Francouzský dramatik Bernard Marie Koltès (1948–1989) je považován za klasika své doby: právě jeho hry se v zahraničí uvádějí ze vší domácí produkce nejčastěji. V 41 letech zemřel na AIDS. Psal lehce a půvabně, vymýšlel si bajky podobající se naší době tím, že byly nerozřešitelné. Hledat smysl světa mu připadalo nemožné, předem ztracené, snažil se proto najít krásu, mizivý význam v okamžicích života. Od Shakespeara se naučil radosti z psaní a schopnosti zavrhnout všechna "idiotská pravidla" divadelních teoretiků. Těžko si představit, jaká díla mohl ještě napsat. To, že se za svého krátkého života dokázal zařadit mezi klasiky francouzského divadla, se po Beckettovi, Ionescovi, Genetovi zatím jinému nepovedlo. Z jeho rukopisu uměl nejlépe číst režisér Patrick Chéreau, který sobě i Koltesovi dobyl slávy nejen na našem kontinentě především v pořadí již druhým nastudováním hry V samotě bavlníkových polí.Jak se stal Bernard Marie Koltes spisovatelem?

Odpověď nenajdeme v jeho životopise. Sám považoval svůj život za nezajímavý, alespoň pro sebe samého. "Nejsem Joseph Conrad, který procestoval svět. Nepatřím mezi typ lidí, kteří prošli zásadní zkušeností, a tak se dostali k psaní. Prožívám sice zásadní zkušenosti, ale ty se nadají vyprávět," řekl Koltes na konci roku 1988. V dubnu 1989 zemřel na "zkušenost, která se nedá vyprávět", AIDS. Oproti jiným spisovatelům své generace, v čele s Hevré Guibertem, kteří o této své zkušenosti psali, Koltes na ní své dílo nestavěl. Napsal jeden kratší prozaický text, Útěk na koni daleko do města (La Fuite a cheval loin dans la ville, 1984), sbírku povídek Prolog (Prologue, 1991); jinak se věnoval výhradně divadlu. Publikoval v nakladatelství Minuit.

Na cestách
V devatenácti letech Koltes prchl z "nudných a ošklivých" rodných Met studovat žurnalistiku do Štrasburku. Cestuje dál: do Paříže, do New Yorku. "New York byl v osmašedesátém opravdu jiný svět, se spoustou věcí, které jsme ve Francii neznali: McDonaldy, velká auta, elektronické přístroje, všelijaké vynálezy pro domácnost. Byl jsem do toho města blázen. A zároveň jsem objevil Ameriku do hloubky. Projezdil jsem stopem celé Ohio, poznal jsem zlý sen Ameriky: venkov. Ve Francii venkov zachraňuje to, že má historii. Tam je ale jenom kukuřice a krávy a kukuřice a krávy hýbou světem. Je to absolutní hrůza." Americká peripetie patřila ke Koltesovým zásadním zkušenostem. "Hlavní je cestovat, dokud je člověk mladý. Už jenom proto, aby pochopil, jak relativní postavení zaujímá ve světě. Když si tohle člověk nenaleje do hlavy ve svých osmnácti, stráví život v představě, že je moc důležitý a že jeho kariéra je moc důležitá. Amerika zpochybnila všechno, co jsem věděl a znal. Tehdy jsem se rozhodl, že nebudu pracovat. Řekl jsem si, že nemá žádnou cenu trávit každý den osm hodin svého života pro nějakého šéfa, pobírat plat a šetřit. Prostě si budu dělat, na co budu mít chuť." Po návratu ze Států dělal ve Štrasburku se svými přáteli divadlo. Hráli ve sklepech, Koltes napsal a nastudoval první představení: Hořkosti podle Gorkého Dětství, Pochod podle Písně písní, Opilý proces podle Zločinu a trestu Dostojevského, Mrtvé příběhy. Cestoval dál. Do Latinské Ameriky, a hlavně do Afriky, projel celé západní pobřeží až do Nigérie. Poznal pomalé dny, přátele, černou krásu a náruživost. Vrátil se s cennou municí: jeho hry se budou jmenovat V noci těsně před lesy (La Nuit juste avant les forets), Souboj černocha se psy (Combat de negre et de chiens) nebo V samotě bavlníkových polí (Dans la solitude des champs de coton). Koltes přivedl na scénu černochy, kteří nejsou jen figurkami, ale spíše spřízněni s Černochy Jeana Geneta. A stejně jako Genet i Koltes bojoval, aby divadlo nesmazávalo smysl jeho výpovědi tím, že černé hrají bílí, k čemuž docházelo k jeho velké nelibosti často.Divadlo.

