Kniha je rozdělena na čtyři části a obsahuje i obrazovou přílohu s fotografiemi, které jsou navíc doplněny rozsáhlým poznámkovým aparátem osvětlujícím Klimentův vztah k lidem a místům na snímcích.

První část Tří žíní je věnována dětství a dospívání. Kliment na dětství v Turnově a v Praze vzpomíná s nostalgií, ale nic si neidealizuje. Již jako dítě si velice jasně uvědomoval dopady hospodářské krize (vzpomíná třeba na to, jak s maminkou chodili pěšky, aby ušetřili pár drobných za lístek na tramvaj apod.) a vnímal citlivě i domácí nesoulad. Autor vyvolává ze své paměti nejranější vzpomínky a historky, z nichž mnohé vyloudí na naší tváři úsměv. Jedna příhoda pak asociuje druhou, a vzniká nám tak celý řetězec drobných příběhů. Kliment si v nich všímá i vlivu, který na něj měl jeho otec – ruský emigrant, sestra, která vystudovala filosofii, ale především jeho tichá, klidná a zbožná maminka. Zvlášť klíčová je vzpomínka, jež připomíná žánr exempla a která vypráví o srdíčku v červeném staniolu, jež malý „klukánek“ koupil mamince, ale které mu bylo ukradeno... Tyto nepatrné střípky vzpomínek nám postupně vytvářejí mozaiku prostředí, které Klimenta formovalo a v mnohém, jak přiznává, ovlivnilo jeho budoucí život.

V další části knihy se Kliment vrací do doby těsně po válce, tedy do doby, kdy mu bylo šestnáct let, barvitě líčí „vyrovnávání“ se s Němci a celkovou atmosféru období plného vášnivých politických debat. Vypráví též o své nastávající manželce, výtvarnici, Jiřině a o její zajímavé a rozvětvené rodině. Hodnotí i svá studia na vysoké škole, která však záhy ukončil, protože nebyl ochoten podřídit se diktátu nastupující ideologie.

Z mého pohledu asi nejzajímavější je třetí část knihy, zamyšlení se nad tím, jak autor prožíval hektická 60. a 70. léta, „bídnou a zároveň krásnou dobu“, jak sám říká. Hodně tu diskutuje na téma emigrace. Kliment na ni pomýšlel již v roce 1948, pak znovu v roce 1968, ale pokaždé zůstal, protože cítil, že bytostně patří sem, do Čech, do této krajiny a k tomuto jazyku, věděl, že nemůže být nikde jinde, i když měl v zahraničí hodně známých. Kliment se svou rodinou tedy zůstal a musel jako tolik jiných hledat svou identitu v režimu, v němž však nechtěl žít. Vzpomíná na další osobnosti disentu, zvl. na Václava Havla a Pavla Kohouta, a popisuje represe, nemožnost publikovat doma a problémy s honoráři ze zahraničí, výslechy a dobrovolnou vnitřní emigraci na chatě v Hejdlově. Různí lidé reagovali na politickou situaci různě, Kliment se záměrně vyhýbá jakýmkoli zevšeobecňujícím hodnotícím soudům, zdůrazňuje individuálnost příběhů a rozhodnutí. Sám ale říká, že on by se opět zachoval stejně jako tehdy.

V poslední kratičké části Tří žíní Kliment shrnuje a hodnotí svou dosavadní tvorbu.

I z tohoto výčtu je patrné, že otázky ve Třech žíních jsou zaměřeny především na osobní vzpomínky Alexandra Klimenta na jeho život a na to, jakým způsobem prožíval bouřlivou dobu uplynulých osmdesáti let, nemá to tedy být, ani to není, filosofování spisovatele nad problémy celého světa (jak to známe z jiných rozhovorů, např. s Arnoštem Lustigem), ale je to zamyšlení se pouze nad světem vlastním, vnitřním.

Tři žíně můžeme číst několika různými, prolínajícími se způsoby. Můžeme je chápat především jako rozhovor, který působí dojmem spontánnosti, nepřipravenosti, což samozřejmě podtrhuje autenticitu prožitku, neboť takto opravdu vzpomínáme – odbočujeme, vracíme se, vysvětlujeme atd. Jde o rozhovor velice důvěrný, na němž je patrný blízký vztah, který k sobě mluvčí mají, Kliment se nevyhýbá ani tak intimním tématům, jako je např. jeho alkoholismus. Je to též rozhovor výrazně generační, v němž jsou jednotlivé události ve zkratce zasazovány do historického kontextu nezbytného pro pochopení toho, co se dělo. Tento kontext je však zmiňován velice decentně, pouze jako nenápadný doprovod, kterému není dovoleno převážit nad tím podstatným – nad vzpomínkami.

Rozhovory jsou protkány ukázkami z Klimentových próz, a tak nahrávají i další možnosti čtení – odpovědi jsou malá literární zamyšlení, filosofické eseje o životě a o vzpomínání. Nejde tu totiž jen o konkrétní vzpomínky, ale i o zdůraznění moci paměti a předání životních zkušeností dalším generacím. Není náhodou, že část těchto rozhovorů použil vnuk Štěpán již dříve ve své diplomové práci právě na téma paměť.

Rozhovory by snad jednou mohly být základem dosud nenapsaného životopisu, který bychom mohli číst i jako životopis celé generace. Kliment dospíval během hospodářské krize, prožil válku a následné vypořádávání se s Němci (stal se přitom svědkem řady nespravedlností a krutosti), maturoval v roce 1948 a postupně opustil obě vysoké školy, které studoval, protože odmítal mlčet a překrucovat fakta ideologií. V 60. letech nastalo kratičké období, kdy mohl publikovat, ale po zavedení cenzury se ocitl na černé listině. Nesypal si popel na hlavu, ani nepřiznal svoje „omyly“ jako jiní a navíc pak v roce 1977 podepsal Chartu. Jeho knihy tak mohly vycházet jen v zahraničí, v exilových nakladatelstvích. On sám pracoval jako vrátný nebo jako řidič sanitky. Většinu svého života strávil v nesvobodě. To je osud celé Klimentovy generace.

Se Třemi žíněmi se nám dostává do ruky kniha čtivá a poutavá a zároveň velice cenná jak z hlediska literárněhistorického (jedná se o paměti spisovatele), tak z hlediska čistě literárního a estetického. Kliment ve svých odpovědích dokázal mistrně zachytit atmosféru doby a potvrdil i svou pověst vynikajícího „krajináře“. Osoby, o nichž mluví, načrtne jen jakoby několika tahy štětce, jednou, dvěma větami, ale do nich shrne celou jejich povahu a celý jejich osud. Každý z těchto portrétů by přitom sám o sobě vydal na celý román.