Český japanolog Karel Fiala obdržel 13.listopadu 2008  Řád posvátného pokladu se zlatými paprsky a růžicí, který udílí japonský císař.

D.I.: Jaké bylo zdůvodnění tohoto mimořádného vyznamenání?
K.F.: Jako hlavní důvod se uvádí šíření poznání o japonské klasické kultuře a zásluhy o rozvoj styků mezi Japonskem a Českou republikou. Ale prvním předpokladem vůbec je dlouhodobá činnost v japonských státních nebo veřejnoprávních službách. V mém případě to bylo mnohaleté pedagogické a badatelské působení na Fukuiské prefekturní univerzitě v oboru japonské jazykovědy obecně, a zejména japonské klasické filologie, a konečně také v oblasti kulturní komparatistiky. Tomu předcházela studia a později též přechodné působení na Kjótské univerzitě a v Mezinárodním středisku pro výzkum japonské kultury Ničibunken v Kjótu.

- Co si můžeme představit pod pojmem Posvátný poklad?
- Tento výraz údajně vyjadřuje především tři posvátné císařské klenoty, k nimž kromě meče a drahokamu se zvláštním zakřivením patří i zrcadlo Jata, které podle mytologie bylo určeno k tomu, aby se v něm zračila Bohyně Slunce, a byla tak vylákána z jeskyně, do níž se ukryla.

- Hlavním vaším počinem v šíření japonské kultury v Česku je překlad „nejstaršího románu na světě“, Příběhu prince Gendžiho, který před tisíci lety napsala dvorní dáma Murasaki Šikibu. Kdy jste se s tímto dílem poprvé setkal?
- Poprvé to bylo v gymnazijním věku, a to v klasickém překladu, či spíše převyprávění pracovníka Britského muzea Arthura Waleyho z 20. let minulého století. Tento překlad učaroval záhy všem pozdějším anglosaským badatelům a mnoha čtenářům na celém světě a připomněl tehdy pozapomenuté dílo i v Japonsku samém. Předtím, a dokonce i později, tvrdily tehdejší kapacity západního světa, že Japonsko nemá tradici kvalitní umělecké prózy, ale mistrný Waleyho překlad usvědčil B. H. Chamberlaina a mnohé další badatele z omylu. Chamberlain před smrtí přiznal, že badatel by neměl šmahem odsuzovat uměleckou tvorbu, pokud má dojem, že jí dobře nerozumí.

- Čím vás Gendži zaujal natolik, že jste se tak rozsáhlé a náročné dílo dvorského období Heian (794-1185) rozhodl přeložit ze staré japonštiny?
- Romantický Příběh prince Gendžiho je psán zcela jinak než velká prozaické díla, která tradičně plnila evropské a americké knihovny, a odchyluje se i od čínské tradice, pod jejímž vlivem vznikal. Základní rozdíl spočívá v tom, že tradiční evropští spisovatelé, přinejmenším do přelomu osmnáctého a devatenáctého století a snad i pod vlivem biblického kánonu, se dívají na svět svého díla jakoby z ptačí perspektivy jako na logický a rozporuprostý celek, tedy takříkajíc z perspektivy stvořitele, který jako by byl zodpovědný za všechny nevyváženosti a logické paradoxy jím stvořeného světa, i když při takovém pohledu obvykle nikdy nedohlédnou na samé dno srdce jednajících hrdinů.
Paní Murasaki zvolila na počátku 11. století přesně opačný postup: vyšla z pozice jednotlivých postav, a to nejen z jedné z nich, ale desítek jedinců, mužů i žen. Nitro postav je u ní vystiženo s neobyčejnou přesností. Každá má svou neopakovatelnou povahu, schopnosti, přednosti i slabiny, a většina z nich také píše zcela odlišnou individuální poezii. V jednání postav se objevují mistrně vystižené prvky psychoanalýzy, kterou její moderní otcové pravděpodobně převzali z teorie vědomí v hinduismu, a odtud i v některých verzích buddhismu.
Příčiny lidských činů a osudů jsou především v lidském srdci, i když přesné porozumění světu i vlastnímu postavení postav v něm je opředeno tajemstvím. Svět i historie postav jsou neprůhledným labyrintem, v němž jednotliví hrdinové tápají obtíženi svými sny, láskami a zášťmi, s tužbami a záchvěvy pokory i bezmezné ctižádostí. Všechny tzv. objektivní zkušenosti, čas, prostor i sama historie jsou jakoby „zakřiveny“ kolem ústředních postav díla.

