Na 19. Festivalu spisovatelů vystoupil Robert Crumb, slavný komiksový undergroundový kreslíř, který tvoří již od 60. let. A nebyl tam pouze on.

Večer zahajoval Jiří Suchý, který přečetl svou prózu O louži. Příběh „šmrncnutý“ surrealismem, dílko, ve kterém se v kaluži postupně zjevují vidění. Pochopitelně s morálním ponaučením. Suchý komentoval text tím, že na něj je možná příliš vážný, ale po legraci v divadle občas potřebuje psát podobné pošetilosti. Svou povahou se text ke koncepci večera hodil a Suchý dokázal (oproti jiným svým počinům poslední coby), že ještě nepatří do starého železa.

V následující části vystupoval na pódiu s Wolfem Biermanem, německým písničkářem, jenž se dá povahou svých písní a životním osudem snad nejlépe připodobnit k českému Karlu Krylovi, a to jak tematicky, tak životní drahou. I stát emigrace obou byl stejný – Západní Německo. Bierman kdysi spolupracoval se Suchým, v roce 1965 se setkali, překládali své písně… Pak přišel rok 1968 a kontakt byl násilně přerušen. Jejich společné vystoupení na Festivalu spisovatelů bylo symbolické a přitom mělo logickou hlavu a patu. Suchý se po chvíli omluvil a vydal se za dalšími povinnostmi, načež se do toho Bierman opravdu pustil, čímž nejen potěšil svoje fanoušky, ale ukázal pokulhávající organizaci večera.

Totálním a naprostým faux pas bylo, když se do simultánního překladu ozývaly naštvané hlasy zvukařů, kteří si stěžovali, že Bierman už měl končit a že můžou zapomenout na to, že půjdou v deset domů. Na to si ovšem stěžovali asi půl hodiny před tím, než se zasloužilý harcovník vůbec začal chystat pódium opustit.

Měl ten večer dobrou slinu, a i když zapomněl text písně Melancholie, nechtěl se pražského publika tak lehce vzdát. Přidával a zpíval a opakované rozsvěcení a zhasínání v sále mu nejspíše přišlo jako vítané světelné efekty. Tlumočník šel už nejspíše domů, a tak ti, kteří nevládnou němčinou, měli z poslední čtvrthodiny už jenom smíšené pocity. Teprve v oněch deset hodin, kdy měl končit celý program, se na pódium dokolébal konferenciér a sdělil bodrému bardovi, že tedy ještě jednu píseň a že zkrátí přestávku.

Nezkrátili. Crumbovi nastoupili na pódium krátce před půl jedenáctou. Naštěstí se vyplatilo na ně počkat. Kreslíř i jeho kreslící manželka sršeli vtipem, ale i partnerskou láskou, která po tolika letech soužití působila na publikum přímo opojně. Stihlo se probrat vše od počátků americké undergroundové scény v 60. letech přes LSD až k jejich současnému životu ve Francii.

Robert Crumb si třeba dělal legraci z toho, jak dlouho se musí čekat na jídlo ve francouzské restauraci a jak jim kreslí po táccích komiksy. Zatímco americký majitel by tácky sebral a prodal za těžké peníze, Francouz je tam klidně nechá povalovat, takže jsou ve Francii restaurace, kde jsou ve stojáncích celé Crumbovy nezveřejněné booky.
Aline Kominsky-Crumb se přitom ukázala jako stejně zábavný řečník jako její manžel, chvílemi se dokonce zdálo, že toho říká o jejich společném životě ještě více než on sám. Má na to právo, jejich komiksy jsou životopisné, obsahují dennodenní příběhy, které jsou sice karikované, ale podstatu zachovávají nezměněnu.

Světovou premiérou bylo dramatizované čtení několika stripů, které kreslili dohromady. Crumb si kvůli tomu sedl své manželce na klín, jejich komediální talent se nemohl projevovat lépe (bohužel se nejspíše nedomluvili s organizátory – jak příjemné by bylo, kdyby se stripy během čtení objevily na plátně za pódiem).

Přesto došlo i na závažné myšlenky. Tou nejsilnější bylo asi v závěru večera Crumbovo prohlášení, že komiksoví autoři jsou, pokud si všimnete, povětšinou mladí. Když jste totiž mladí, je v tom všechno to nadšení a elán, které komiks potřebuje. Až zestárnete, zbývá z toho všeho už ponejvíce práce a dřina, kterou jste si před lety neuvědomovali. Komiksový autor má být podle Crumba čerstvý, aby zaujal co nejvíce diváků.

Z Laterny magiky se sice odcházelo pozdě, ale Crumbovi dokázali okouzlit nejen svými šílenými komiksy, ale zejména tím, jak příjemní jsou to lidé.