Koltèsova hra Le Retour au désert byla česky vydána v roce 1991 pod názvem Návrat do pouště v nakladatelství Dilia. Znovu vyšla ve vydavatelství Divadelního ústavu v českém souboru autorových „zralých“ děl v roce 2006, tentokrát však upravena redakčními zásahy Václava Jamka. Pokus o kritiku překladu tohoto textu se proto neobejde bez analýzy jak původního překladu Kateřiny Lukešové, tak pozdějších úprav pro druhé vydání.

Bernard-Marie Koltès napsal Návrat do pouště v roce 1988. Jedná se o autorovu předposlední hru, která vznikla v době, kdy byl již vážně nemocen. Podle literárních kritiků právě to přispělo k tomu, že je tento text velmi odlišný od předchozích Koltèsových dramat. Opouští zde nehostinné hangáry, blíže neurčená nároží a staveniště, s nimi také svět imigrantů, ztroskotanců a lidí na okraji společnosti. Vrací se místo toho do francouzského provinčního města, konkrétně do Met, kde žil asi do osmnácti let, a dává průchod svým vzpomínkám na francouzský maloměstský život ovlivněný navíc ozvěnami alžírské války. Zároveň tento text Koltès psal s úmyslem přesunout se z předměstského, subvencovaného divadla v Nanterre na soukromou scénu divadla Théâtre du Rond-Point na Champs Elysées. Záměrně zde dává více než v jiných svých hrách vyniknout komičnu, které umně míchá s prvky velmi syrovými a spíše tragickými. Překvapivě také uplatňuje prvky fantaskní. Jak výstižně shrnuje Daniela Jobertová v doslovu k českému souboru autorových her, Koltès si také pohrává s tradicí bulvárního divadla: hra je plná hysterických výstupů, hektického pobíhání po domě a obratných konverzačních scén. Jistý vliv na tuto novou polohu měla (např. podle Anne Ubersfeldové)¹ také skutečnost, že na přelomu let 1987 a 1988 Koltès překládal Shakespearovu Zimní pohádku, přičemž „vstřebal“ shakespearovské postupy.

Hra se odehrává v Metách na počátku 60. let. Stěžejní postavou je Matylda Serpenoisová (v originále Mathilde Serpenoise), která se po čtrnácti letech vrací z Alžírska se svým synem Eduardem (Edouard) a dcerou Fatimou (Fatima) do rodného domu, v němž žije její bratr Adrian (Adrien). Matylda je plna nenávisti ke spořádaným obyvatelům Met a zdánlivě i ke svému bratrovi. Pro údajné „styky s válečným nepřítelem“ ji před lety, po skončení války, znectili oholením hlavy. Proto se teď mstí svým trýznitelům, nemilosrdně se vysmívá Adrianovi, jeho synovi i druhé manželce. Obrací klidný chod domu naruby. Adrian kontruje spřádáním plánů na internaci Fatimy do psychiatrického ústavu; dívka totiž rozmlouvá v zahradě s duchem první Adrianovy manželky. Mezitím Matyldin bratr společně s ostatními „počestnými“ občany osnuje plány proti místním Arabům. Připravují teroristický útok na arabskou kavárnu, který skutečně provedou. Nečekaně v něm ale zahyne Adrianův a Matyldin alžírský sluha Aziz a je zraněn také vlastní Adrianův syn Matěj (Mathieu). Příběh pak má překvapivé vyústění: namísto rozhodující „bitvy“ hlavních nepřátel si Matylda odvádí Adriana do Alžírska a my si uvědomujeme, že ji původně k návratu do Francie vlastně nepřivedla nenávist, ale naopak podivná láska. Fatima zatím porodí černá dvojčata, počatá s neznámým černým parašutistou, a Eduard zmizí skokem do neznáma... Pevný rámec žánru bulvární hry je tak mnohonásobně překročen jak narušením tradiční struktury divadelní hry, tak přimísením fantaskních, a dokonce nadpřirozených motivů.

Typickým znakem Koltèsova stylu obecně je výrazná jazyková stylizace a důsledná práce s interpunkcí, která předurčuje jevištní realizaci textu.² Koltèsovi je v zásadě cizí pseudorealistický styl a módní hovorovost.³ Přestože je Návrat do pouště v tomto směru v důsledku své vazby na bulvární konverzační tradici o něco méně důsledný, i zde tyto typické rysy můžeme vypozorovat. Projev francouzské služky či arabského sluhy se po formální stránce v zásadě neliší od projevu ctihodných metských občanů. Velmi výraznými rysy Návratu do pouště jsou pak především všudypřítomné komično a břitký, ironií a nadsázkou prodchnutý konverzační styl.

