Je mu úzko, je mu teskno, nechápou ho cizí, nechápou ho vlastní, tak vezme své housle a jde pryč, do zelených luk, na břeh řeky, na okraj lesa a tam napne smyčec a táhlý tón se rozezní večerním tichem.

Tak vypadají četné večery hlavní postavy románu slovinského prozaika Feriho Lainščka. Je jí cikánský hoch, jemuž dá jeho otec Maryška nezvyklé jméno Halgato. Už to v mládí předurčí jeho budoucnost, která je trvale spojena s houslemi a muzikou. Stejně jako jeho otec nese si i on do života stigma svého původu, stejně jako on se dostává k tajemným bílým houslím, jejichž příběh je stejně osudový a děsivý jako příběhy lidí jejich etnika.

V románu je čtenář svědkem střetávání dvou světů – protínání dvou jinakostí. Jinakosti, které oddělují světy „bílých“ a Romů, a jinakosti, která od sebe dělí dva Romy, nevlastní bratry Pištiho a Halgata.

Svět Romů, v české literatuře posledních let ne příliš často zpodobovaný, zprostředkovává Lainšček pomocí jeho tradičních charakteristik a zvyků – ústřední místo tu má jejich výjimečný smysl pro hudebnost – zde vyjádřen hrou na housle, kterou učarovávají lidem ve vsi -, dále povolání – broušení nožů, drátování hrnců (ale tradiční a symptomatická je též obživa takzvaně „za pět prstů“) – , důraz na souručenství rodiny a obce a také silná hranice, která je dělí od okolí neromského.

Svorníkem obou světů má být příběh lásky Roma Pištiho a Slovinky Izy. Pišti touží přestoupit nepsanou hranici své osady – fyzickou i mentální – a skloubit své etnické zázemí, které zde představuje jeho bratr Halgato, a touhu po čistém a přímém životě s milovanou Izou. Ale do cesty se mu postaví překážky jak ze strany většinové společnosti, předsudky a nešťastná náhoda, tak také vlastní „etnické prokletí“. Pišti je prvním Romem z osady, který je posílán do vsi do školy a pak i na střední do Města. Halgato se mu snaží vyjít vstříc, pomoci mu a svou hrou na housle po okolních vesnicích, hospodách a jarmarcích pro něho vydělávat peníze. V mnohém se liší také jejich milostný život: Pištiho láska k Ize je nevinná a čistá, nezištná a obětavá, jsou spolu navzdory svému okolí. V Halgatovi vyvře eros pudově, podvědomě, je mnohem vášnivější, ale také násilnější a neohlíží se na morální ani jiné principy. Zároveň jako by byl jeho osud předznamenán amuletem, který dostane Halgato od své matky a který ztratí. S ním ztrácí jeho magickou ochranu před ženou.

Lainščkův román si vytváří také specifické pojetí času – prostor cikánské osady je vytvářen svými vlastními mravními a hodnotovými regulemi, které jsou jaksi na proměnách času nezávislé. Teprve ve chvíli, kdy její obyvatelé z osady vycházejí, jsou konfrontováni s novými politickými poměry poválečné titovské socialistické Jugoslávie. Ta zajímá svět osady jen tehdy, překračují-li její obyvatelé hranice svého světa.

Román Halgato mění problematiku konfliktů nadosobních, nadčasových etických hodnot, střetu absolutně platného principu dobra a zla v otázku etiky krve v člověku. V klíčovém okamžiku získává v člověku navrch jeho krev, nespoutaná a nezvladatelná. Způsobí tragédii, již následuje pozdní lítost a kajícnost.

Hlavní postava Halgato v textu prochází vývojem od čistého naivního dítěte přes období dozrávání, formování osobnosti až do chvíle, kdy si hledá své já a přebírá osobní odpovědnost za své činy. Prochází zřetelným vývojem, který je ovlivňován střety s okolním světem.

Lokálně etnickým podbarvením lze Lainščkův román poměřovat s tradicí rurálního regionalismu, která je dodnes zejména ve slovanských literaturách dosti živá (u nás nedávno např. knihy K. Legátové Želary a Jozova Hanule).

Jedním z význačných rysů, který se stal charakteristickým pro současnou slovinskou prózu, je znovuobjevení baladické prózy a s tím také fenoménu regionu, jeho tradic, osobitostí, jazykových i sociálních přesahů. Ve Slovinsku jde především o Přímoří, kde souzní tři tradice, národy, jazyky i literatury – chorvatská, slovinská a italská. Přímoří se dokonale usadilo v tvorbě Marjana Tomšiče (nar. 1939), z jehož nejznámějších knih lze uvést např. Šavrinky (Šavrinke = ženy, které se kdysi v Istrii živily obchodem s vejci), Ježibaba (Óštrigéca) či Kukuřičné zrno (Zrno od frmentona).

Jiný region přinesl mezinárodní proslulost Feri Lainščekovi. Jde o region Zámuří, kde vedle sebe žije slovinské, maďarské a romské etnikum. Věnoval této oblasti několik knih, dvě z nich byly po řadě ocenění také zfilmovány.

V dosavadní tradici regionalismu lze pozorovat dvě tendence. První upřednostňuje lokální prvky, zdůrazněné jazykově, a místní zvykosloví, jejichž cílem je zobrazit krajovou specifičnost a odlišnost místa vůči národnímu celku (např. na sklonku 19. století probuzený zájem o Provence a Bretaň ve francouzské literatuře). Druhá tendence se rodí na prahu 1. světové války a po ní. Lokální výraz ustupuje tendenci k univerzalitě příběhu často nesené mýtickými prvky, věčným soubojem dobra a zla – např. knihy francouzských a švýcarských regionalistů Ch. F. Ramuze, J. Giona, M. Pagnola, H. Pourrata atd. –, či nasycené pohádkovými prvky u slovenských naturistů (D. Chrobák, M. Figuli, F. Švantner).

Slovinský romanopisec, básník i dramatik Feri Lainšček se narodil roku 1959 v Lendavě, dnes žije v Murské Sobotě. Po prvních třech velkých románech, jejichž ústředním tématem je hledání lidské identity, přechází k tématu svého regionu v románu Halgato (Namesto koga roža cveti, 1991, Za koho kytka kvete, pro český překlad jsme použili alternativní název Halgato), který byl rok po vydání oceněn cenou Kresnik za nejlepší román minulého roku a byl už od té doby přeložen mj. do němčiny či chorvatštiny. Námět románu pak zpracoval také jako scénář pro film režiséra Andreje Mlakara Halgato (1994). Autorem hudby k filmu byl známý slovinský zpěvák a písničkář Vlado Kreslin, jehož známá píseň Namesto koga roža cveti poskytla Lainščekovu románu výchozí motto.

Roku 1993 na Halgata navázal mnohovrstevnatým románem Kterou přinesla mlha (Ki jo je megla prinesla) o osudech kněze v bohem opuštěném, prokletém kraji v blízkosti obce Mokuš. Z textu vystupují mnohé prvky z křesťanské, ba dokonce řecké mytologie, kolem postavy kněze Jona Urského se rozplétá magická síť prokletí, symbolů a zla. Kniha byla také zfilmována pod názvem Mokuš (1993, rež. A. Mlakar, F. Lainšček se spolupodílel na scénáři).

Z dalších románů stojí za pozornost Vankoštanc (1994), Skarabeus a vestálka (Skarabej in vestalka, 1998), Kohoutí snídaně (Petelini zajtrk, 1999). Lainšček píše také rozhlasové hry nebo knížky pro děti (za sbírku pohádek Mislice získal v roce 2001 literární cenu Večernica).