„Musíš odpovědět na dvě otázky,“ řekne generál a také se předkloní; říká to šeptem, důvěrně. „Na dvě otázky, které jsem zformuloval už dávno, v uplynulých desetiletích, když jsem tě očekával. Na dvě otázky, a odpovědět na ně můžeš pouze ty. Vidím, že si myslíš, že bych se rád dozvěděl, jestli se nemýlím, jestli jsi tehdy ráno na honu opravdu měl v úmyslu mě zabít? Nebyl to výmysl chorého mozku? Konec konců, nic se nestalo. Omylný je i instinkt toho nejlepšího lovce. Myslíš, že druhá otázka zní: byl jsi Kristininým milencem? Podvedl jsi mě, jak se říkává, a ona mě klamala v tom skutečném, sprostém a ubohém smyslu slova? Ne, příteli, tyto dvě otázky mě už nezajímají. Tuto otázku jsi zodpověděl a zodpověděl ji i čas a odpověděla na ni svým způsobem i Kristina. A zodpověděli ji všichni, ty tím, že den po honu jsi utekl z města, od nás, od svého poslání, odhodil jsi korouhev, jak se říkávalo kdysi, kdy lidé ještě věřili v pravý smysl slov. Neptám se, protože určitě vím, že tehdy ráno jsi mě zabít chtěl. Neobviňuji tě z toho; spíš tě lituji. Musí být strašlivý okamžik, kdy v životě člověka promluví pokušení, kdy člověk pozdvihne zbraň, aby zabil člověka, k němuž má vztah, s nímž je vnitřně spojen a jehož z jakéhosi důvodu musí zabít. To se totiž v tom okamžiku dělo s tebou. Nepopíráš to…? Mlčíš…? Je tu šero, nevidím ti do obličeje… nemá už příliš smysl dát přinést další svíce, známe se, rozumíme si i v šeru, teď už, když nastala ta chvíle, chvíle pomsty. Tak abychom to měli za sebou. V uplynulých desetiletích jsem nikdy, na jedinou vteřinu nezapochyboval, že tehdy ráno jsi mě zabít chtěl, a vždycky jsem tě pro tu chvíli litoval. Vím tak přesně, co jsi cítil, jako bych tu situaci prožil za tebe, ten okamžik strašlivého pokušení. Byla to chvíle nevědomí, chvíle jitřní, kdy na zemi a v lidských srdcích mají ještě moc síly podsvětí, kdy noc vydechne své zlé přání. Je to nebezpečná chvíle. Znám ji. Ale tohle všechno je už policejní materiál, jak vidíš… co si počnu s tou soudní pravdou, jestli se z údajů dozvím, co stejně už vím srdcem a rozumem… Co bych si počal s dusným tajemstvím mládeneckého bytu, se shnilým materiálem manželské nevěry, se starým a zatuchlým tajemstvím alkovny, s intimními vzpomínkami mrtvých a starců, kteří klopýtají smrti vstříc? Jaký by to byl trapný, ostudný proces, kdybych tě nyní, na konci života volal k zodpovědnosti za všechno to, co lze z té manželské nevěry a pokusu o vraždu fakticky doložit, kdybych na tobě mámil doznání, když už i zákon považuje za promlčené to, co se přihodilo nebo přihodit mohlo…? Všechno to by bylo ostudné, nehodné tebe nebo mne, nehodné vzpomínek na naše dětství a přátelství. Anebo by se ti ulevilo, kdybys vypověděl všechno, co lze fakty vypovědět? Nechci, aby se ti ulevilo,“ řekne klidně. „Chci pravdu, a pravda pro mne nyní už neznamená těch několik zaprášených a rozklížených policejních údajů, tajemství někdejší vášně a omylu zesnulého ženského těla, které se proměnilo v prach… jaký má to všechno pro nás, pro manžela a milence, smysl, když to tělo už není a z nás jsou starci, ještě jednou si o tom pohovoříme, snažíme se dozvědět pravdu a potom nás čeká smrt, mne doma, mé kosti se smísí s kostmi mých předků, a tebe někde ve světě, u Londýna nebo v tropech? Jaký význam má na konci pravda a faleš, klam, zrada, pokus o vraždu nebo vražda sama, jaký smysl má kde, kdy a kolikrát mi byla manželka, jediná