Co je to vlastně mýtus? Symbolické vyprávění, často předávané ústně z pokolení na pokolení, jež je vždy možné interpretovat více způsoby. V přeneseném smyslu také vyprávění v nějakém ohledu nepravdivé či lživé. Této dvojznačnosti – mýtus je chápán jako něco důvěryhodného, staletími prověřeného, avšak zároveň jako něco, co je podezřelé a klamavé – využívá kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová ve svém novém románu The Penelopiad. Už ze samotného názvu je zřejmé, že si pohrává s jedním z kanonických textů světového literárního dědictví, Odysseou, a přetváří jej zcela podle svých představ. Proč by měla být verze příběhu Odyssea a Penelopé, tak jak ji podal bájný slepý pěvec Homér, tou jedinou pravou? Copak příběh předávaný po staletí z generace na generaci jako neměnný a daný fakt nedoznal přeci jen určitých změn? Atwoodová se rozhodla vzkřísit verzi příběhu, již budou vyprávět postavy, které Homér ve svém podání odsunul do ústraní – ženy. Ty podle ní sehrávají v celém vyprávění mnohem důležitější roli, než jakou jim přisoudil Homér; nejsou jen oněmi pasivními trpitelkami, věrnými manželkami (Penelopé) či svůdnými krasavicemi (Helena). Atwoodová se snaží nastolit rovnováhu – předložit verzi vyprávěnou z perspektivy, jež by se stala protiváhou “mužské” Odyssey a umožnila tak čtenáři, aby si mezi oběma variantami vybral tu, která se mu bude zdát věrohodnější.

Jak napovídá název, Atwoodová si jako hlavní postavu vybrala Penelopé, z níž dlouhá staletí učinila symbol věrnosti, lásky a mateřství. Homér jí dává slovo – a to ještě v poměrně omezeném rozsahu – pouze v knize 22, líčící události po návratu Odyssea na rodnou Ithaku. Svým podáním však napomáhá utvářet stereotyp o manželkách jako trpělivých a ctnostných bytostech, které nejenže dlouhá léta čekaly, až se jim manželé vrátí, ale ještě se navíc ani neptaly, co jejich drahé polovičky celá ta léta dělaly. Homér nám sice předkládá spoustu pikantních informací o Odysseově návratu domů, avšak o Penelopé jako takové se toho mnoho nedozvíme. Nevíme, jak vypadala, jestli bylo její manželství s Odysseem opravdu tak bez mráčku, jak se nám starověký autor snaží namluvit, ale především netušíme, jak na celých 20 promarněných let nahlížela právě ona.

Odyssea jako taková je všem dobře známá. V čem se tedy konkrétně Atwoodová od notoricky známého textu liší? Penelopé především svou verzi příběhu vypráví z pozice obyvatele Hádovy říše, tedy po smrti, jež ji paradoxně osvobodila a umožnila jí konečně svobodně a otevřeně se vyjádřit ke všemu, co se jí přihodilo. Díky ní se nám dostane trochu objektivnějšího vysvětlení příčin Trojské války, dozvíme se též, že Odysseus se původně ucházel o Helenu, a když prohrál, přísahal spolu s ostatními nápadníky jejímu manželovi věrnost. Namísto Heleny se pak Odysseus spokojil s nevěstou “druhé kategorie”, která pro něj však nakonec byla mnohem lepší volbou, už jen díky bohatství, jež si s sebou přinesla věnem. Jejich manželství není tedy svazkem plným lásky a porozumění, jak je prezentuje Homér, ale spíše pragmatickým kalkulem na obou stranách. Odysseus potřebuje hlavně peníze a pro Penelopé představuje manželství kýženou možnost dostat se z domova. Díky pobytu v Hádově říši má Penelopé tu výhodu, že může s odstupem stovek let konfrontovat lidi, již v jejím životě hráli klíčovou úlohu. Nejenže může nahlédnout a zkontrolovat, co zrovna dělají v některé ze svých nových podob její manžel, syn či Helena, ale především zjišťuje, co učinily více než dva tisíce let, Odysseovo mistrovské sedmilhářství a lidská fantazie z jejího života. Částečně i proto se odhodlává opravit zažité omyly. Vyhledá některé z nápadníků, snaží se přiblížit ke svým dvanácti služebným, jediným spojenkyním, jež za oněch 20 let slaměného vdovství měla a jež nechal Odysseus zabít. Především se však snaží čtenáři odhalit pravou tvář Heleny, která se ani po smrti nezměnila a těží ze své nadpozemské krásy vždy a jen ke svému prospěchu. Penelopé se podaří strhnout ji z piedestalu a ukázat ji jako promiskuitní a vypočítavou ženu, která ani za mák nelituje toho, co svou lehkomyslnosti a sobectvím způsobila.

Atwoodová pracuje s několika časovými rovinami, především vzpomínkovou, vracející se do dob Trojské války, a druhou, odehrávající se pravděpodobně v současnosti. Konfrontace obou rovin dává autorce až nečekaně velký prostor pro nadsázku a anachronistickou hru. Penelopé tak řeší nejen synovo uplatnění v moderním světě, ale především hodnotí to, co na svých vzácných výletech na zem vidí (například institut muzeí, jež jsou podle jejího názoru naplněna tím nejhorším brakem, který ani není z pravého zlata a jemuž se k jejímu naprostému překvapení chodí ostatní lidé doslova klanět). Podobných hříček bychom v románu nalezli více, podstatné je, že se Penelopé díky kontaktu s moderním světem dokáže dívat na události ve starověku mnohem objektivněji. Ironicky konstatuje, že eufemistická líčení Odysseových dobrodružství mohou skrývat mnohem prozaičtější vysvětlení – Kirké jako slavnou kurtizánu, Sirény jako nevěstky vykřičeného domu a obry jako kumpány v nekonečných pijatykách.

To, v čem tkví asi největší síla The Penelopiad, je kromě chytrých literárních hříček s postavami a jejich osudy především mistrovství, s nímž se Atwoodová dokázala vypořádat s tak náročným žánrem jakým je epos. Zcela věrně okopírovala strukturu Odyssey, proložila dějové složky elegiemi – v tomto případě žalozpěvy 12 zabitých služek. Výsledné dílo je tak neobvyklým spojením moderní literatury a starověké. Oba světy se v jejím románu prolínají, moderní názory vstupují do dva tisíce let starého eposu a naopak.

Atwoodové The Penelopiad by se dala definovat jako cesta Penelopé za pravdou a objektivitou. Autorce se podařilo vytvořit zcela stylově a žánrově čistou protiváhu mnohem slavnější Odyssey. Její obsah je samozřejmě jiný, je konfrontační, v mnohém i tak trochu feministický. Mnozí kritici jí vyčítají povrchnost a trendovost, když si pro svůj román vybrala supermoderní a komerčně úspěšný postup, spočívající v přepisování mýtů či středověké historie. Je však třeba podotknout, že Atwoodové hra s historií nebyla v tomto případě samoúčelná, podbízivá ani manipulující, naopak, dala vzniknout dílu, jež bude pro mnohé čtenáře jistě poutavé.

Vydání knihy The Penelopiad v českém překladu Evy Klimentové chystá nakladatelství Argo.