Před několika lety (2005) oznámil britský nakladatel Jamie Byng (Canongate) na frankfurtském knižním veletrhu spouštění velmi ambiciózního mezinárodního nakladatelského projektu Mýty. Autoři různých zemí se v jeho rámci pokoušejí znovu uchopit či aktualizovat některé z klasických mýtických příběhů, antických, biblických aj. Tato díla pak vycházejí v překladech v jazycích zúčastněných zemí. U nás se do projektu zapojilo vydavatelství Argo a už stihlo vydat několik próz této řady, např. Penelopiáda (Mýtus o Penelopě a Odyseovi) od Margaret Atwoodové nebo Helma hrůzy (Mýtus Thésea a Mínótaura) od Viktora Pelevina či původní český román Pole a palisáda Miloše Urbana. Ve Slovinsku se Mýtů účastní dnes největší tamní nakladatelství Mladinska knjiga.

Vedle účasti vydavatelské však také do korpusu textů přispěli dva slovinští autoři, a to ti dnes nejuznávanější – Drago Jančar s románem Graditelj (Stavitel) s Daidalovským tématem a Feri Lainšček s románem Nedotakljivi (Nedotknutelní). Zatímco Jančar je u nás svými prózami i esejemi velmi dobře znám, Lainšček již méně. Z Lainščkova již poměrně bohatého opusu je přeložen jediný román Halgato (Dauphin, 2004). Přitom doma si co do čtenářské (i kritické) obliby s Jančarem vůbec nezadá. Lainščkovi Nedotknutelní (nominace na cenu za román roku 2008) mají přitom nárok nalézt dobrou odezvu i v českém kontextu.

Jako výchozí mýtus svého románu si Lainšček vybral příběh o čtvrtém hřebu Kristova kříže, jinak řečeno o stigmatu, který si pro svou údajnou vinu na Kristově smrti v sobě nesou příslušníci cikánského etnika (ať je to jak chce vhodné či správné označení, volím ho ve shodě s autorským záměrem a autorem používanou podobou, který ho dává do úst příslušníkovi tohoto etnika). Lainšček v románu sleduje osudy tří generací cikánského rodu v průběhu 20. století, jejich cestu Balkánem od skutečného kočování těch prvních po jejich pozvolné usazení kdesi ve východním Slovinsku u fiktivních obcí Veliki a Mali Panon (přesnější lokace není určena, ale odkaz na Panon(skou nížinu) i reálný fakt, že právě v Zámuří jich je dnes ve Slovinsku nejvíc, zasazuje děj právě sem). Velice vnímavě je nahlížena proměna jejich původního nomádství a vývoj vztahu ke gadžům od více méně nezávislého, přes respektující, ale neinterferující a poměrům se podřizující (vstup cikána Lutviji do komunistické strany, aby si vydobyl zavedení elektřiny), přes represivní (pašeráctví, erotické služby apod., postihované zákonem bílých) až po ostrakizující. Příběh je tu jakoby paralelní se Šmausovým románem Děvčátko, rozdělej ohníček: rýsuje se tu cesta cikánů stoletím a konfrontace s tlakem principů i zákonů bílé civilizace, jíž jsou nuceni se přizpůsobovat a hledat si svůj způsob života (od broušení nožů a cirkusáctví na začátku přes pašování džín z kapitalistické Itálie, po střet s moderní mafiánským paralelním světem). A v tom podléhání vždy něco ztrácejí – vyrovnanost, svobodu, nezávislost (finanční i drogovou). Až po nejmladšího z pokolení, po člena „ztracené“ generace bez vzdělání, práce, budoucnosti, který si na vlakovém nádraží na hajzlu píchá heroin.

Tam se román zastaví. Dospěl k temnému a bezútěšnému dnešku a říká: cesta, která z toho vede, bude dlouhá. Na ni odvádí otec svého závislého syna. Je to dno? Bod nula? Odrazí se od něj? Nebo je to bude jen dál stahovat níž a níž do tekutých písků? Kde je to vykoupení z toho prapůvodního cikánova provinění, který jediný se uvolil ukovat hřeby pro Kristovo ukřižování? Nebo potrvá to prokletí věčně?

Lainšček napsal citlivý a nesmírně čtivý román, který otevírá řadu nepříjemných otázek nejen o cikánech, ale i o nás samých. Bylo by dobré vědět, že jejich břímě se dotýká i nás.