Živé vzpomínání na Ibsena
Stehlíková, Karolína: Ipse ipsa Ibsen

Živé vzpomínání na Ibsena

Po loňských oslavách dvousetletého výročí narození H. C. Andersena letos slaví jubileum jiný severský velikán: v květnu uplynulo sto let od úmrtí Henrika Ibsena.

Po loňských oslavách dvousetletého výročí narození H. C. Andersena letos slaví jubileum jiný severský velikán: v květnu uplynulo sto let od úmrtí Henrika Ibsena.

Dnes tohoto autora známe jako klasika realistického dramatu a tvůrce moderní dramatické formy, ve své době však jeho díla konzervativní publikum spíše šokovala a provokovala. Bytostný individualista a neúnavný kritik společenských poměrů Ibsen vnímal drama jako nástroj ke zpochybnění všeobecně přijímaných idejí a podrývání strnulých konvencí, na kterých si tehdejší společnost tak zakládala. Ve svém „ozdravném“ úsilí se nespokojoval jen s povrchní kritikou, ale kladl otázky po moci a svobodě jednotlivce, pitval instituci manželství a křesťanskou morálku. Nevyhýbal se ani tématům, jež byla v tehdejší norské společnosti vysloveně tabu, jako byl například incest či pohlavní nemoci. Byl jedním z hlavních aktérů tzv. moderního průlomu v norské literatuře.
U nás jeho výročí připomíná nakladatelství Elg svou úplně první publikací, sborníkem ibsenovských studií Ipse Ipsa Ibsen, jehož editorkou je nordistka a teatroložka Karolína Stehlíková.

Sborník čtenářům předkládá články dvanácti autorů, zkušených i začínajících odborníků různých specializací: setkávají se tu teatrologové, literární vědci, překladatelé, dramaturgové, o svých setkáních s Ibsenovým dílem tu vypráví i režisér a scénograf. Přes rozdílnost jednotlivých příspěvků se články o sebe navzájem netříští, ale zapadají do výsledné mozaiky představující recepci Ibsenova díla v Čechách a na Moravě.

Sborník je členěn do tří bloků: teatrologického, literárněvědného a translatologického a divadelně praktického. Prostor sborníku nedovoluje autorům pouštět se do důkladnějších analýz, ani v něm nemůžeme hledat ucelený přehled Ibsenovy tvorby. Obecnější pohled na její kontinuitu nabízejí příspěvky Zdeňka HořínkaVáclava Cejpka. Hořínek sleduje proměny tematiky Ibsenových her a jeho dramatické metody. Představuje ibsenovské „archetypy“ reprezentované titulními hrdiny dvou autorových básnických dramat, BrandaPeera Gynta, a zkoumá jejich fungování v Ibsenových pozdějších společensko-kritických hrách.

Cejpek hledá stopy Ibsenova analytického dramatu až v antice a sleduje jeho osudy ve 20. století. Upozorňuje na tendence současné divadelní praxe, které oslabují autoritu dramatického textu, upřednostňují ostatní složky divadelního tvaru a poskytují větší prostor kreativitě inscenační práce. Odklonu od slovního vyjádření k jiným komunikačním kanálům – obrazu, akustickým prvkům a mimoslovní komunikaci – se nevyhnuly ani inscenace Ibsenových her. Cejpek navíc poukazuje na překvapivou příbuznost Ibsenovy tvorby s coolness dramatikou. Spojuje je nejen „snaha provokovat, ba šokovat volbou tématu“, ale i „tendence vnikat pod povrch věcí, ukazovat jevy a skutečnosti často odpudivé, vzbuzující odpor, strach a úzkost“.

Otázce, nakolik Ibsenova tvorba oslovuje současné dramaturgy, režiséry a diváky, se věnuje i Helena Kadečková ve svém shrnutí překladů a inscenací Peera Gynta. V průběhu 2. poloviny 20. století toto mnohovrstevnaté drama stále více inspiruje k nejrůznějším interpretacím, tradičním i avantgardním, a Kadečková je systematicky srovnává. Lenka Jungmannová ve svém feministickém příspěvku rozebírá moderní proměnu Ibsenova nejznámějšího dramatu Domov loutek (Et dukkehjem, u nás uváděném též pod názvy Vánoce, NoraDomeček pro panenky). Zaměřuje se přitom na analýzu hry Elfriede Jelinekové Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností. Ukazuje, že „Jelinekové Nora se stává zobrazením ženy v postmoderně – ztělesňuje ženu jako konzumní zboží“. Podle Jungmannové má u Jelinekové na nedůstojném postavení ženy hlavní vinu nikoli instituce manželství a společenské konvence, ale sám jazyk jako nástroj manipulace.

Další předností sborníku je propojení českého a skandinávského kulturního prostředí, ať už se tak děje programově, například v článku Jiřího Munzara o Ibsenovi a F. X. Šaldovi, nebo mimoděk jako v příspěvcích Hořínka a Kadečkové.

Je třeba zmínit i vkusnou grafickou podobu sborníku, který přináší rovněž fotografie, reprodukce režijních náčrtků, divadelních plakátů a Munchových obrazů. Kniha je doplněna o dvě přílohy: soupis českých inscenací Ibsenových her uváděných v letech 1945 až 2005 a bibliografii všech názvů, pod nimiž se tyto hry u nás hrály nebo byly vydány. Ocení ji nejen odborníci a studenti nordistiky a teatrologie, ale i všichni zájemci o klasické i moderní divadlo.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Karolína Stehlíková (ed.): Ipse ipsa Ibsen. Sborník ibsenovských studií. Elg, Soběslav, 2006, 244 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku: