Asi jen u málokterého ze světoznámých spisovatelů 20. století bychom našli tolik paradoxů ve fiktivní realitě a v životních postojích, tolik osobního sarkasmu a ironie jako u polského fantasty, esejisty a v neposlední řadě publicisty Stanisława Lema. Jako by nás autor proslulé Solaris a Kyberiády, který se do literární historie zapsal desítkami dalších románů, povídek fejetonů či statí, přijel na Zemi navštívit z jiných, kosmických planet. Do oněch míst se také 27. března 2006 v nedožitých pětaaosmdesáti letech odebral. Respektive byl teleportován.

Tak především, jen těžko si lze představit, že jeden z největších spisovatelů v historii světové science-fiction, literární „guru“ virtuální reality či hypertextu, nenapsal ani jeden ze svých textů na klávesnici počítače. (Počítač si sice nakonec obstaral, ale ani koupě „z rozumu“ ho nepřiměla změnit názor, že tato bedýnka nemá kromě automatického opravování chyb či elektronického slovníku spisovateli více co nabídnout, takže i dnes již naprosto běžnou mailovou komunikaci nahrazoval např. faxováním.) Zní to trochu jako rozprávka z jiného světa, ale je to tak – Lem veškeré své tvůrčí období proseděl nad stařičkým psacím strojem a vytvářel a předvídal na něm technický svět blízké budoucnosti, do jehož matrixu se však bál vstoupit.

O charakteru neobyčejného člověka – jakéhosi poddruhu candidus-non-technicus – zároveň svědčí autorova skromnost, a také samozřejmost, s jakou jeho texty vznikaly. Ve zlatém období jeho tvorby, tedy přibližně v letech 1956–68, z nichž pocházejí díla nejznámější (Solaris, Summa Technologiae či Filozofie náhody), Lem sám sebe nepovažoval za autora, jako spíše za corpus delicti, který se nechává svým románem vést a překvapovat. Který při jeho rozepsání téměř netuší, jak celý příběh skončí. A navíc – jen málokterý spisovatel (pomineme-li některé komerčně protežované „grafomanufaktury“ na román) se může pochlubit dvěma třemi kvalitními knihami vydanými během jednoho kalendářního roku. Sám Lem komentoval počátky své tvorby se stejnou samozřejmostí asi jako Jára Cimrman vynález hromosvodu:

„Ona léta nebyla ničím zajímavá. V zimě jsme obyčejně na jeden měsíc jezdili do Zakopaného na lyže. V létě, přes celý červen, jsem vzhledem ke své senné rýmě, na kterou tehdy ještě neexistovaly žádné preventivní léky, vyjížděl na dobu pěti šesti týdnů do tamního domu Svazu Spisovatelů a tam jsem psal jako posedlý. Během jednoho z těchto „sedánků“ vznikla kniha Solaris. Touto metodou jsem napsal i několik dalších knih. Ale kromě toho se nic zajímavého nedělo. Žena pracovala jako radioložka, já byl řadovým členem Svazu Spisovatelů. Někdy do té doby spadají také první literární výjezdy do NDR, pak do Prahy a Sovětského Svazu, kde mě divže nenosili na rukou…“

„Genialita“ Lema jakožto autora spočívala nejen ve schopnosti předvídat jisté fenomény či problémy (k výše jmenovaným připočtěme např. otázku transplantace orgánů v povídce Mazanec, kterou v roce 1968 zfilmoval A. Wajda), nejen v bohatém jazyce, který se pohyboval v rozmezí od odborných vědeckých statí přes beletristiku až po „starorobotí řeč“ Trurla a Klapauciusze v Kyberiádě (kterou Lem považoval za svůj nejzdařilejší text, v němž vycházel z jazyka samandrity Ch. Paska) či vlastní neologismy. Ale především v jejich morálním, nadčasovém kontextu, kde rozum a inteligence vyhrávají nad brutální silou a humanismus nad tyranií.

Jednou z mnoha dalších historek, které zahušťují auru „guru“ světové sci-fi, je například paranoidní přesvědčení amerického spisovatele Philipa K. Dicka. Ten v roce 1974 napsal na polského spisovatele udání, v němž stálo, že Lem je čelním představitelem marxistických autorů, již chtějí převzít vládu nad americkou sci-fi. (Domníval se tak právě díky jazykové členitosti jeho textů, kdy tvrdil, že knihy nepíše jeden člověk, ale celý komitét komunistů.) Toto obvinění však polského autora naštěstí nijak nepoškodilo, ba naopak, v některých jeho textech se potom začaly zjevovat parodické narážky.

„Prý existuje přípravek, který člověku napomáhá ke komplexní ztrátě paměti, já ho však ještě neužívám. Mám pocit, že zapomínám věci naprosto triviální, spoustu jmen spisovatelů. Jenže Slovník polské literatury, takový ten červený, dvoudílný… To je přece nekropole, kterou čte člověk s hrůzou. Jak se nad spisovatelem zaklapne víko od rakve, je to jeho konec,“ svěřil se v jednom z posledních rozhovorů redaktorovi kulturní revue Lampa (7/04) Stanisław Lem. Krátce nato se pomyslné víko „zaklaplo“ nad básníkem a jedním ze čtyř polských držitelů Nobelovy ceny Czesławem Miłoszem. Přesně před rokem pak nad symbolem lidské solidarity, svobody a víry, papežem Janem Pawlem II.

Stanisław Lem odešel ze světa, který si sám vyfabuloval a předpověděl, doufejme tedy, že se dostal do míst, která jsou mu blízká. A že se národ a příznivci legendárního krále fantastiky postará o to, aby jeho rakev zůstala navždy pootevřená, o tom myslím není sporu.