Na základě podrobné analýzy první poloviny českého a francouzského textu (cca 30 stran ze 60) se domnívám, že překlad Kateřiny Lukešové tyto charakteristické rysy zachoval. Budeme-li na kvalitu překladu nazírat optikou Jiřího Levého, můžeme také říci, že se v tomto případě překladatelce podařilo zachovat jak významovou, tak estetickou hodnotu originálu. Jako příklad poslouží jedna z mnoha slovních přestřelek mezi Matyldou a Adrianem, kde překladatelka zdařile zachovává paralelismus struktur, a tak dosahuje v překladu podobného rytmického a ironického účinku:
M.: … les souvenirs me sont revenus, et la rancune, et le visage de mes ennemis. … ale těch patnáct let bez útrap osvěžilo mé vzpomínky – a zášť – a podobu mých nepřátel. (P I i P II)⁴
A.: … L’éloignement a dû fortifier encore ton imagination, qui pourtant n’était pas faible ; et la solitude et le soleil brûlant de l’Algérie te brouiller la cervelle. … Vzdálenost zřejmě posílila tvou fantazii, která i tak nebyla z nejslabších; a samota stejně jako pálící alžírské slunce ti asi sežehly mozek. (P I i P II)

Překladatelka volila na lexikální a syntaktické rovině postupy, kterými docílila svěžího, přirozeného a vtipného vyznění – ekvivalentního k účinku francouzského textu. Příkladem je převod níže uvedené složitější francouzské větné konstrukce. Její obdoba by v češtině zněla těžkopádně a překladatelka ji proto zjednodušuje. Daří se jí však zachovat uměleckou hodnotu originálního sdělení (tj. břitkou ironii, ještě vyostřenou stylistickou obratností Matyldiných „jedovatostí“):
Je juge à sa prospérité que ton usine doit être bien grasse, elle aussi, rapporter de sérieux dividendes, et faire de tes banquiers les meilleurs amis qu’un homme ait jamais eus.
Podle jeho bohatství soudím, že i tvoje továrna si vede náramně dobře, vynáší ti tučný zisk i pevné přátelství tvých bankovních zástupců. (P I)
… tvých bankovních partnerů. (P II)

Přesto na mikrorovině slova a věty došlo v prvním publikovaném překladu k několika vynechávkám, chybnému převodu toponym či posunům ve smyslu sdělení. Tyto nedokonalosti byly následně odstraněny ve spolupráci s Václavem Jamkem při přípravě souborného vydání Koltèsových her.
Lukešová například v překladu zcela vynechala názvy pěti denních muslimských motliteb, kterými autor pojmenoval jednotlivé části hry. Zrušila tím cizorodý islámský rámec, do něhož autor hru záměrně vsadil.
Někdy vynechala část věty či větu vedlejší:
La querre sera bientôt finie et bientôt tu pourras retourner en Algérie, au bon soleil de l’Algérie.
Válka už brzy skončí a ty se brzy vrátíš do Alžíru. (P I)
Válka už brzy skončí a ty se brzy vrátíš do Alžírska, do alžírského teplíčka. (P II)

Jak je z tohoto příkladu patrné, v první verzi překladu bylo „Algérie“ chybně překládáno jako „Alžír“. V druhé se již správně odlišuje mezi „Alžírem“ a „Alžírskem“.
V upravené druhé verzi českého textu se setkáme také se změnami slovosledu (1), opravou drobných překladatelských posunů (2) a ne zcela zdařilých převodů francouzské syntaxe (3). Někdy v této druhé verzi Lukešová volí ve prospěch větší plynulosti či výstižnějšího vyznění výpovědi také odlišné výrazy na lexikální úrovni (4):

(1)
J’ai pris l’habitude de ne plus me chamailler pendant les quinze années de ton absence, et ce serait dur de s’y remettre.
Za těch patnáct let, cos tu nebyla, jsem odvykl hádkám a nerad bych si znovu zvykal. (P I) … jsem hádkám odvykl... (P II)

(2)
… vous avez fait cracher sur moi avec vos mensonges
… poplival jste mě svými výmysly (P I)
… kvůli vašim výmyslům na mě plivali (P II)

(3)
Où vas-tu, avec une pareille tête de comploteur ?
Kam jdeš s takovým spikleneckým výrazem? (P I)
Kam máš namířeno, že se tváříš tak spiklenecky? (P II)

