr Sovětského svazu, sledoval paralelně dráhu koncertního klavíristy.
Popularitu šachu v řadách intelektuálů komunistického Ruska lze snadno vysvětlit: šach byl jednou z velice mála oficiálně povolených oblastí intelektuální svobody. Na rozdíl od výtvarného umění, hudby či literatury byl šach tvůrčí koníček, který se nemusel řídit úředně stanovenými pravidly a teoriemi, od nichž každá úchylka byla trestána pobytem v pracovním táboře nebo něčím ještě horším. Abstraktní a nikoli praktická povaha šachu chránila ty, kdo se mu věnovali, před zásahy, jakými trpěli vědci, kteří museli následovat šarlatány, jako byl Trofim Lysenko, nebo skladatelé jako Šostakovič a Prokofjev, kteří se chránili autocenzurou, ale Stalin je svými fauly stále srážel. Všudypřítomná tajná policie a její informátoři prostupující takové romány, jako je Mistr a Markétka Michaila Bulgakova, sotva ponechávali jednotlivci nějaký soukromý prostor. Ve Stalinových očích, jimž se nedalo uniknout, neboť byly posíleny nevídaným aparátem kontroly a sledování, se nejen odchylka od stranické linie, ale už pouhý kontakt s buržoazním světem – zahraniční knihy, cizí měna a zejména cizinci – rovnaly kontrarevolučnímu spiknutí. Šach se svou živou subkulturou klubů a týmů mohl být útočištěm před vševědoucím a všemohoucím sovětským státem. Šach představoval částečnou výjimku z institucionalizované xenofobie: mnozí šachisté, amatéři i mistři, náleželi k „vnitřní emigraci“.
Jedním z těchto amatérů byl Boris Pasternak, jehož láska k šachu byla hned na druhém místě za jeho oddaností literatuře. Podobně jako Prokofjev byl nadšeným divákem na velkých moskevských turnajích v letech 1935 a 1936. Zachovaná partie, kterou Pasternak sehrál v roce 1947, ukazuje, že byl jako amatér silný a že rád hrál obranu, jejímž průkopníkem byl ruský emigrant Alexandr Aljechin. Na rozdíl od Nabokova, jenž měl raději tvorbu šachových úloh než přímou hru, byl autor Doktora Živaga zřejmě v šachu stejně romantický jako v životě. K šachu ho přitahovalo psychodrama myšlenkového boje. Donkichotská poloha, která charakterizovala Pasternakovu poezii i jeho šachovou hru, ho povzbudila i k tomu, že si to rozdal se samotným Stalinem.
Pasternak byl statečnější než většina sovětských spisovatelů, kteří Stalina za jeho pohrdání odměňovali děkovnými dopisy. Stalin však za­strašil i Pasternaka. Poté, co byl básník Osip Mandelštam v květnu 1934 uvězněn za báseň odsuzující Stalina, snažil se Pasternak za svého přítele přimluvit – to bylo nebezpečné gesto. Dva měsíce poté zazvonil v komunálním bytě, v němž Pasternak bydlel, telefon. Byl to Poskrjobyšev, Stalinův chef de kabinet. Upozornil básníka obklopeného hlučícími dětmi, že má očekávat Stalinovo zavolání. Když pak byl na lince sám šéf, chtěl se u Pasternaka ujistit, že Mandelštam je „génius“.
„Ano, ale o to nejde,“ dovolil si říci Pasternak.
„A o co tedy jde?“ opáčil Stalin.
Pasternak byl v rozpacích. „Bylo by dobré, kdybychom se mohli sejít a promluvit si,“ koktal.
„O čem?“ zajímal se Stalin.
„O životě a smrti,“ uzavřel to Pasternak zoufale.
Stalin zavěsil. Když se Pasternak pokoušel zavolat zpět, Stalin odmítl rozhovor přijmout. Posléze zavolal Molotovovi a pásl se na Pasternakově neschopnosti bránit spisovatelského kolegu výrazněji. Ačkoliv měl Mandelštam mocných přátel víc, jako například Nikolaje Bucharina, byl nejprve mučen, poté poslán do vyhnanství, pak znovu zatčen a nakonec v roce 1938 zemřel v sibiřském táboře. Když však tajná policie navrhovala uvěznit také Pasternaka, Stalin řekl: „Nechte toho bláznivého snílka na pokoji.“

Po Stalinově smrti byl Pasternak zase vzat na milost a připravovalo se vydání jeho sebrané poezie. Jako úvod k tomuto svazku, který ovšem nikdy nevyšel, napsal básník Autobiografický esej, který končí v roce 1917. Jedna pasáž z jeho závěru výmluvně připomíná zkušenost tří generací Rusů – jejich nepojmenovaný děs z legalizovaného teroru prováděného jejich jménem – zakódovanou do slov, proti kterým cenzor nemohl nic namítat. „Jít dál by bylo nesmírně obtížné,“ uzavírá.

