Úvod
Česká literatura po roce 1989 se chronologicky rozděluje na dvě odlišná období: první desetiletí po sametové revoluci bychom mohli popsat jako velkolepou dobu paralelního působení různých generací, tradic, proudů a stylů. Vydávalo se vše, co předtím komunistická kulturní politika potlačovala. To se týkalo celých epoch, například barokní literatury, osobních a intimních textů klasických spisovatelů a spisovatelek 19. století i všech moderních proudů, které nevyhovovaly ideologickým požadavkům socialismu – od dekadence, expresionismu a existencialismu přes poezii všedního dne a konkrétní poezii až po postmodernu. Nově byla vydávána tvorba dvou generací emigrantů a disidentů (po r. 1948, potažmo 1968), do té doby dostupná jen v exilu nebo v samizdatu, stejně jako texty nejmladší autorské generace, která se během sedmdesátých a osmdesátých let zapojila do undergroundu. V této záplavě publikací bylo pro debutanty mnohdy obtížné vydobýt si pozornost veřejnosti.

Ve druhé dekádě už byla literární „zátěž minulosti“ z větší části zpracovaná, poměry se normalizovaly a stabilizovaly. Avšak česká literatura nyní ztrácí svůj tradičně vysoký společenský význam ˗ konkuruje jí nebývale široká kulturní nabídka, všeobecná komercializace se navíc nevyhnula ani literární oblasti. Přesto zde vzniká pestrá a živá scéna: rok 1989, který Jáchym Topol v románu Sestra označuje jako „výbuch času“, poskytl i literatuře mnoho impulzů. A právě v tvorbě těchto posledních let je možné vypozorovat několik hlavních tematických proudů.

Reflexe minulosti
Temnými, nepřekonanými kapitolami české historie se zabývá především aktuální próza. Radka Denemarková v knize Peníze od Hitlera tematizuje holocaust a vyhnání Němců. Líčí osud ženy, která je jakožto Židovka deportována do Terezína, přežije holocaust a když se vrátí, vyženou ji jakožto Němku. Po pádu komunismu usiluje o navrácení majetku a naráží přitom na starý resentiment a nové, zákeřné metody diskriminace a ponižování. Druhým tématem je ozbrojený protistalinistický odpor bratří Mašínových, z něhož vychází román Jana Nováka Zatím dobrý. Legitimita jejich činů je dodnes sporná, neboť se nezastavili ani před zabitím – ovšem v době, kdy už komunistický režim stihl popravit desítky lidí. Věra Nosková v díle Bereme, co je popisuje všední život padesátých a šedesátých let dvacátého století z pohledu mladé dívky, která touží vymanit se ze stísněných poměrů českého maloměsta.

Pohled do světa
Pohled současné české literatury nesměřuje pouze zpátky do minulosti, ale i ven do světa. Ve Francii žijící autor Patrik Ouředník ve sbírce básní Dům bosého zavádí čtenáře do labyrintu, z jehož koutů a slepých uliček se derou hlasy z minulosti i současnosti, z rozličných kultur a prostředí a ze všech myslitelných jazykových vrstev. Petra Hůlová, která se proslavila románem z prostředí Mongolska, se v knize Cirkus Les Mémoires vydává do pestrobarevného světa newyorských imigrantů a konfrontuje jej s tajemným Dálným východem a Prahou současnosti. Novou definici českého člověka v konfrontaci Východu se Západem hledá i David Zábranský v románu Slabost pro každou jinou pláž. Celý příběh se odehrává v Evropě a jeho hlavní postava se upíná ke všemu, co je zrovna cool a trendy. Do tohoto čísla jsme mimochodem vybrali „vídeňskou“ pasáž.

Hledání ženské identity
Rakouské prostředí, například Vídeň a Wachau, se objevuje i v knize povídek Kateřiny Rudčenkové Noci, noci. U Rudčenkové se však nejedná ani tolik o orientaci ve světě, ale spíše o vyrovnávání se sama se sebou, které se stupňuje až k egomanickému narcismu. Ještě více než Rudčenková, která mnohokrát narušuje konvenční roli ženy, šokovala české čtenáře Jakuba Katalpa svou prvotinou Je hlína k snědku? Katalpa, jež se už svým pseudonymem staví proti stereotypům pohlaví, otevřeně popisuje sexuální scény – a to včetně lesbických. Prolomila tak jedno z nejsilnějších tabu české společnosti, v tomto ohledu značně prudérní; z řad představitelů Gender Studies se jí dostalo vřelého přijetí. Obdobu Katalpy v lyrice jistým způsobem představuje Marie Šťastná: ani ona si ve sbírkách Krajina s Ofélií a Akty nebere servítky, i u ní představují smyslnost a erotika významné prvky při hledání specificky ženské identity. Lyrické já se pokouší ve velkém kouzelném zrcadle poznat samo sebe do nejmenšího detailu – a ignoruje přitom okolnost, že v postmoderním světě už bylo tak jako tak individuálno nahrazeno virtuálnem.

Odvrat od světa
Z neautentické, virtuálně globalizované současnosti prchají i nejmladší básníci tohoto svazku: Jonáš Hájek se v lyrických miniaturách ve sbírce Suť vrací na místo klidu, kde hrají roli elementární skutečnosti jako příroda, samota a rituály. A Marek Šindelka volí ve své první sbírce poezie Strychnin a jiné básně také svého druhu únik, když se přenáší zpět do dětství a zkouší znovu oživit tento vzdálený, mlhou zastřený svět i s jeho trpkými a brutálními stránkami.

Typicky české?
I v současné literatuře se samozřejmě můžeme setkat s tradicemi, které bývají považovány za typicky české. Mezi ně patří například význam morální a politické odpovědnosti, jímž se zabývaly zejména disidentské kruhy. Jiří Gruša v básnické sbírce Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto komentuje estetický, morální a historický chaos našich časů. Básník je Vědoucí, ale také Bdící.

Česká literatura posledního desetiletí je bohatá na témata i umělecké přístupy. Objevuje se lehké vyprávění plné humoru i formálně složitá, experimentální próza; filozoficky komplexní i elementární a prostý jazyk; věcný a střízlivý i vtipný a hravý styl. Velkou světovou osobnost jako Bohumil Hrabal či Milan Kundera však vidět není. To nicméně pro aktuální literární scénu vůbec nemusí znamenat nevýhodu: takto lze pozornost věnovat mnoha rozmanitým spisovatelským talentům.

Gertraude Zand: Neue Literatur aus Tschechien. Přeložila Marie Voslářová