Rozhovor s Tommym Wieringou: Chci psát, ne jen vyprávět vlastní život

M. P.: Svérázný kluk v knížce Joe Kluzák si sestrojí skutečné letadlo a vzlétne ze zamrzlé hladiny řeky. Vy sám létat umíte? A dá se podle vašeho popisu sestrojit funkční stroj?
T. W.: Budete se divit, ale byl jsem se učit létat dokonce v České republice, absolvoval jsem u vás týdenní kurz v jižních Čechách, nedaleko Jindřichova Hradce. V jednom městečku tam vyrábějí malé aeroplány, poblíž mají letiště, takže mě posadili do jednoho stroje. Na závěr jsme absolvovali let až do Karlových Varů. Uvědomoval jsem si, že pokud chci zachytit pocit, jaký člověk zažije při létání, musím se odvážit to podstoupit na vlastní kůži. Nic jsem si nevymyslel. Setkal jsem se s jedním chlapíkem, Joostem Conijnem, a tomu se podařilo sestrojit letadlo ze součástek, které různě posbíral – a to mu bylo teprve čtyřiadvacet let a studoval na umělecké akademii. Jako školní projekt přinesl letadlo, které potom dopravil do Maroka, kde se na něm učil v poušti létat. Na internetu o něm najdete film, na webu wikipedie se dokonce tvrdí, že právě on posloužil za vzor mého Joea Kluzáka. Ale to není pravda.

- Tak kde jste Joea vzal?
- Ještě ve škole, tedy před takovými dvaceti lety, mi někdo vyprávěl o týpkovi, který se sám přejmenoval na Joea Speedboota (to je jméno Joe Kluzáka v nizozemském originále – pozn. M. P.). Cítil se být znechucen rodinou a vůbec domácími poměry, z nichž vzešel, takže se vzdal pravého jména ve prospěch téhle komické přezdívky. Zapamatoval jsem si to jako jednu z anekdot, co si člověk uchovává z mládí. Po letech mě napadlo, že by šlo o zajímavý námět na knihu. Na internetu jsem o tom chlápkovi nenašel ani zmínku, takže jsem nabyl domnění, že jméno je už „volný“. Jenže nebylo. Ve skutečnosti žije a stále si říká Joe Speedboot, což jsem zjistil až posléze, když byla kniha hotová. Naštěstí se skutečnému Joeovi hodně líbila, dokonce přišel s legračním nápadem na název francouzského vydání – Jacques Bateau à grande vitesse (Jacques Rychloloď, parafrázující TGV, train à grande vitesse – pozn. M. P.). Je to vážně svéráz, jezdí v malých závodních autech.

- Jaké jste měl dětství? Pohyboval jste se mezi všemi správnými kluky?
- Vůbec ne. Vyrostl jsem ve Venezuele, kousek od pobřeží, takže jsem poznal jakési postkoloniální dětství. S otcem jsme se potom přestěhovali do Nizozemska, až k východním hranicím s Německem. On byl ale často v tahu, hodně pracoval, anebo jezdil na jih země za svou přítelkyní, zatímco já jsem zůstával celé dny sám. Měl jsem na starost psa a bloudil jsem naším obřím strašidelným barákem, opředeným duchařskými příběhy a připomínajícím opuštěnou katedrálu.

- Jak jste se dostal k psaní?
- Už jako dítě jsem si psával deníky, byly pro mě talismanem, ulevoval jsem si v nich od samoty. Dá se říct, že jsem začal psát, abych se ze sebe vykecal, vyblil ze sebe vlastní problémy, a už nešlo přestat. Takže v osmnácti devatenácti letech jsem se měl plné zuby, ze všech nářků osamělé duše mi bylo fakt na zvracení. Ale právě tehdy jsem se přistihl, že jsem v denících začal o sobě trochu lhát. Šlo o první pokusy vymýšlet si příběhy.

- Čtenáře napadne otázka, kde se nalézá ono městečko Lomark z knížky? Marně jsem ho hledal na mapě.
- Mělo by ležet na Rýně, ale jeho název zní dost tradičně, lze si jej představit taky někde ve středním Německu. Samozřejmě jde o fiktivní místo, osobně bych ani nedovedl napsat román třeba o Amsterdamu. To by byla hrůza! Všechno by muselo sedět, odpovídat skutečnosti, protože tamní ulice každý zná, takže bych těžko někoho oblafnul, zatímco kdejaký šťoura by se po mně vozil. Kdežto Lomark mi poskytl naprostou svobodu. Stala se však legrační věc. Čtenáři začali debatovat, kde by mohlo takové městečko skutečně ležet, a ukázalo se, že jej každý situoval do různých míst, rozesetých po celém Nizozemsku. Takže říkám, že je všude okolo, v každé hlavě, co si pamatuje nějaký svůj Lomark.

