Rozhovor s Feri Lainščkem

Feri Lainšček patří mezi nejuznávanější slovinské autory současnosti, jeho díla byla přeložena do řady cizích jazyků, převzal řadu prestižních ocenění a patří mezi nejčtenější domácí autory.

ŠK: Ve vašem románu Halgato vyprávíte o životě a prostředí rómské osady, obklopené většinovým „bílým“ světem. Látku jste vytěžil z prostředí, v němž žijete a pracujete, z rodného Zámuří. Jak vlastně vznikl ten nápad a odkud pocházejí motivy cikánského života ve vaší knize?
FL: Dětství jsem prožil v malé zastrčené vesničce Dolenci, k níž přináležela osada Mali Šalovci, v němž žila malá skupina Cikánů. Zvyky těch cikánů bývaly už přizpůsobené okolí, ale přece se dost odlišovali, takže už jako malý jsem se ptával, proč to tak je. Díky bohu měla moje matka otevřené srdce a sama chápala Cikány jinak než většina vesnice. I když jsme byli dost chudí, nezavírala před nimi dveře, když chodili žebrat, chodili jsme k nim i na návštěvy a tu a tam jim něco malého přinesli, takže se dá říct, že ji vnímali jako vzácnou přítelkyni a vážili si jí. Nakonec se to potvrdilo i na jejím pohřbu, kterého se zúčastnili všichni Cikáni z Malých Šalovců. Ten výraz úcty se mě hluboce dotkl, potěšil mě i poučil. Díky tomu všemu mi bylo už záhy dáno, že jsem se jim mohl přiblížit, poznal je a vlastní zkušeností odhalil jakousi kolektivní lež, která se mě snažila svést a nakazit, tak jako nakazila mnohé jiné. Maminka mi pomáhala pochopit, že jinakost není nezbytně něco špatného. Román Halgato je jakousi literární transformací těch raných dětských zážitků a je v podstatě mnohem realističtější a pravdivější, než se asi na první pohled zdá.

ŠK: Jaké místo mezi inspirujícími zážitky při vzniku románu Halgato má nádherná píseň Vlado Kreslina Namesto koga roža cveti (Za koho kytka kvete), kterou jste použil jako motto na začátku knihy?
FL: Vlado Kreslin ve mně tou písní vyvolal vzpomínky na všechny ty dávné dětské otázky a způsobil přetlak, který prostě musel ven. Vždycky jsem si myslel, že ty dětské zážitky líp popíšu jednou v nějakém klidnějším období tzv. stařeckého vzpomínání, jednou, až budu starý muž, moudrý, přemýšlivý a světaznalý, ale přihodilo se to jinak a mám radost, že jsem to dokázal už mnohem dřív. Vždycky, když mi někdo vyčítá, že je můj pohled na cikány idealizovaný a můj vztah k nim příliš romantický, snažím se mu vysvětlit, že můj pohled se opírá o bezprostřední zkušenost a že je postavený na konkrétních známostech a přátelstvích. Vím, že lidé mají i jiné zkušenosti, ale myslím, že je to normální. Obecně se domnívám, že menšina se už z podstaty cítí ohrožená a že v toleranci musí hrát prim vždycky většina.

ŠK: Text románu je velice poetický, lyrizovaný. Čemu se to dá připisovat: spisovatelově rozhodnutí o dodatečném zabarvení magického, hudbou nasyceného světa Romů nebo je důsledkem autorovy zvláštní sympatie k této etnické skupině?
FL: Rozhodnutí pro takový jazyk je svým způsobem pochopitelné. I na rovině jazyka jsem si totiž přál vyjádřit všechny ty silné a hluboké cikánské pocity, citlivost a bezprostřednost, která je tak odlišuje od nás.

ŠK: Je to tak, že se v tomto románu přikláníte spíš na stranu Halgata než Pištiho, na stranu člověka, který ke světu „bílých“, ke světu psané kultury, ke kultuře rozumu zůstává nedůvěřivý a je věrný svému světu hudby, prvotnosti, intuice?
FL: Slova intuice a láska se prolínají, spojují, určitě jsou to věci, na kterých jsem mockrát v životě stavěl. Zvláštní je, že cítím sympatie k oběma, Pištimu i Halgatovi, vždyť jsem oběma určil rovnocenné, v obou případech obrovské konání z lásky: Pišti jde do vězení místo Izy, která zapříčinila dopravní nehodu, Halgato se zřekne svých požitků, aby ušetřil pár drobných na Pištiho školné. O výstřelu, který na konci způsobí smrt, ještě dnes někdy přemýšlím: nevím, jestli Pišti spáchal sebevraždu nebo zastřelil Halgata. Znám čtenáře, kteří se rozhodli pro první variantu, znám ty, kteří jsou přesvědčeni o druhé, nejraději mám ale ty, kteří v té nedoslovenosti smrti dokážou vidět situaci, kterou není možné vyřešit. Pišti se pokouší překročit břehy mezi oběma světy, proto je zmíněná pistole v jeho rukou výmluvná i v symbolické rovině. Jeho role je do značné míry nejtěžší, jeho vnitřní boj největší, jeho činy osudové, bolest v očích čtenáře největší. Ano, Halgato představuje mé sympatie a inspiraci, Pišti je nositel ideje a jaksi i poselství.

ŠK: Mohl byste nám na závěr říci nějakou příhodou, o níž se domníváte, že by mohla vyjadřovat jakousi spikleneckou vazbu mezi námi, kdo čteme, a knihami, které čteme?
FL: Jednou jsem se účastnil nějaké besedy ve škole. Pořád dokola stále stejné předem přichystané otázky žáků, které sice dopředu znám, ale je to lepší, než rozpaky, když všichni mlčí. Nakonec se přihlásil také malý hošík v poslední lavici a zeptal se: „A prosím vás, kdy jste umřel?“

Rozhovor vedl Štefan Kardoš, Slavistická společnost Zámuří a Prlekije – www2.arnes.si, překlad a redakční krácení Aleš Kozár