- Postavy se neustále mění, i sám Gendži umírá dlouho před otevřeným koncem románu. Lze mluvit o nějaké jiné jednotě tohoto příběhu, než je čas, místo nebo postava?
- V estetice Příběhu prince Gendžiho je jednou z mála zdánlivých jistot jen prchavé, neopakovatelné vzrušení z krásy nebo beznaděje. Toto vzrušení, ať již radostné nebo smutné, je vyjádřeno s využitím původního citoslovce „mono no aware“ jako jakési autentické povzdechnutí nad krásou a marností prchavého světa. Je to estetika nesmírně jemná a vznešená, a veškerá lidská slabost, krutost i vrtkavost lidského osudu je stoicky potlačena a skryta hluboko v onom jemném obalu, takže výrazivo díla nikdy neklesá pod jasně danou mezní hranici vytříbenosti a citlivosti.

- Nacházíte jakési obdoby s Gendžim v moderní západní literatuře?
- Zajímavé je například pojetí času. Něčemu takovému se dokázal přiblížit poprvé v 18. století Laurence Sterne ve svém Tristramu Shandym, ale to snad byla ještě do jisté míry i jakási recese. Murasaki Šikibu však o žádnou recesi neusilovala. Přesto je plynutí času u Marcela Prousta, téměř tisíc let po paní Murasaki, zdánlivě velmi podobné volnému asociačnímu plynutí času v Gendžim. Možná je to však podobnost dosti povrchní.
Čas v Příběhu prince Gendžiho se zastavuje, když hrdinové přecházejí k sebepozorování. Jindy se čas překrývá, a to když tutéž událost, například císařskou pouť spojenou s obdivováním krvavě červených podzimních listů, pozoruje paralelně vždy z jiného úhlu jiná osoba, což je podle lingvisty J. Grimese prastarý model vyprávění příběhů v pacifické oblasti. A konečně, čas někdy přeskakuje určité pasáže, pokud by byly příliš tragické, jako například smrt Gendžiho. Někdy plyne i zpět, pokud se například hrdina připravuje k cestě. To je však, jak se zdá, obecně heianské řešení vzájemného promítání času a prostoru.
V díle paní Murasaki se využívá prastarých archetypů časových posunů a prolínání přímé, nepřímé a nevlastní přímé řeči. Je to přirozené, a není to u ní žádný velkolepý objev jako v moderní západní literatuře.

- Je možné současnému západnímu čtenáři nějak přiblížit psychologii postav v Gendžim?
- Psychologické plány v moderní literatuře, řekněme v kafkovském světě, často zobrazují úzkost člověka vůči jevům, na nichž se sami nepodílíme, proti nimž jsme zcela bezmocní a které nejsme s to pochopit. Naproti tomu hrdinové paní Murasaki, jakkoli stejně bezmocní v reálném světě, reagují na pomíjivost okamžiku aktivní tvorbou.
V praktickém životě jsou postavy ve své bezmoci svým způsobem „oběťmi poměrů v heianské společnosti“, ale vnitřně jsou to svobodní lidé, kteří bez ohledu na své postavení svobodně tvoří a svobodně vyjadřují své pocity, a žádná moc na světě je nemůže a ani nechce připravit o právo vyslovit krásnou a obratnou formou to, co cítí.
Proto soudím, že heianské dvorská společnost přes své bizarní nedostatky byla také společenstvím svobodných tvůrců. V poezii bylo prakticky vše dovoleno, pokud byla krásná. A to navzdory přísnému omezení jejího slovníku. Bylo však možno kritizovat císaře za nedostatek pozornosti při jmenování do úřadu, a ten se zastyděl, rozplakal a vyhověl, bylo možno svádět daleko výše postavené osoby, bylo možno žádat plné odpuštění těžkým provinilcům atd.
Právě tato tvůrčí síla klasické japonské poezie byla za druhé světové války posilou profesorce Hilské a Mathesiovi, a v semdesátých letech a na počátku let osmdesátých nás obdobně posilovala v soukromých seminářích českého japanologa Dr. Miroslava Nováka.