Kdybych šel dál…, musel bych mluvit o letech a poměrech, o lidech a osudech zasazených do rámce revoluce. O světě cílů a tužeb, problémů a úspěchů dříve neznámých, a o nových omezeních, nové tvrdosti a nových zkouškách vnucených lidské osobnosti, hrdosti, cti, pracovitosti a odolnosti. Tento svět, jedinečný a nesrovnatelný se žádným jiným, je už uzavřen do dálav paměti; zastiňuje obzor jako hora pozorovaná z roviny, nebo jako vzdálené město dýmající ve svém nočním žáru. Psát by o něm člověk musel tak, aby se ježily vlasy a srdce usedalo.

Pasternak připomíná ruské klasiky a dodává, že by bylo „nízké a nestydaté“ psát o komunistické éře méně přesvědčivě, než psali Gogol a Dostojevskij. Jeho závěr – „K takovému způsobu psaní máme ještě daleko“ – je dnes téměř stejně pravdivý jako před půl stoletím, s ojedinělou a tyčící se, avšak osamocenou výjimkou Solženicyna. Navzdory odstranění alespoň oficiální cenzury se v postkomunistickém období neobjevil ještě žádný velký spisovatel, jenž by se vyrovnal s úkolem popsat, byť zpětně, nevýslovnou křížovou cestu sedmi desítek let komunismu. Nejosudovější podobou cenzury je autocenzura.

Šach, jímž coby bezpečným ventilem sovětská diktatura vybavila inteligenci s jejími tužbami po svobodě, mohl být také nástrojem totality. Sovětský šach byl mikrokosmem života v kolektivistické společnosti, a – jako poslední útočiště svobodného ducha – zároveň jeho opakem. V očích Lenina, Stalina a jejich nástupců byl šach projevem dialektického materialismu. Přední britský mistr šachu, státní zaměstnanec a šifrant v Bletchley Parku C. H. O’D. Alexander později napsal: „Šach byl [pro Sověty] dialektickou hrou, ilustrující svým řešením konfliktů marxistické způsoby myšlení. Jelikož povzbuzuje k nezávislému myšlení, mohl být také viděn jako protináboženský.“ Šach však byl, dodává Alexander, „tak bezpečný před ,nebezpečným myšlením‘, jak může být intelektuální aktivita“. Byl pokládán za beztřídní, nedotčený buržoazní ideologií, a tudíž vhodný pro výuku nových proletářských kádrů socialistickým hodnotám.
Sovětští vědci od počátku věnovali hodně pozornosti psychologii šachu. Tři experimentální psychologové prováděli testy s mistry, kteří se sešli na moskevském turnaji v roce 1925. Podle jejich vlivné studie z roku 1926 je šach „mocná metoda sebekázně a vlastního rozvoje, která přináší prospěch nejen těm, kdo se dokážou stát mistry, ale i těm, kteří takový talent nemají; šach podporuje rozvoj výchovně cenných hodnot“. Kvality, které sovětští psychologové přisuzovali šachovým mistrům, byly také součástí vzezření idealizovaného sovětského člověka: silné nervy, sebekontrola, sebedůvěra, ukázněná vůle, ukázněné pocity a velmi čilý intelekt.

V roce 1961 ministr obrany maršál Malinovskij popsal úlohu šachu v Rudé armádě, která už od Krylenkových časů pořádala každoroční mistrovství a v té době se mohla pochlubit více než 2000 mistrů a dalších dobrých šachistů: „V ozbrojených silách si šachu velmi vážíme, poněvadž člověka ukázňuje, pomáhá zvýšit sílu vůle a schopnost vytrvalosti, rozvíjí paměť a bystrost a učí logickému myšlení.“ Paradoxně byly všechny tyto kvality rovněž hlavními zbraněmi psychologické výzbroje disidentů. V šachu neexistuje prostor pro konformitu, slepou poslušnost úřadům ani pro utajování a pokrytectví tak typické pro lidi, kteří žijí v despocii.