- Kdyby se v letošním roce neslavilo stoleté výročí úmrtí Henrika Ibsena, asi by podobný sborník nevznikl. Myslíš si, že má smysl vydávat sborníky na oslavu sto let mrtvých autorů?
- Myslím, že sborníky mají vždycky smysl, mají-li konkrétní téma. A dílo významného autora je téma dobře definované. Pokud jde o sborník Ipse ipsa Ibsen, tak k jeho uspořádání mě přilákala především představa, že se podaří iniciovat dialog mezi světem nordistů a světem teatrologů a divadelníků. Myslím si, že různé pohledy na jednu věc jsou vždycky obohacující pro všechny strany. Jinak se na Ibsena dívá divadelní vědec, jinak překladatel a jinak například dramaturg. 

- Jakým klíčem jsi vybírala přispěvatele?
- Oslovili jsme prakticky každého, kdo se kdy v Čechách a na Moravě Ibsenem systematičtěji zabýval nebo zabývá. Oslovených teatrologů, nordistů, režisérů a dramaturgů bylo dohromady kolem dvaceti. Pochopitelně mě mrzí, že z důvodů pracovní vytíženosti nemohli přispět PhDr. František Fröhlich či PhDr. Karel Kraus, kteří by o Ibsenovi mohli vyprávět jistě hodiny. Na druhou stranu jsem ráda, že na výzvu pozitivně zareagovalo několik lidí, kteří se divadlem zabývají prakticky, v což jsem moc nedoufala, protože přimět divadelníky, aby verbalizovali své přemýšlení o divadle bývá těžké (z logického důvodu – jejich primární vyjadřovací formou není psané slovo).

- Překvapil tě některý příspěvek?
- Potěšily mě všechny příspěvky, které mi odhalily něco, o čem jsem neměla ani tušení. Za velmi cenný považuji příspěvek profesora Černého, protože v něm autor mapuje velmi vzdálené období historie českého divadla. Doktor Pavel Klein zase podle dostupných pramenů popsal zapomenutou brněnskou inscenaci Císaře a Galilejského. Samozřejmě mě velmi baví „pohled do kuchyně“, který prostřednictvím svého textu umožňuje čtenářům třeba scénograf Luboš Hrůza. Jestli mě něco překvapilo, tak to byla historie předobrazu Ibsenovy Nory, ženy jménem Laura Kielerová. Nevěděla jsem, jak špatně to s ní dopadlo. A nejvíc mě potěšilo, že místy skutečně vznikl dialog, v který jsem doufala. Například příspěvky docentky Kadečkové a profesora Cejpka je dobré si přečíst po sobě, protože na sebe byť nevědomky vzájemně reagují. 

- Myslíš, že mají všechna zamyšlení nad Ibsenem, které sborník předkládá, něco společného?
- Pochopitelně snahu nahlédnout Ibsenovo dílo v nějakém širším kontextu. Většina článků se navíc zabývá recepcí Ibsenova díla u nás.

- Jak dnes vidí (mladí) Norové svého velikána? Snáší se na jeho hlavu někdy i kritika? Pokud ano, proč?
- Řekla bych, že dnes ho možná začínají mít trochu plné zuby, protože jeho výročí se v Norsku slaví skutečně na všech kulturních frontách a zvláště v Oslu musí mít asi člověk občas pocit, že na něj mohutná kštice národního barda číhá doslova na každém rohu. Na druhou stranu Norové, jako každý menší národ, mají silně vyvinuté národní cítění, takže Henrik Ibsen je pro většinu z nich prostě důležitá postava kulturního života jejich národa. Norskému školství navíc můžeme jen závidět energii a angažovanost, s jakou seznamuje děti a studenty s Ibsenovým životem a dílem. Část programů v rámci oslav je zaměřena přímo na mladé lidi a autora, u vyslovení jehož jména kdekterý český středoškolák zazívá, mají mladí Norové možnost poznat i velmi zábavnou formou, například prostřednictvím komentovaných prohlídek divadelního zákulisí, interaktivních počítačových programů, vytváření vlastních divadelních představení inspirovaných Ibsenovým dílem v rámci celonárodní přehlídky Ibsenovská štafeta atd. 

- Hlásí se někdo ze současných norských dramatiků vědomě k Ibsenově odkazu?
- Vědomě myslím nikdo. Je to vcelku pochopitelné. Ibsen norské dramatice na pár desítek let poněkud zaclonil výhled. Překročit stín takového klasika, jakým se Henrik Ibsen za ta léta stal, není jednoduché a nejlepší je cesta zcela opačným směrem. Proto se mnoho současných norských dramatiků vůči Ibsenovi spíš vyhraňuje. Samozřejmě všichni si svého krajana váží a křivé slovo o Ibsenovi jsem z norských úst snad nikdy neslyšela. Zábavnou situaci zažívá současný dramatik Jon Fosse, který dostal nálepku „nový Ibsen“. Přišel k ní především díky tomu, že se jeho dílo objevuje na zahraničních scénách s frekvencí, která si s inscenováním Ibsenových her nezadá. A přitom je asi málo dramatiků, kteří by se od sebe tak lišili jako Fosse a Ibsen. 

- Mnoho přispěvatelů si ve sborníku položilo otázku, zda má Ibsen dnešnímu divákovi co říct. Co si tom myslíš ty osobně?
- Možná by ta otázka měla znít, co může říct českému divákovi. Protože někde jinde na světě, kde je například korupce standardním prostředkem k dosažení politických cílů, kde ženy nemají volební právo, nebo kde vesele kraluje dvojí morálka, mohou být některé Ibsenovy hry (byť jsou třeba inscenovány úplně klasicky) pořád vnímány jako ve své době - totiž jako politické divadlo. Pokud jde o českého diváka, tak ten už asi vždy bude Ibsenovy texty vnímat jako historické záležitosti, protože vzhledem k přítomným reáliím, uzavřeným konfliktům a především realistické formě se tyto hry nedají aktualizovat tak snadno jako třeba dramata Shakespearova. Nicméně ono vůbec není od věci vědět, jak svět fungoval dřív. A divadlo je v tomhle úžasně názorné. Řekne-li například dnešní student, že pro něj není podstatný morální profil jeho pedagoga, dokazuje tím, že nepochopil základní dimenzi humanistické společnosti, že mu nic neříká pojem etika. Může být, že si svou neznalost prostě neuvědomuje a potřebuje jen nějaký stimul, který by mu otevřel oči. 

- Jaká je idea nově vzniklého nakladatelství Elg? Jak se chcete profilovat oproti ostatním českým nakladatelstvím? Myslíš si, že naleznete své čtenáře i mimo odbornou, skandinavistickou veřejnost?
- Idea je velmi jednoduchá - chtěli bychom vydávat skandinávskou literaturu všeho druhu. Pokud jde o profil, rádi bychom našli rovnováhu mezi vydáváním čtenářsky vděčnějších titulů a knih, které zajímají užší okruh „skandinavistické“, jak to pojmenováváš, veřejnosti. Věřím, že naše knihy si cestu ke čtenářům najdou, i když asi vždycky zůstaneme nízkonákladovým nakladatelstvím, jehož zaměstnanci a spolupracovníci svou práci dělají především pro radost.