- Příběh je psán starou japonštinou, které nerozumějí ani současní japonští čtenáři – potřebují překlad do moderního jazyka. Lze alespoň rámcově přiblížit, nakolik je vzdálený tento jazyk dnešnímu a co je nejobtížnější pro překladatele do češtiny?
- Především většina postav nemá pevná vlastní jména, ani názvy kapitol nejsou stanoveny běžným způsobem jako zobecnění děje, ale jen jako citát z některé reprezentativní básně. Významnější postavy jsou charakterizovány na základě titulu nebo bydliště, přičemž tyto atributy se rychle mění. Znát něčí jméno totiž tehdy znamenalo vlastně mít moc nad jeho duší, takže vlastní jména se raději tabuizovala a tajila.
Politicky bezvýznamné, ale citově propracované postavy bývají zase označovány podle názvu kapitoly, v níž poprvé výrazněji vystupují. Ale i to je starodávná badatelská praxe, autorka sama užívá většinou jen nejasných zájmen a složitých koncovek slovesného uctivostního systému. Podměty a předměty bývají v maximální možné míře vypuštěny, a to i v místech, kde se podmět mění.
V textu je daleko více sloves než jmenných frází a jednotlivé věty jsou někdy až neuvěřitelně dlouhé. Koncovky nebo samostatná slovesa obvykle odrážejí společenského postavení osoby vyjádřené podmětem. Otázku, zda na místa jasně nevyjádřených podmětů máme dosazovat konkrétní vlastní jména, nebo nějaké přezdívky, je do značné míry přenechána překladateli.

- Dílo o čtyřech silných svazcích vycházelo česky v letech 2002 až 2008. Jak dlouho trvalo vlastní bádání a překládání?
- Řekl bych tak od roku 1996. Zprvu jsem zkoušel na vzorku čtenářů, jak by reagovali na různé možné způsoby překladu.

- V češtině nedávno vyšel román László Krasznahorkaie Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka, v němž vystupuje Gendžiho vnuk v prostředí současného Japonska. Čím je dílo Murasaki Šikibu dnes živé podle vás?
- Především díky autorčinu vypravěčskému umění a hloubce citového výrazu. Například setkání ve snu s otcovým duchem v zátoce Suma připomíná svou působivostí scénu z Hamleta. Sama nepravděpodobnost scénu jaksi podtrhuje, činí ji hlubší a výraznější. Krásná je také milostná poezie díla. Obsahuje několik set básní, jež by určitě stály za samostatné vydání ve formě jakési antologie.

- Autorka byla žena zřejmě výjimečného vzdělání i nadání. Jak byste charakterizoval její osobnost?
- Dostalo se jí výjimečně nejen typického dívčího vzdělání, k němuž patřilo psaní deníků, dopisů a básní v domácím japonském jazyce, ale od vzdělaného otce, guvernéra venkovské provincie, také klasického vzdělání v čínském jazyce, jaké bylo v tradici císařského města (dnešního Kjóta) dostupné obvykle jen mužům.
Schopností vytvořit s využitím čínských prvků tak nadčasové prozaické dílo v japonštině paní Murasaki přispěla ke vzkříšení staré japonské literatury v čistě domácím jazyce, a dovršila tak cosi, na co můžeme pohlížet se sympatiemi jako na jistou obdobu našeho národního obrození. Ostatně tento národní rys jejího díla postřehl o staletí později slavný filolog Motoori Norinaga, současník našeho Jungmanna a vášnivý obhájce literatury v čistě japonském jazyce.
Díky své intelektuální převaze byla paní Murasaki schopna značné ironie jak vůči méně vzdělaným a chorobně ctižádostivým ženám, tak i vůči mužům, kteří nedovedli dostatečně ocenit duševní kvality žen.

