Luciano De Crescenzo (*1928) se představuje české čtenářské obci již pátým titulem. V Itálii populární autor, který se začal spisovatelské kariéře věnovat až na prahu padesátky, kdy opustil svůj post ředitele italské pobočky IBM, předkládá současným čtenářům poněkud svérázné převyprávění Homérovy Odyssey. Ve svém prozaickém díle vychází z přesvědčení, že příběhy o putování jednoho z největších hrdinů naší kultury jsou díky své archaické formě pro dnešní dobu poněkud obtížně stravitelné, a proto se ujal role zprostředkovatele.

Po krátké předmluvě, kde se vyznává z vlastní prvotní zkušenosti s Homérovým eposem („Když mi bylo patnáct, Odysseův nápad říct Polyfemovi, že se jmenuje Nikdo, mě natolik nadchl, že jsem dokonce žádal svého otce, aby mi změnil jméno – chtěl jsem se také jmenovat Nikdo. Otec si však v klasicích neliboval, a tak mi poněkud stroze odpověděl: „Koukej raději, aby z tebe byl Někdo, a neotravuj!“ – s. 9) následuje dvacet pět zpěvů, z nichž 24 obsahově koresponduje se stejným počtem knih původního eposu a poslední je výtvorem De Crescenza. Na závěr je připojeno ještě několik příběhů, které ukazují na Odysseovo občasné antihrdinské jednání – obrání Aianta Velikého o Achilleovy zbraně, podstrčení falešného dopisu Palamedovi a další. Celá kniha končí stručným jmenným rejstříkem postav.

Hlavním záměrem knihy je snaha ukázat, že Odyssea není nuda. Autor vypráví jednotlivé příběhy ve svižném tempu, celé to prokládá vtipnými vysvětlujícími poznámkami a glosami, nechybí ani postřehy z vlastního života. Tak se v úvodu třetího zpěvu, kde se mluví o rybolovu jako důležité součásti obživy Pylanů, objevuje informace, že „většina Řěků žila na pobřeží a byli tak chudí, že skoro bez ustání museli zahánět hlad ústřicemi a langustami.“ (s. 27); kouzelnice Kirké je tu interpretována jako bordelmamá, která námořníky neproměnila ve vepře mávnutím kouzelného proutku, nýbrž tím, že je zavedla mezi své služky – prostitutky (s. 85); pro osoby, které navštívily peklo zaživa, používá De Crescenzo zkratku DŽN (dosud živí návštěvníci) a nezapomíná v jejich seznamu uvést Danta (s. 88). Krásné, ale nebezpečné Sirény jsou zde srovnávány s Claudií Schifferovou a jejími kolegyněmi z branže (s. 103): „Vpravme se do Odysseovy kůže. Představme si Claudii Schifferovou, Naomi Campbellovou, Cindy Crawfordovou nebo Sharon Stoneovou, jak nás nahé vybízejí, abychom s nimi sdíleli lůžko, a položme si otázku, jak bychom se na jeho (Odysseově – pozn. autorky) místě zachovali. ... Pravda je ta, že Sirény jsou všude. Problém je, jak neuvěřit tomu, co vám říkají.“ Eumaios, ithacký pastevec vepřů, jehož pohostinnosti využívá Odysseus po svém inkognito návratu, je zase vylíčen jako majitel velkochovu a jeho vepřín jako vrchol „průmyslové výroby“ (s. 118). Zajímavá je také autorova poznámka o počtu Kyklopových očí. Homérův epos totiž nikde neuvádí, že by byl obr původně jednooký. Odysseus mu sice přivodil slepotu vypíchnutím jednoho oka, to ovšem nevylučuje možnost, že Polyfemos měl původně oči dvě, a buď byl na jedno slepý již od narození, nebo o ně přišel v průběhu života (s. 75). Stejně tak se dozvídáme, proč Homér občas vkládá opakování předchozího děje (s. 58): „Homér toho využívá, aby stručně shrnul předchozí díly: je zjevné, že i v oněch dobách se potýkali s problémem zvaným „rekapitulace“, který je příznačný pro romány na pokračování a televizní seriály. Vždyť bylo zapotřebí, aby se ten, kdo začal poslouchat až od sedmého zpěvu, obeznámil i s tím, co se odehrálo dříve.“

