Román oceněný prestižní francouzskou Prix Goncourt, román o slavném spisovateli Francisi Scottu Fiztgeraldovi z pohledu jeho ženy Zeldy, román dokumentující zajímavou dobu a osudy známých osobností... pro určitého čtenáře možná dobré lákadlo, pro jiného už jen tato charakteristika znamená signál: nebrat! Ale zdání klame.

Novinář, spisovatel a dramatik Gilles Leroy (1958) do vydání Alabama Song nepatřil k literární smetánce ani ve Francii, ani mimo ni, nicméně jistý ohlas vzbudil už jeho druhý román z r. 1990, Maminka umřela, kde autor zvolil formu deníku pro záznam posledních dnů ženy podléhající mu před očima rakovině. Dojímavá zpověď o velmi blízkém vztahu syna s marně bojující, ještě tak mladou matkou doznívá v popisu absurdit papírování a povinných úkonů po jejím skonu, a aby toho nebylo málo, následuje ještě smrt otce. Z autobiografie vycházejí i další ze spisovatelových knížek, například v Ruském milenci (2002) popisuje epizodu z mládí, o níž se zmiňuje i v Poznámce autora k Alabama Song, kdy se v Sovětském svazu v sedmdesátých let začal jeho vztah s jitým Wladimirem, v knižní verzi Voloďou. Vlastní životní peripetie jsou ale v románech Gillese Leroye jen námětem, inspirací – je tak jedním z četných zástupců v jeho domovině často praktikovaného žánru, pro který francouzští literární vědci a kritici mají trefné označení „autofikce“. Čtenáři se nejčastěji servíruje mnoho osobního včetně různých pikantností, povětšinou i s důrazem na skutečné intimnosti (pro autory jako Leroy, netající se méně častou sexuální orientací, ideální možnost, jak jít s kůží na trh, a přitom nepřijít o veškeré soukromí), ale nedostane žádné vodítko, aby jasně rozeznal, kde končí reálné vzpomínky a kde už začíná fikce. Čistě pro představu – do zmíněného žánru se ze současné frankofonní produkce, jak ji známe z českých překladů, vejde Incest Christine Angotové, V náručí mužů či Láska, román Camille Laurensové, ale v jistém smyslu třeba i všechny romány Michela Houellebecqa.

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Alabama Song stojí na podobném principu nejasné hranice mezi skutečností a světem románu: Leroy nabízí svůj netradiční pohled na soužití Francise Scotta a Zeldy Fitzgeraldových. Netradiční už proto, že ani on nepíše biografii, ale biografický román. Podobně jako například česky čerstvě vydaný Echenozův Ravel i Alabama Song vyrůstá z  dokumentárních údajů, autor pro svou útlou knížku prostudoval spoustu dostupných pramenů. Leroy se na rozdíl od Echenoze k tomu, jak volně nakládá s fakty, dokonce rovnou přiznává v závěrečné Poznámce autora – jejíž zakomponování do tohoto díla je jediným únikem ze slepé uličky, kam autora zahnala hra s postupy fikce: zmíněný, zdálo by se, že banální námět totiž spisovatel uchopil svérázně. Servíruje ho v podobě sugestivního, avšak smyšleného Zeldina deníku. Obdivuhodná přesvědčivost Leroyovy empatie s údajně psychicky vyšinutou ženou, již takto sleduje od dospívání až po smrt, pramení nejspíš z toho, že spisovatel celý příběh vidí přes vlastní zkušenost: upírání práva na vlastní tvorbu, bránění v možnosti umělecky se projevit.

Zpověď Zeldy je čistě subjektivní, fragmentární, chronologicky neusazená, logicky nepřebraná, a ať se„její“ zápisky zrovna zdají být zcela promyšlené, propracované a věrohodné, anebo nahozené v letu, nesoustředěně a prozrazující nadvládu démona alkoholu, morfia anebo oné (popírané) psychické nemoci, rozestírá před námi obraz dané doby, vysmívá se konvenční morálce, zběžně črtá život umělecké bohémy.

O F. S. Fitzgeraldovi se v této knize nedozvíme pranic pěkného, jeho osudová žena se ve vztahu k němu zmítá mezi zbožňováním a nenávistí. Scottovou velkou rolí v Zeldině životě bylo, že ji dokázal odvést z odpudivého rodného Montgomery, od čarokrásné řeky Alabamy. Mottem života slavné dvojice zůstává provokace a výstřednost: libují si v pozornosti svého okolí i celé veřejnosti, již zprvu přitahují mládím, krásou a bujarým životem; on jako nadějný spisovatel, ona však ke své nevoli pouze jako jeho nespoutaná, svůdná a vyzývavá družka. Scotta však postupně odepíše alkohol, Zelda svůj úpadek líčí jako manželovu chybu, neboť jí upíral možnost věnovat se také literární tvorbě, vykrádal její deníky, přetvářel ji samotnou v postavy svých slavných románů, měl se i zasadit o to, že větší část života prožila po psychiatrických klinikách.

Gilles Leroy jako autor zmíněného románu určitě nepřinesl nic nového, pokud jde o fakta o Fitzgerladových, naopak realitu ještě trochu posunuje, zamlžuje, i když to napravuje překvapivým doznáním v závěru knihy o tom, co všechno si k jejich příběhu přimyslel. Tím, co však dokázal jako spisovatel – a za co ho jistě také vyzdvihla goncourtovská porota –, je nádherná práce s textem. Leroyova stylizace Zeldina deníku je příjemně úsporná, věrohodně rozhořčená, krásně poetická a místy opodstatněně bláznivá. Pyšná, veselá, avšak osudem ubíjená žena jako by zápisky skutečně směřovala jen sama sobě: nevysvětluje, neanalyzuje, jen zběžně komentuje, podle momentální nálady je schopná sebeironie i prudké nenávisti vzápětí s nadhledem a nadějí utlumené. Zůstává reálnou postavu, jejíž poznámky čteme hladově, věříme jim a soucítíme s ní, ačkoli ji nemusíme dokázat pochopit. Alabama Song je prostořeká, veselá a ironická, ale i tklivá a ponurá píseň odvážné ženy nesvázané ničím, až na osudový sňatek – a pravděpodobně i šílenství, jež však ona sama líčí jako jakýsi mlžný opar zastírající vysněný ideál, jako podružnou záležitost, kterou zneužil ten, koho milovala a nenáviděla, kdo ji vyvedl do velkého světa a pak z něho vyhnal.