- Myslel jsem, že Lomark může být také šifra – jako low mark, v angličtině to znamená nízko položený bod či značku…
- Ve skutečnosti je název téměř přesmyčkou jiného místa – Markelo ležícího nedaleko kláštera, kde jsem knihu napsal. Přebývá jen jedno e. Líbí se mi však představa, že člověk vypráví o skutečných věcech či lidech, které zná, jen trochu pozmění jména, aby zahladil stopy. Já se necítím jako křesťan, přesto mám v sobě mnicha, tedy mnicha bez Boha... Přitahují mne prostory kláštera, dokonce je považuji za zcela ideální místo pro spisovatele. Představte si tu disciplínu! Ráno vstanete v sedm, v půl osmé už meditujete v kostele, pak do sebe naházíte snídani a do dvanácti sedíte nad psaním. Potom zase kostel, meditace, oběd, spíte do tří, vzbudíte se a makáte zas do osmi. A takhle každý den v hlubokém soustředění, dokud není kniha hotová! Mám vyzkoušené, že doma bych z toho, co za stejnou dobu zvládnu v klášteře, udělal sotva polovinu. Takže jsem jezdil po Nizozemsku a bydlel u dominikánů.

- Vypravěčem Joea Kluzáka je Franta Ruka, který všechno pozoruje ze svého invalidního vozíku a zapisuje. Vám nedělalo problém vcítit se do o dvacet let mladšího „dítěte“ a udržet si jeho klukovský tón jazyka?
- Ne, bylo to velmi lehké! Podobný čtrnáctiletý kluk je stále i ve mně, stejně tam uvnitř mluví, vymýšlí si, touží po životě. Knihu jsem psal, když mi bylo už čtyřiatřicet, pětatřicet, ale jakmile jsem si sedl k rukopisu, přicházelo to samo, hned mi naskočilo jeho vyjadřování, uvažování i humor. Naopak mnohem obtížněji jsem se toho zbavoval. Rozepsal jsem další věc, ale stále ze mě mluvil Franta. Trvalo mi rok, než jsem se od něho osvobodil a přijal nový tón psaní. Od toho se totiž vždycky všechno další odvíjí.

- Franta Ruka je ale ochrnutý, ovládá jen svoji pravou paži, kterou vše zapisuje, je v něm něco dojemně sebeironického, ale také monstrózního. Udělal jste si legraci ze spisovatelů, ale čtenáře nemohou nenapadnout klasické knihy jako Salingerova Kdo chytá v žitě nebo Marshallova Už zase skáču přes kaluže.
- Žádného takového vlivu si nejsem vědom, řešil jsem jiný problém. Joe Kluzák představoval skvělý charakter, uměl postavit letadlo, sestrojoval bomby, vymyslel by kdejakou lumpárnu, ale ukázal se být neschopným vypravěčem. Potřeboval jsem někoho jiného, kdo by to všecko vylíčil za něj. Jednoho dne jsem vstal ráno z postele a napadla mne postava, která se nemůže hnout. Existuje takový zákon pojednávající o tom, že jak pozorujete nějaký proces, můžete jej stejně tak ovlivnit. A to je přesně Fanouš neboli Fransje – dvě oči, jedna hodně hodně silná ruka. Takhle si dovedu představit spisovatele, takhle já sám pracuji. Víc bych nepotřeboval, jen mě vždycky natočte, ať se mohu dívat. Budu u toho klidně mlčet jako zařezanej... (smích) Náhodou jsem zrovna v té době četl Knihu pěti kruhů japonského samuraje Mijamota Musašiho (1548–1645, pozn. M. P.), který před smrtí sepsal životní zkušenosti a kodexy bojového umění. Tam jsem našel přiléhavou metaforu o dvojí cestě samurajů, kteří jsou bojovníky meče, ale také pera, jako by i psaní bylo svým způsobem bojem, životní cestou ctnosti a hledáním harmonie uvnitř vlastního nitra.

- Spisovatel a nakladatel John Calder jednou řekl, že pokud chcete psát dobré dialogy, nesmíte zapomenout na to, že každý člověk vždycky lže… To je ale také „cesta pera“?!
- Naprosto skvělé doporučení! To je taky pravda.

