Na konci minulého roku vyšla zatím poslední česká kniha polského futurologa a světoznámého autora sci-fi Stanisława Lema (1921–2006) s názvem Sex wars. Klasik české sci-fi Ondřej Neff o Lemovi mluví takřka jako o géniovi, a hlásí se k němu také autoři ze zcela jiných oblastí. Filozofové Douglas R. Hofstadter a Daniel C. Dennett zařadili některé jeho texty do antologie statí o filozofii lidské mysli s tím, že jeho literární a intuitivní přístup dokáže čtenáře přesvědčit o autorových postojích mnohem lépe než jakýkoli vědecký článek. Na anglické Wikipedii dokonce najdeme poznámku, že se Lemovy beletristické texty v jedné zemi využívají při výuce filozofie - a to v České republice (pro zájemce prozradím, že název příslušného kurzu Masarykovy univerzity zní Filosofie ve sci-fi). Jeho spekulace o „vesmíru, který je jediným příšerným zadlužením, nelegální nekrytou půjčkou“ či recenze neexistujících knih přitom často dosahují takřka „borgesovských“ poloh, a jestliže Borges označil metafyzickou filozofii za druh fantastické literatury, tak u Lema se fantastická literatura stává metafyzikou.

Pokud bychom ale u nás hledali autora, který se Lemovi šířkou svého interdisciplinárního záběru podobá, napadá mne snad Z. Neubauer a někteří jeho žáci. Neubauer dnes mluví o písmenech, která se v židovské mystické tradici předávají pomocí magických šémů, v přírodním světě pomocí genů, a ve světě elektroniky pomocí programů, tvůrců světů virtuální reality. Ovšem už ve své stále čtivé knize Summa technologiae z roku 1964 Lem srovnával lidský jazyk jako uměle vytvořeného nositele informace s chromozomovým jazykem coby informačním kódem, vytvořeným biologickou evolucí.

S Lemovým životem a dílem se přitom pojí některé paradoxy: ač předpověděl vznik informační sítě, genetické pokusy, klonování, umělou inteligenci a virtuální realitu, on sám celý život psal na psacím stroji. A i když mnohé jeho nápady týkající se vylepšování lidského těla asi katolické církvi nedělaly velkou radost (a také v Sex wars rezolutně píše, že třeba v oboru natalismu bude muset církev své stanovisko změnit: nejde o to zda, ale kdy), skoro celý život pravidelně přispíval do katolického týdeníku Tygodnik Powszechny, jak také shodně konstatovali ve svých nekrolozích polonista Václav Burian a odborník na sci-fi Ivan Adamovič. Druhý ze jmenovaných mu dokonce přidělil nálepku „elitáře“ a vytknul mu, že nedokázal dohlédnout demokratický potenciál moderních technologií, ani neuměl „přimhouřit oči nad přítomností erotiky na internetu“. Právě tvář Lema coby autora, který byl slovy V. Buriana „přesvědčen o potřebě pevného etického řádu“, ukazuje kniha Sex wars, jejímž důležitým poselstvím je například to, že „stát potřebujeme a jeho zánik je utopie, zakořeněná v pohádce o lidech, kteří jsou od přirozenosti dobří“. Autor v ní vysvětluje, že byl vždy současně vizionář i konzervativec: „určité věci předvídám, ale nepřeji si je“. Kniha názorně dokládá, že ke stáru se stále výrazněji přikláněl ke druhé z obou poloh, v čemž ovšem žádné elitářství nespatřuji, Lem prostě začal realističtěji počítat s tím, čeho je lidská povaha schopná. Pokud do své Summy nevložil kapitolu o temné budoucnosti skvělých technologií, pak to prý bylo proto, že měla hlavně odpovědět na otázku, jaký prospěch bude mít lidstvo z dosaženého pokroku. Sám ale přiznává, že byl příliš optimistický, a s nadsázkou můžeme říct, že jeho zklamání z internetové záplavy erotikou je dáno právě jeho přepjatým očekáváním a tím, že v mládí nebyl dostatečně konzervativní.

Po pádu komunismu už Lem postupně přestával psát fikci a zaměřoval se spíše na eseje, podle některých vysvětlení už totiž do svých příběhů nemusel před cenzurou šifrovaně skrývat svá poselství, ale mohl je říkat přímo. Ovšem jak ukazují i Sex wars, také tato část jeho tvorby se vyznačuje specifickou imaginací, danou vyvažováním toho, co Lem nazývá „tvrdostí“ a „měkostí“ artikulovaného myšlení. I zde najdeme provokativní tvrzení typu „člověk vznikl proto, že vesmír je prostorem katastrof“. Lemovo tělo je sice již mrtvé, ale naše mysli mohou stále podněcovat jeho texty. Třeba ten, v němž referuje o pacientovi s rozštěpenou osobností, kterého pobodaly včely a oteklo mu oko, a tak navštěvuje očaře. Ten se ale zlobí: proč sem chodíte, když máte oko docela normální? „Mezitím se totiž v dotyčném objevila jiná osobnost a vlivem působení ducha na tělo projevy pobodání zmizely“.