Knižní rozhovor je v české literární produkci poslední dobou oblíbeným žánrem, Tři žíně, v nichž je zpovídaným básník, prozaik, scénárista a publicista Alexandr Kliment (*1929), se však poněkud vymykají – tazateli jsou totiž spisovatelův vnuk Štěpán Kliment a jeho snacha Jana Klimentová. 

Kdo by čekal nějakou živou rodinnou debatu, v níž si mluvčí skáčou do řeči a třeba se i navzájem špičkují, nedočká se. Rodinná spřízněnost mezi aktéry dialogu je sice explicitně vyjádřena už první otázkou „Dědečku, dědo, Sašo, Sášo, Sašenko, Alexandře, Alexandře Alexandroviči Klimente. Takhle tě oslovujeme a já se ptám: Kdo jsi?“, dále ji však čteme spíše mezi řádky.

Otázky sice systematicky postupují po časové ose od dětství až k přítomnosti, nesnaží se však Klimentovo povídání nijak výrazně usměrňovat a korigovat a reagují na řečené jen zřídka. Jsou spíše pobídkami otevírajícími jednotlivá témata, v nichž nechávají mluvčímu „volný ring“. O literatuře a spisovatelství se proto toho dozvíme mnohem méně, než bychom čekali (vzhledem k tomu, jak je kniha útlá, by se spíše slušelo říct, že se o literatuře krom důvodu, proč Kliment začal psát, nedozvídáme téměř nic), Klimentovo působení v disentu je spíše naťuknuté a velké dějinné události zafungují jako odrazový můstek pro drobné společensko-politické komentáře.

Nejvstřícnější je spisovatel k otázkám týkajícím se rodiny, ač jsou někdy až dotazníkového rázu, např. „Kde se maminka narodila a jak se jmenovala? Jaké měla vzdělání?“ – takto formulovaná otázka, jíž by šlo zodpovědět pár strohými větami, je Klimentovi pobídkou k tomu, aby načrtl jakýsi rodokmen a u všech jeho členů se zastavil alespoň pár větami, skicou, která však obsáhne jak povahu dotyčných, tak nejvýraznější momenty jejich osudů.

To, že se velká část knihy (a troufám si tvrdit, že téměř polovina – zvláště k postavám otce a matky se při vyprávění opakovaně vrací) týká Klimentovy rodiny a že vyprávění nevztahuje více na sebe a své osudy, je do jisté míry dáno právě osobami tazatelů – jako kdyby Klimentovou primární motivací v těchto pasážích bylo předat dalším generacím rodinnou historii, udržet ji živou. Tyto pasáže nelze nenazvat půvabnými, na čemž má lví podíl způsob, jakým Kliment vypráví – vzpomínky komponuje jako jakési mikropovídky, a ač nesahá k k žádné verbální ekvilibristice, je jeho jazyk nesmírně střídmý, a tak elegantní – drobně pozměněný slovosled nebo elipsa dokáží leckdy okouzlit více než bujná metafora. Autorů s tak vytříbeným jazykem jako je Alexandr Kliment v Čechách zas tolik není. 

Vedle již zmiňované rodiny vystupuje z Klimentova vyprávění jako elementární motiv jeho života ještě fatální fixace na rodnou krajinu – byť o emigraci dvakrát silně uvažoval a v roce 1968 už byl dokonce jednou nohou na cestě, nakonec i s vědomím všech ústrků ze strany režimu, která ho čekají, zůstal. Téma domoviny zdůrazňuje i úryvek (každá ze čtyř částí knihy je uvozena jednou ukázkou z Klimentova díla) z románu Nuda v Čechách („Můj otec mě převrátil do krajiny a krajina se převrátila do mě, je to můj svět, můj osud, moje historie, můj jazyk, moje myšlenka, můj projekt, říkejte si tomu, jak chcete, je to a já jsem v tom zanesen.“), příznačné je i pro ostatní členy rodiny – např. sestra Tatina si otázku „Co je to domov?“ snažila zodpovědět celý život.

Nejsilněji dva zmiňované leitmotivy Klimentova života zaznívají ve vzpomínkách na dětství, které také zabírají velkou část spisovatelova vyprávění. Zajímavé je u nich to, že byť Kliment podobně jako např. Holan a mnoho jiných autorů ukazuje dětství především v jeho nevinnosti a bezprostřednosti, je jeho řeč prosta stop lítosti po minulé idyle a z perspektivy odstupu několika desetiletí se jeví více jako románový příběh než odžitá realita.

Přese všechny vzpomínané historky nemají Tři žíně ambice být memoárovou literaturou, nemapují Klimentův životní osud, neboť ten, ač výborný pozorovatel, vypráví raději o druhých než o sobě. Spíše než to je kniha jakousi mozaikou, z níž před čtenářem vyvstane portrét Alexandra Klimenta jako osobnosti, která v nejniternější části knihy s nebývalou otevřeností líčí své problémy s alkoholem, aniž by se je snažila jakkoliv ospravedlnit či najít pro ně pochopení („Dokonce, když mě vytáhli z toho absťáku, tak i potom, po té hrůze, za stavu úplné střízlivosti si říkám, že beru i to strašlivý utrpení, protože to má něco do sebe.“). Osobnosti, jež se po celý život snažila řídit jakousi elementární slušností a přese všechny útlaky a nepřízně totalitního režimu si udržela mravní integritu a své postoje. Právě v tom je kniha cenná – ukazuje i dnes osobu spisovatele jako morální autoritu, která je schopná dostát hodnotovým nárokům, jež si předsevzala, a zároveň se nedogmaticky neustále sebe sama ptát po jejich platnosti.