- Napadlo mě, že nizozemský humor je asi dost černý, hrubý, posměvačný, snad je i trochu podobný tomu českému.
- V knize mám několik oblíbených míst, které mě dovedou stále znovu rozesmát. Třeba na jednom místě si Franta stěžuje na velké prázdniny, kdy je vedro a pro něj nastává zlá doba. Člověk se akorát pomalu rozpouští a marinuje ve vlastním vydechování. Frantu navlékají do výstředních kraťasů a blúz v havajském stylu, v nichž akorát budí pozornost, ačkoliv by se nejraději nabalil od hlavy po paty a pléd by si přitáhl až po bradu. Glosuje to celé tím, že tam tedy sedí na kriplkáře jako vypálená sirka a ostatní ho pozorují, jako by byl debil. Pokud vám v příběhu sedí chlapík na invalidním vozíku, tak to musíte odlehčit humorem, jestliže nechcete vydat další hrozně depresivní knížku. Na Nizozemsku je legrační už to, do jaké míry závisíme na hrázích a systému bariér, chránících zemi před přílivem. Je jasné, že kdyby se protrhly, tak nás to zatopí – jako třeba v roce 1953 v jižních částech země. To je zkrátka fakt. I během doby, co spolu mluvíme, hladina nepatrně stoupá, zatímco země ustupuje – a my jsme mezi tím. Taková zkušenost relativizuje celý váš pohled na život. Je těžké se pak brát vážně a nepřemýšlet nad možnou katastrofou. Když ale přijmete fakt, že jste v ohrožení života, tedy skoro mrtví, může být v každém případě už jenom líp. A vás čekají samé skvělé vyhlídky (smích). Neznám dobře český humor, ale když jsem četl Kunderu, bylo mi to něčím blízké.

- Jaké jsou další nizozemské stereotypy?
- U nás máme taky největší hustotu obyvatel v Evropě, takže jsme všichni nuceni cestovat, protože doma je zatraceně málo místa. Jsme trochu anarchisti, trochu nezdvořáci, nemáme žádné způsoby, všude nás poznáte podle toho, že Nizozemce je dost slyšet – naštěstí slávu za nejhlučnější národ sklízejí v zahraničí Němci. Taky jsme až příliš opatrní na peníze, šetříme, snažíme se za co nejméně lováků dostat z těch hloupých cizinců co nejvíc užitku… (smích)

- Na druhou stranu nelze přehlédnout, že píšete lehce humoristicky, až ironicky také o ženách. Nevypadá to, s prominutím, že byste jim moc rozuměl.
- Taky jsou to mimozemšťanky. Ve věku, v jakém jsou v knize Joe nebo Franta, připadají holky všem klukům jako bytosti z jiné planety. Ne že by se to nějak moc změnilo, jakmile zestárnete, ale chlap si na to časem zvykne, dokonce v tom najde zalíbení. Někdy se ale ptáte: Panebože, odkud ženský přišly, co se jim asi tak honí v hlavě… Abych se přiznal, vcítit se do tohoto pocitu z puberty mi nedělalo žádné potíže! Je ale fakt, že mi kritičky vyčítaly moje ženské postavy, psaly, že nejsou normální. A já říkám: Ukažte mi jednu takovou a já o ní napíšu knihu! (smích)

- O čem je vaše další kniha?
- Píšu zrovna o klukovi a jeho matce… To je ještě horší! Tomu trvá podstatnou část života, než vůbec dospěje, přesněji řečeno do doby, kdy je mu dvaatřicet. Nápad vznikl v době, kdy jsem se doslechl o svazku italské pornohvězdy Ciccioliny, narozené ale v Maďarsku, a amerického postmoderního umělce Jeffa Koonse, který dělá balóny se Snoopym a podobné věci. Představte si, že spolu „vyprodukovali“ dítě a říkají mu Ludwig. Jaké asi monstrum z toho může vzejít?! Použil jsem metaforu Kleopatry a Julia Caesara, kteří spolu také měli dítě, malého Caesariona. To bude mimochodem titul knihy. Jen můj Caesarion sní o kariéře koncertního pianisty, ale skončí jako barový hudebník, který si sotva vydělá na chleba, protože mezi dvěma stejně tak cynickými a vypjatými silami může vzniknout jen něco naprosto průměrného. V průběhu tří nocí pak líčí svůj příběh jedné ženě, ochotné mu naslouchat. Použil jsem k tomu strukturu retrospektivního vyprávění Josepha Conrada ze Srdce temnoty.

- Všiml jsem si, že nerad mluvíte o svých prvních knihách. Proč?
- To je těžká otázka. Zdá se mi, že ještě nebyly tak „disciplinované“, nelíbí se mi, jak jsou napsané. Až teprve románem Vše o Tristanovi jsem snad našel sám sebe. Do té doby jsem se příliš spoléhal na vlastní život, stavěl příběhy kolem osobních traumat, jenže ty sice dodají vašemu psaní na naléhavosti, ale nedovedou samy o sobě vystavět charakter. Nemůžete to, co máte v sobě, vykřičet, lze to pouze šeptat. Tristan mě napadl v roce 2002, jel jsem tehdy starým italským vlakem z Addis Abeby do Džibuti a žvýkal jsem cestou chad. Najednou mě přepadla vize, zahlédnul jsem celé psaní v trochu širší perspektivě. Potom vznikla fiktivní kniha, která se možná pohybuje na lehce autobiografickém pozadí, ale je vymyšlená. Tak jsem se naučil psát, nikoliv už jenom vyprávět vlastní život.