Po loňských oslavách dvousetletého výročí narození H. C. Andersena letos slaví jubileum jiný severský velikán: v květnu uplynulo sto let od úmrtí Henrika Ibsena.

Dnes tohoto autora známe jako klasika realistického dramatu a tvůrce moderní dramatické formy, ve své době však jeho díla konzervativní publikum spíše šokovala a provokovala. Bytostný individualista a neúnavný kritik společenských poměrů Ibsen vnímal drama jako nástroj ke zpochybnění všeobecně přijímaných idejí a podrývání strnulých konvencí, na kterých si tehdejší společnost tak zakládala. Ve svém „ozdravném“ úsilí se nespokojoval jen s povrchní kritikou, ale kladl otázky po moci a svobodě jednotlivce, pitval instituci manželství a křesťanskou morálku. Nevyhýbal se ani tématům, jež byla v tehdejší norské společnosti vysloveně tabu, jako byl například incest či pohlavní nemoci. Byl jedním z hlavních aktérů tzv. moderního průlomu v norské literatuře.
U nás jeho výročí připomíná nakladatelství Elg svou úplně první publikací, sborníkem ibsenovských studií Ipse Ipsa Ibsen, jehož editorkou je nordistka a teatroložka Karolína Stehlíková.

Sborník čtenářům předkládá články dvanácti autorů, zkušených i začínajících odborníků různých specializací: setkávají se tu teatrologové, literární vědci, překladatelé, dramaturgové, o svých setkáních s Ibsenovým dílem tu vypráví i režisér a scénograf. Přes rozdílnost jednotlivých příspěvků se články o sebe navzájem netříští, ale zapadají do výsledné mozaiky představující recepci Ibsenova díla v Čechách a na Moravě.

Sborník je členěn do tří bloků: teatrologického, literárněvědného a translatologického a divadelně praktického. Prostor sborníku nedovoluje autorům pouštět se do důkladnějších analýz, ani v něm nemůžeme hledat ucelený přehled Ibsenovy tvorby. Obecnější pohled na její kontinuitu nabízejí příspěvky Zdeňka Hořínka a Václava Cejpka. Hořínek sleduje proměny tematiky Ibsenových her a jeho dramatické metody. Představuje ibsenovské „archetypy“ reprezentované titulními hrdiny dvou autorových básnických dramat, Branda a Peera Gynta, a zkoumá jejich fungování v Ibsenových pozdějších společensko-kritických hrách.

Cejpek hledá stopy Ibsenova analytického dramatu až v antice a sleduje jeho osudy ve 20. století. Upozorňuje na tendence současné divadelní praxe, které oslabují autoritu dramatického textu, upřednostňují ostatní složky divadelního tvaru a poskytují větší prostor kreativitě inscenační práce. Odklonu od slovního vyjádření k jiným komunikačním kanálům – obrazu, akustickým prvkům a mimoslovní komunikaci – se nevyhnuly ani inscenace Ibsenových her. Cejpek navíc poukazuje na překvapivou příbuznost Ibsenovy tvorby s coolness dramatikou. Spojuje je nejen „snaha provokovat, ba šokovat volbou tématu“, ale i „tendence vnikat pod povrch věcí, ukazovat jevy a skutečnosti často odpudivé, vzbuzující odpor, strach a úzkost“.

Otázce, nakolik Ibsenova tvorba oslovuje současné dramaturgy, režiséry a diváky, se věnuje i Helena Kadečková ve svém shrnutí překladů a inscenací Peera Gynta. V průběhu 2. poloviny 20. století toto mnohovrstevnaté drama stále více inspiruje k nejrůznějším interpretacím, tradičním i avantgardním, a Kadečková je systematicky srovnává. Lenka Jungmannová ve svém feministickém příspěvku rozebírá moderní proměnu Ibsenova nejznámějšího dramatu Domov loutek (Et dukkehjem, u nás uváděném též pod názvy Vánoce, Nora a Domeček pro panenky). Zaměřuje se přitom na analýzu hry Elfriede Jelinekové Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností. Ukazuje, že „Jelinekové Nora se stává zobrazením ženy v postmoderně – ztělesňuje ženu jako konzumní zboží“. Podle Jungmannové má u Jelinekové na nedůstojném postavení ženy hlavní vinu nikoli instituce manželství a společenské konvence, ale sám jazyk jako nástroj manipulace.

Další předností sborníku je propojení českého a skandinávského kulturního prostředí, ať už se tak děje programově, například v článku Jiřího Munzara o Ibsenovi a F. X. Šaldovi, nebo mimoděk jako v příspěvcích Hořínka a Kadečkové.

Je třeba zmínit i vkusnou grafickou podobu sborníku, který přináší rovněž fotografie, reprodukce režijních náčrtků, divadelních plakátů a Munchových obrazů. Kniha je doplněna o dvě přílohy: soupis českých inscenací Ibsenových her uváděných v letech 1945 až 2005 a bibliografii všech názvů, pod nimiž se tyto hry u nás hrály nebo byly vydány. Ocení ji nejen odborníci a studenti nordistiky a teatrologie, ale i všichni zájemci o klasické i moderní divadlo.