velká láska a naděje mého života, Kristina, nevěrná s tebou, s mým jediným přítelem…? Vypovíš mi tu smutnou a podlou pravdu, vyznáš se ze všeho, budeš přesně vyprávět, jak to začalo, jaká žárlivost a závist, strach a smutek vás vehnaly navzájem do svých náručí, co jsi pociťoval, když jsi ji objímal, jaké pocity pomsty a provinění prostupovaly v těch letech Kristinino tělo a duši… jaký smysl to všechno má? Nakonec bude všecko velice prosté – všechno, co bylo a co mohlo být. Všechno to, co kdysi znamenalo fakt, bude méně než prach a popel. To, pro co nás srdce tak pálilo, že jsme si mysleli, že to nevydržíme, budeme z toho mít smrt, anebo někoho zabijeme – protože ty city znám i já, také jsem poznal chvíli konečného pokušení brzy poté, co jsi odjel, a já jsem zůstal s Kristinou sám – toto všechno bude znamenat méně než prach, který nad hřbitovy víří a pohání vítr. Mluvit o tom je hanba a pošetilost. A toto všechno vím, vím to tak přesně, jako by o podrobnostech podávalo zprávu policejní hlášení. Soudní materiál ti mohu popsat jako žalobce na hlavním přelíčení: no a co…? Co si počnu s tou lacinou pravdou, s tajemstvím těla, které už není? Co je věrnost, kterou očekáváme od toho, koho milujeme? Jsem starý, hodně jsem se o tom napřemýšlel. Není věrnost vlastně takové strašlivé sobectví, sobectví a ješitnost, jako většina lidských věcí a nároků v životě? Chceme, aby byl ten druhý šťastný, když vyžadujeme věrnost? A pokud toho druhého nemilujeme tak, abychom ho učinili šťastným, máme právo něco vyžadovat, věrnost nebo oběť? Nyní, na konci života bych se už neodvažoval odpovídat na tyto otázky tak rozhodně, jak bych odpovídal před jednačtyřiceti lety, kdyby se mě někdo zeptal– před jednačtyřiceti lety, když mě Kristina opustila v tvém bytě, do něhož často docházela přede mnou, do něhož ty jsi posnášel všecko možné proto, abys mohl přijímat Kristinu, kde mě dva lidé, na nichž mi v životě záleželo, klamali a podváděli tak ostudně, tak vulgárně, ano, nyní to cítím, tak nudně… Toto se totiž stalo,“ řekne mimochodem, lhostejně, téměř znuděně. „A všechno to, čemu lidé říkají klamání, ta smutná a nudná vzpoura těl proti situaci a třetí osobě, je na konci života strašlivě lhostejné, když se ohlédneme, je to lhostejné a téměř politováníhodné jako nehoda a nedorozumění. Tehdy jsem to ještě nechápal. Stál jsem v tajném bytě, jako bych si prohlížel stopy zločinu, hleděl jsem na nábytek, na pohovky… ano, když je člověk mladý a manželka je mu nevěrná s jeho jediným přítelem, který je mu bližší než sourozenec, má přirozeně pocit, že se mu zhroutil svět. Takové city se ho zmocní téměř povinně, protože žárlivost, zklamání a ješitnost dokáží působit hroznou bolest. To ale pomine… pomine to nepochopitelně, nikoli ze dne na den, ne, ten hněv neusmíří ani roky – a nakonec to přesto pomine, přesně tak jako život. Vrátil jsem se do zámku, zašel do svého pokoje a očekával Kristinu. Čekal jsem na ni, abych ji zabil, anebo jsem ji čekal, aby mi řekla pravdu a já jí odpustil… nicméně čekal jsem na ni. Čekal jsem do večera; potom jsem odešel do loveckého zámečku, protože nepřišla. Tohle snad bylo dětinské… nyní, když se naposledy ohlížím a chci soudit sebe i jiné, vidím a cítím, že ta hrdost, očekávání a odchod byly dětinské. Ale vidíš to, takový už člověk je, a rozumem i zkušeností zmůže jen málo proti zarputilým utkvělým myšlenkám své povahy. Tohle už víš i ty.