Francouzský spisovatel Gilles Leroy (1958) studoval literaturu, ale z univerzity zběhl a začal cestovat a pracovat jako novinář. Debutoval románem Habibi v roce 1987. Následovala desítka dalších próz, zejména Ruský milenec (2002), Dospívání (2004) a Champsecret (2005). Za knihu Alabama Song dostal v roce 2007 prestižní Goncourtovu cenu.

Michal Procházka: Pro svou knihu Alabama Song jste si vybral skutečné osudy Zeldy Fitzgeraldové, abyste však vyprávěl velmi osobní příběh. Čím vás tak zaujala?
Gilles Leroy: Obdivoval jsem Zeldu od té chvíle, co jsem o ní četl. Její životní příběh mě několik let doslova pronásledoval. Ta žena zažila, jaké to je být na vrcholu, i to, jak nesmírně krutý může být osud. Ve dvacátých let byla středem pozornosti, všichni o ní mluvili, spolu s manželem Francisem Scottem Fitzgeraldem představovali obdivuhodný a obdivovaný pár. A nakonec skončila úplně dole.
Říkal jsem si, že bych o ní něco rád napsal, ale dlouho jsem nevěděl co. Až před čtyřmi lety jsem dostal nápad chopit se jejího hlasu, vylíčit její život z ženského pohledu, jako by si jej ona sama zapisovala do deníku. Ale to nebylo všechno. Uvědomil jsem si, že v jejím příběhu nacházím motivy, které jsou mně samotnému blízké.
Když jsem byl mladý, zažil jsem rovněž lásku, která byla spojena se soupeřením, snahou dvou milenců se navzájem ovládnout, v níž chtěl jeden vyhrát nad druhým. Myslel jsem si tehdy, že jde o vzácný případ, ale teprve dnes vidím kolem sebe, že láska se často zvrhává v podobnou rivalitu. A Zelda žila s takovým pocitem, cítila se pleněná těmi, kdo ji milovali.

Michal Procházka: Myslíte si, že jste jí porozuměl?
Gilles Leroy: Přiznám se, že mě její touha po životě, kterým se nemohla nikdy nasytit, naopak dojímá a fascinuje. Snad podléhám sympatiím k podobným postavám, které se vrhají bezhlavě do života, přetékají emocemi, s nimiž je spojena jakási bezuzdnost mimo veškeré hranice. Zelda toho chtěla tolik od života, ale nakonec skončila velmi špatně, byla dokonce několikrát internovaná na psychiatrii. Žila v pekle. Je to především velký životní příběh…

Michal Procházka: Jednou z příčin tragédie jejího života byl podle vaší knihy také složitý vztah k manželovi, který mohl skrývat svoji homosexuální orientaci a navíc podle vás nikdy nechápal, po čem ona doopravdy toužila.
Gilles Leroy: Moje kniha není oficiálním životopisem, ale především románem psaným formou literárního deníku, který se snaží předjímat, jak Zelda mohla vnímat svůj život. Jak mohla o všem uvažovat, když byla mladá, ale také když byla starší, plná hořkosti, výčitek a resentimentů.
Nicméně je pravda, že on tak nějak očekával, že si ze Zeldy udělá svoji dekorativní ozdobu, která jej bude na veřejnosti reprezentovat. Choval se k ní, jako by byla předmětem, nedovedl pochopit, že by jí měl dopřát také vlastní život. Jejich soužití pak bylo plné skandálů i Zeldiných šílených výstředností.
Myslím si však, že nelze vinit jenom Scotta. Oba byli značně nejednoznační a ambiciózní. Když blíže studujete Zeldin život, praští vás do očí, kolikrát ona dostala šanci nějak se vzchopit a postavit na vlastní nohy. Odjet, cestovat, angažovat se jinde. Ale někdy to tak dopadne, člověk jedná fatálně proti svému dobru, dělá všechno možné pro to, aby nakonec selhal.

Michal Procházka: Zdá se mi, jako byste se v té knize udiveně ptal, jestli láska může být skutečně až tak egoistická?
Gilles Leroy: Ano, v lásce je hodně egoismu, bohužel.

Michal Procházka: Scott se Zeldou pocházejí z amerického jihu, seznámili se v Alabamě. Co pro vás představuje ten pravý Jih, o němž se v Americe stále mluví?
Gilles Leroy: Pro mě je to velmi tvrdá země, v níž je historie stále velice přítomná, narozdíl třeba od Kalifornie, kde lze žít s kořeny jako z kelímku na rajčata. Dodnes se na Jihu ví například o nechvalně proslulém Shermanově pochodu k moři z roku 1864, při němž unijní vojska decimovala jižanská města, aby zlomila jejich odpor. Ve vzduchu je cítit, jaká mezi bílými a barevnými panuje segregace.
Nikdo o ní navenek nemluví, ale je všudypřítomná. Na jedné straně města projíždíte kolem paláců dávné honorace, kterou tvořily místní bohaté rodiny. O pár kilometrů dál žijí černoši ve špinavých barabiznách, kde všechno chátrá.
V supermarketu jsem viděl u pokladny sedět černošského prodavače, který obsluhoval bílé zákazníky čekající ve frontě. A uvědomil jsem si zvláštní věc: oni se navzájem vůbec nedívali do očí, jako by pro sebe ani neexistovali. Tu scénu ovládalo jakési každodenní napětí, na něž si všichni zvykli, ale které nepochybně může kdykoliv vybuchnout a způsobit nějakou tragédii. Když jsem viděl, jaké rozdíly lze vidět i ve velkém americkém městě, to byl pro mě skutečný šok.