"Jednotlivé věci v životě nemají smysl, ale jsou vám připsány, nedá se před nimi uniknout. Divadlo představuje poslední bezvýznamnost. Skutečně je to věc, která vám vnucena nijak není a která nemá větší smysl než cokoli jiného. Náhle jsem si řekl, že proto, že je neuvěřitelně bezvýznamné, je třeba ho dělat nejdokonaleji, jak lze. Tomu říkám krása." Roku 1983 na Guibertovu otázku proč píše divadlo, a ne romány, odpověděl: "Román mě moc láká, ale mám zatím trochu strach z formální svobody, kterou poskytuje... V divadle se slova váží. Kdybych psal román, vážil bych svá slova tolik, že by mi trvalo deset let ho napsat." Brzy na to vyšel jeho román Útěk na koni daleko do města, jehož rukopis je datován rokem 1976; sbírka povídek, Prolog, čekala na vydání dvacet let. Tvořil postavy pro herce, které měl rád, a hry pro režiséry, které měl rád. Režisér Patrice Chéreau se po nastudování Souboje černocha se psy (hra byla uvedena v Nanterre roku 1983) stal jeho dvorním spolupracovníkem. Koltes psal pro Chéreaua, Chéreau režíroval pro Koltese. Od hry Západní nábřeží (Quai d´Ouest, 1986), přes V samotě bavlníkových polí (1987) po Návrat do pouště (Retour au désert, 1988). Koltesovu poslední hru, Roberto Zucco, nastudoval Peter Stein v Berlíně a začala se hrát se v dubnu 1990. Těsně před tím, než Koltes napsal hru Roberto Zucco, překládal Shakespearovu Zimní pohádku. "Shakespeare mě naučil radosti, bláznivé radosti z psaní. Měl jsem jisté období, kdy jsem se řídil idiotskými pravidly, vším tím, co vás učí divadelní teorie, že je třeba mít motiv pro každý příchod na scénu a pro odchod z ní, že je třeba respektovat běh času. Od Shakespeara jsem se naučil, že to všechno je špatně. On na čas kašle, skočí o patnáct let dál, kdy se mu zachce, místo děje mění bez přestání, motiv nehledá. Jediný motiv, který postavy mají, je mluvit, říct, co říct mají. To je všechno."

Koltes a Chéreau
Patrice Chéreau nastudoval Koltesovu hru V samotě bavlníkových polí poprvé v roce 1987. Hrála se hodně. Naposledy na festivalu v Bukurešti po Ceausescuově pádu. Chéreau nosil text v hlavě dál: zanedlouho, při jiné práci, objevil herce Pascala Greggoryho a měl nového představitele Klienta (v první verzi ho hrál Laurent Mallet). Chéreau stačil ještě natočit film. "Poté, co jsem udělal velký film, zalíbila se mi myšlenka vytvořit malé divadelní představení, sám zas hrát..." Tak se zrodilo nové nastudování úspěšné Koltesovy hry. Chéreau a Greggory strávili půl roku na turné po Evropě, velký úspěch měli v New Yorku, pro pařížské publikum budou až do poloviny ledna 1996 hrát v Ivry. "Před deseti lety bych nikdy tak jednoduché představení nevytvořil." Především bylo nutné zapomenout první verzi, všechny její nedostatky: "Tenkrát jsem co nejvíce skrýval, protože Koltes už od počátku žádal, aby se vše zatemnilo, že na začátku, i když u toho není třeba zůstat, představuje hra smyšlenou situaci, jak jeden balí druhého, pouze a jednoduše, protaženou nejdéle, jak to šlo. Žádný z mužů nechce začít, nechce být tím, kdo bude přistižen při činu, nabízeje sex. Koltes hru pojal tak, aby situace byla co nejvíce skrytá. Jeho text ale vychází z myšlenky, že v dlouhém rozhovoru v mechanismu balení se objeví nakonec všechny problémy citových vztahů, které přináší život; situace balení sama o sobě je bohatší než pouhé hledání rychlého uspokojení." Koltes byl šokován tím, že Patrice Chéreau má hrát roli černého Dealera. Režisér vysvětluje své stanovisko: "Bernard viděl v obsazení obou bílých herců dvě věci: především metafyzické pobudy na způsob Becketta. Ale to vyplývalo ze způsobu, jak jsme hráli, a Bernard měl pravdu, že to byl omyl. A potom viděl příliš názorné balení dvou homosexuálů. V tom ale pravdu neměl, protože zapomínal na kořeny toho textu. Nakonec mu tenhle problém jednou vadil, podruhé vlastně ne, bylo to s ním složité..." Dva muži, Dealer (Chéreau) a Klient (Greggory) se náhodně setkají v noci. Od první repliky je povaha jejich setkání jasná: Dealer začíná: "Chodíte po venku, v tuhle hodinu a v těchto místech, asi byste chtěl něco, co nemáte. A já vám to mohu nabídnout." Klient na to: "Nemám žádná nepovolená přání." V dialogu plynou slova a s nimi život, útržky minulosti, iluze o budoucnosti, city, vášeň. Setkání se brzy mění a přechází v souboj, ve třetině hry získává nečekanou podobu. Dekorace jsou omezené na minimum, scénu vytvářejí jen dva stupně, položené šikmo proti sobě, vytvářejíce tak tři prostory: úzký a uzavřený, rozsáhlý a otevřený a nakonec podivný rovnoběžnostěn, kde se herci ocitají v těsné blízkosti publika; osvětlení zajišťují jen čtyři reflektory, které vyznačují území obou postav, poměřují jejich vzájemné vzdalování a zachycují snahy o přiblížení, sledují herce, doprovázejí sebemenší jejich pohyb. Málokdy jsou herci na divadle vidět tak zblízka, málokdy má divák na dosah samu podstatu divadla: těla a hlasy herců, radost z hraní.

P.S. Koltesova hra Roberto Zucco se hrála od ledna 1992 v Divadle Petra Bezruče v Ostravě (režie Josef Janík). Boj černocha se psy uvedlo Stavovské divadlo: premiéra se konala 19. června 1992, Koltes (v překladu Kateřiny Lukešové, režii Jana Buriana a dramaturgii Johany Kudláčkové) se v Praze hrál po celou jednu sezonu. Naše publikum hru nepřijalo s velkými ovacemi, ani nadšením. Dnes, s nadhledem uplynulého času, dramaturgie ND trochu s lítostí uvádí: "Chtěli jsme přijít s něčím novým, moderním, opravdu současným. Největšího uznání se nám tehdy bohužel dostalo za zpracování programu..." (volný přepis mého telefonického rozhovoru). Bylo to dobou?