(4)
Oh non, ma chère Mathilde, elle n’en manque pas, et il y en aura toujours trop
Ale ne, moje milá, nescházejí, vždycky jich tu bude víc než dost (P I)
Kdeže, moje milá, nescházejí, vždycky jich tu bude až až. (P II)

Je vais renvoyer Aziz et corriger Edouard.
Propustím Azize a Eduarda potrestám. (P I)
Propustím Azize a Eduardovi nařežu. (P II)

V analyzované části textu jsem nalezla jen jedno vyloženě nevhodné řešení (alespoň dle mého názoru), které nebylo v druhém vydání opraveno. Jedná se o nesprávný překlad francouzského „remords“, který slovník Le Robert quotidien jednoznačně vykládá jako „sentiment douloureux, angoisse accompagnée de honte, que cause la conscience d’avoir mal agi“. Kateřina Lukešová však překládá:
Avoir celle-là sous les yeux m’empêche d’avoir du remords pour l’autre.
Nezateskním po té druhé, dokud mám tuhle před očima. (P I i P II)
Výklad, obsahující aspekt výčitek svědomí, text přitom implikuje i na jiných místech. Několikrát se v něm naznačuje, že Adrian nese na smrti své první manželky vinu. Vhodnější by proto bylo na příklad řešení:
Dokud mám tuhle před očima, netrápí mě svědomí kvůli té druhé.

Téměř k žádným změnám mezi prvním a druhým vydáním nedošlo na úrovni vlastních jmen osob. Křestní jména francouzského původu překladatelka počeštila, arabská jména zachovala. Zvláštní situace však nastala v případě příjmení. Ta jsou totiž v originále klíčem k identifikaci místa děje: nikde není řečeno, že jde o Mety, avšak příjmení postav Serpenoise, Queuleu, Plantières, Sablon a Borny jsou ve skutečnosti názvy čtvrtí tohoto východofrancouzského města.⁶ Zdá se proto poněkud nekonzistentní, že překladatelka zachovala všechna příjmení, jen Maame Queuleu překřtila na paní Polívkovou. Dalo by se také namítnout, že tato „lidová“ volba posouvá hru blíže k pólu bulvárního dramatu, než autor chtěl. V upraveném překladu nicméně zůstalo toto řešení zachováno. Patrně je tomu tak proto, že zatímco složité příjmení Serpenoisová, které zůstalo v překladu zachováno, není třeba na jevišti vyslovit, paní Polívkovou několikrát ostatní postavy oslovují.

Na základě provedené analýzy můžeme na závěr říci, že po redakčních úpravách Václava Jamka vznikl překlad, kterému dle mého názoru nelze snad až na ojedinělé výjimky (například výše zmíněný nepřesný převod francouzského remords) nic vytknout. Text působí svižně, vtipně, a tam, kde je potřeba, také ironicky, aniž by došlo k otupení syrových nebo ochuzení například fantaskních pasáží. I v překladu si text zachovává svoji barvitou mnohovrstevnatost a nic nenarušuje jeho plynulost.

Bernard-Marie Koltès: Le retour au désert, Les Editions de Minuit, Paris 1988
Bernard-Marie Koltès: Návrat do pouště, přel. Kateřina Lukešová, Dilia, Praha 1991
Bernard-Marie Koltès: Návrat do pouště, přel. Kateřina Lukešová, redakce překladu Václav Jamek, in Bernard-Marie Koltès: Hry, Divadelní ústav, Praha 2006

Seznam literatury

Jobertová, Daniela. Koltès: druhá vlna v Praze i v Paříži. Svět a divadlo, roč. 12, číslo 3, 2001.
Jobertová, Daniela. Znovuzrození dramatika: život a tvorba Bernarda-Marie Koltèse. In Koltès, Bernard-Marie. Hry. Praha : Divadelní ústav, 2006.
Ubersfeld, Anne. Bernard-Marie Koltès. Arles : Actes Sud, 2001.

1. Ubersfeld, Anne. Bernard-Marie Koltès. Arles : Actes Sud, 2001. ^zpět
2. Jobertová, Daniela. Znovuzrození dramatika: život a tvorba Bernarda-Marie Koltèse. In Koltès, Bernard-Marie. Hry. Praha : Divadelní ústav, 2006. ^zpět
3. Ibid. ^zpět
4. Značky P I a P II odlišují první a druhé vydání překladu. ^zpět
5. Le Robert quotidien, Dictionnaires Le Robert, 1996. ^zpět
6. Jobertová, Daniela. Znovuzrození dramatika: život a tvorba Bernarda-Marie Koltèse. In Koltès, Bernard-Marie. Hry. Praha : Divadelní ústav, 2006. ^zpět