Sám autor občas vstupuje do děje postřehy z vlastního života. V VIII. zpěvu přiznává, že by i on ocenil v klíčových momentech přízeň bohyně Athény („třeba když jsem se šel ucházet o zaměstnání u IBM, nebo když jsem vyznal v tercii lásku dívence jménem Giuliana, která mi dočista popletla hlavu, anebo když jsem poprvé zanesl do nakladatelství Mondadori rukopis své knihy Tak pravil Bellavista. Místo toho jsem si vždycky musel vystačit s tím, co v danou chvíli skýtala móda – s trochou samoopalovacího krému, abych nebyl tak bledý, a s podpatky s nějakým tím centimetříkem navíc, abych vypadal vyšší.“ – s. 60), během líčení přistání Odyssea na ostrově Fajáků vzpomíná na svá gymnaziální léta, kdy používal cenzurované vydání eposu, v němž chyběl popis nahého Odyssea (s.52).

Nejen z předchozí poznámky vyplývá, že se autor může spoléhat na své klasické vzdělání. Svědčí o tom řecké citace klíčových míst díla, ale také důsledné používání klasických epitet typu bohyně krásných kotníků (s. 48), Achajci dlouhých vlasů (tamtéž), Athéna blankytných očí a Telemachos dosud bezvousých lící (s. 30), nemůže chybět ani Aurora růžovoprstá (s. 31). Tím se ovšem dostáváme k hlavnímu problému: kdo je modelovým čtenářem této knihy? De Crescenzo sice přistupuje k původnímu dílu s jistou dávkou neuctivosti, ale i zásluhou svých poznámek nezapomíná ukázat polyfunkčnost původního eposu, který splňoval tří základní požadavky na literární dílo, tj. delectare, movere, docere. Zábavné líčení jednání lstivého Odyssea, který je příliš chytrý na to, aby byl „pouhým“ kladným hrdinou, přechází v dojemný popis Telemachova trápení a jeho obav z budoucnosti, vsuvky o italském parlamentu, drogách a soupeření Poláků, a rovněž reinterpretace některých postav a událostí přinášejí poučení i současnému obecenstvu.

Český čtenář se (pokud má štěstí na rodiče a učitele) poprvé s příběhy lstivého Odyssea setká prostřednictvím Eduarda Petišky. Pro řadu z nich je to ovšem setkání první a zároveň poslední, snad někdy připomenuté výpravnými blockbustery z let nedávných (např. Troja s Bradem Pittem v hlavní roli). Milovníci sci-fi najdou odkazy na Homérovy eposy například v díle Terryho Pratchetta, který už ovšem předpokládá alespoň základní obeznámenost s původními příběhy. Otázkou zůstává, zda by zbývající mizivé procento zájemců o klasickou kulturu sáhlo nejprve po De Crescenzově verzi, či Homérovu originálu (v překladu). A zde se ke slovu dostává právě úloha modelového čtenáře, kterým jsem po dlouhé úvaze ustanovila středoškolského pedagoga, jehož úkolem je seznámit své studenty s pilíři antické literatury alespoň takovým způsobem, aby je to doživotně zcela neotrávilo. Příběhy lstivého Odyssea pro dnešního čtenáře jsou ideální styčnou plochou mezi klasickým a pro většinu současníků archaickým dílem a poutavými příběhy, které (nehledě na formu, jež evidentně představuje největší překážku) epos obsahuje. Celosvětový úspěch De Crescenza, jehož knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků, ukazuje, že zájem o antiku se přece jen neomezuje pouze na země, které pevně stojí na základech klasického vzdělání. De Crescenzo se totiž ujal role pečlivého restaurátora, který se snaží rekonstruovat původní výtvor do podoby akceptovatelné současným recipientem a musí při tom velmi opatrně vybírat prostředky, s jejichž pomocí dílo získá původní lesk.

Závěrečnou dvacátou pátou kapitolu, kterou přidal italský autor sám, lze v tomto světle chápat symbolicky jako výzvu k neustálé snaze a píli při studiu, k tomu, abychom neusnuli na vavřínech a kladli si dle Odysseova vzoru další a další cíle. De Crescenzovu pobídku přijímá české publikum prostřednictvím skvělého překladu Karoliny Křížové, která dokázala jazyk brilantně přizpůsobit každé ze tří již zmíněných funkcí díla.