- V doslovu ke čtvrtému dílu se zmiňujete o opovážlivost paní Murasaki Šikibu vůči jejím dvorským posluchačkám, ale také o obrovské toleranci japonského prostředí k velké odvaze a schopnostem autorky, navzdory tomu, že porušuje vžitá pravidla. Mohl byste uvést nějaký příklad její prostořekosti?
- Existuje například teorie, že utýraná nižší dvorní dáma Kiricubo, paní Paulonie, tedy vlastní matka Gendžiho, má svůj model v císařovně Teiši, která byla první ženou císaře Ičidžó. Ještě za života této nešťastné císařovny, která před svou smrtí tolik trpěla fyzicky i politicky, byl císař veden k tomu, aby přijal na svůj dvůr další kandidátku na císařovnu, paní Šóši, v jejíchž komnatách paní Murasaki předčítala rané veze svého příběhu.
Pokus paní Murasaki vzbudit krajní soucit k potenciální rivalce nynější císařovny, na jejímž dvoře paní Murasaki sloužila, působí téměř dojmem provokace. A navíc, v modelu Gendžiho v exilu paní Murasaki zřejmě nepřímo oroduje za mladíka, jehož císařovna poslala do vyhnanství v záchvatu svrchovaného rozhorlení. Ale tyto nebezpečné krůčky po křehkém ledě byly odvážné autorce nejspíš potěšením. Ostatně, také chování některých ženských typů v tomto příběhu je až anachronicky hrdé a nepokorné.
Nu a pak je tu třeba odvážná scéna, v níž Gendži svede paní Vistárii, Fudžicubo, jež je první dámou jeho vlastního otce, císaře. Jak to, že paní Murasaki bylo vůbec povoleno psát takové nebezpečné scény? Snad jen proto, že jejím mecenášem byl císařovnin otec regent Mičinaga, jemuž tehdy svět ležel u nohou. Ale i z tohoto Mičinagy, který paní Murasaki přivedl ke dvoru, si autorka Murasaki ve svém deníku doslova utahuje.

- O melancholii Příběhu prince Gendžiho se zpravidla mluví v souvislosti s buddhistickou vírou v osudové předurčení a v kauzalitu viny a trestu. Je to dostatečné vysvětlení?
- Melancholie heianské éry není prostým produktem předurčenosti a kauzality, ale vychází z faktu, že jedinci žijícímu intenzivním introvertním životem se bolestná pomíjivost krásy života jeví jako nejhlubší, řekl bych přímo prvoplánová jistota. Naděje ve spásnou moc Buddhova učení jako jediné správné cesty nebyla zdaleka všeobecnou jistotou ani v japonské klasické literatuře. Již proto, že čím více se Buddhovu učení přibližujeme, tím víc chápeme, že spíše než o víru jde o aktivní schopnost umět se odpoutat se od nebezpečné „drogy“, kterou je sobecká péče o naše vlastní já.

- Často se spekuluje o tom, že Murasaki Šikubu není jedinou autorkou celého Příběhu. Jak se na tyto hypotézy o autorství díváte vy?
- Na to není jednoduchá odpověď. Konkrétním pisatelem jednotlivých pasáží mohly být různé osoby, ale nemohu uvěřit, že autorů základní koncepce různých částí díla je více. Génius formátu paní Murasaki se prostě nerodí tak často.

- Chystáte nějaké další překlady ze staré japonské literatury?
- Mám toho „načato“ více. Například kroniku Kodžiki, Vyprávěni dávných událostí, která shrnuje nejstarší mýty a kronikářské záznamy.