Michal Procházka: K honoraci 19. století patřili zejména pěstitelé tabáku. Slyšel jsem příběh o jedné rodině, která vydělávala na cigaretách, ačkoliv u sebe doma zakazovala kouřit. Proč nás Evropany nepřestává fascinovat Jih?
Gilles Leroy: Ano, to je dobrý příklad paradoxů jižanského sladkého života. Nahoře se tancuje, pije a dává na odiv luxus, zatímco dole ve stájích panuje otrokářství. Vidím v tom rozporuplné spojení kapitalismu a amerického puritanismu, ačkoliv průkopníci volného trhu tvrdili, že kapitalismus vzešel právě od takových přísně vychovávaných protestantů, kteří cenili tvrdou a poctivou práci. Ale představte si puritána s tolika penězi, který zbohatnul na tom, že naučil národ inhalovat nikotin. Na tom je něco typicky amerického.
Troufám si tvrdit, že nás americký Jih nepřestává fascinovat právě tím životním stylem plným rozmarů, obrovského bohatství, jímž disponovali podobné rodiny, hrající si na aristokracii. Jižanská melancholie má v sobě přesně něco takového, daleké horizonty krajiny a pocity viny. Není divu, že z toho širého prostoru vzešla řada světových spisovatelů, nejen Faulkner, ale i Fitzgerald či populární Margarett Mitchellová.
Jih pro nás zůstává v každém případě stále nepochopitelný, a proto trochu exotický. Přiznám se ale, že já obdivuji o něco více New York, který je vedle Los Angeles jedním z hlavních měst amerického snu.

Michal Procházka: Použil jste Zeldinu zpověď, abyste také okomentoval literární svět. Na několika místech jejími ústy říkáte, že takzvaná ztracená generace první světové války nebyla ničím jiným než bandou narcistních sobců?
Gilles Leroy: Ano i ne. Zelda používá některá příliš tvrdá slova, která zavánějí banalitou. Navíc když se vyjadřuje třeba k Hemingwayovi, jemuž jsem v knize raději přisoudil jiné jméno – Lewis O’Connor, vede ji žárlivost. Ona nekomentuje literaturu, ale říká věci po svém a také svobodně – když vezmeme v úvahu tehdejší postavení žen.
Fitzgerald a Hemingway ale dost možná byli skutečně narcisy, nadto byli přesvědčeni, že literatura je věcí pouze mužů. Nesmíme zapomínat, že představovali obdobu evropského hnutí avantgardistů, jen se za oceánem pokoušeli odpoutat od dědictví předválečné literatury, od příběhů prvních pionýrů a dobyvatelů Divokého západu, kteří ještě psali o Bohu a obdivovali velikost člověka, jenž se v té divočině pokoušel znovu vybudovat civilizaci – zbavenou evropských hříchů.
Po válce už zbyla spíše deziluze a Fitzgeraldova a Hemingwayova generace svou bolest a zklamání dramatizovala na stránkách svých knih. Už nenacházeli žádné ideály ani hodnoty, zbylo jim pouze jejich ego.

Michal Procházka: A Zelda je naopak prototypem emancipované ženy dvacátých let, které vyrazily do kaváren, učily se samy bavit a hledat svobodu – a to z jednoduchého důvodu, protože po válce zbylo málo chlapů?
Gilles Leroy: O tom jsem trochu mluvil na začátku. Byla to zvláštní doba, kdy ženy odhodily korzety, zdobené klobouky a začaly se učit žít ve světě, který už nebyl jen výsostně mužský. Zelda toužila po emancipaci, zrcadlily se v ní ambice tehdejších žen. Když jsem četl její dopisy, došlo mi, že ani nemusím příliš hloubat nad tím, jak psát o jejím intimním životě. Zelda už uvažovala velmi moderně, netrpěla nějakými staromódními komplexy.

Michal Procházka: Myslíte si, že dneska v Evropě prožíváme zklamání z Ameriky?
Gilles Leroy: Nesouhlasím. Naopak se mi zdá, že to spíše my Evropané připravujeme světu mnohá zklamání. Velmi mě mrzí, když vidím, jak snadno se třeba Francouzi vzdali svých tradičních hodnot, své kultury a dnes přijímají životní vzory té nejpitomější sezónní komerce.
Všechno, co za něco stálo, mizí ve světě peněz, všechno se podle nich rozhoduje, vládne nám jejich cynismus. Dokonce se mi zdá, že ve Španělsku či v Berlíně cítíte mnohem více energie než teď v Paříži. Lidé se zdají být unavení, paralyzovaní. Skoro by se chtělo říct, že „se Francie zase nudí“.