S Princeznou kvetoucích stromů na obálce nám nakladatelství ExOriente nabídlo redakčně pečlivě připravené vydání nejstarší dochované japonské literární památky – kroniky Kodžiki. Přeložil ji Karel Fiala, emeritní profesor Prefekturní univerzity ve Fukui (Fukui kenricu daigaku), celosvětově uznávaný filolog, lingvista a mimořádně erudovaný znalec japonského jazyka. Byla to pro něj třetí velká překladatelská výzva. V roce 1993 vyšel vojenský epos Příběh rodu Taira, kde se K. Fiala vyrovnával s úskalími japonštiny středověké, v Příběhu o princi Gendžim (česky 2002–2008) přišel na řadu klasický jazyk 11. století a v kronice Kodžiki starověká japonština počátku 8. století. Při práci s textem Kodžiki se překladatel opíral jednak o komentáře japonských filologů, jak se postupně objevovaly od 18. století do začátku století jednadvacátého, jednak o vlastní textový výzkum, využívaje mimo jiné i dávno osvojené a na japonském jazyce experimentálně ověřené postupy Pražské (lingvistické) školy (jap. Puraha ha), jejímž je prof. Fiala v Japonsku známým zastáncem a reprezentantem. Jako odborná redaktorka se o finální podobu přeloženého textu zasloužila i japanoložka Denisa Vostrá.

Text kroniky, sestavený v roce 712 dvořanem Ó no Jasumaroem na příkaz císařovny Genmei podle ústního podání mýtů a legend i podle starších písemných pramenů, které se nám nedochovaly, byl během nadcházejících staletí opakovaně opisován, komentován a interpretován. Při upřesňování výkladů čtení, obsahu i zápisu textu Kodžiki se kromě výsledků bádání jazykovědců uplatnily i výsledky práce etnologů, archeologů, historiků a antropologů. Čtenář se o tom dozví řadu podrobností, bude-li kromě vlastního textu kroniky sledovat také tisíc sto sedmnáct překladatelových poznámek pod čarou.

V první části kroniky se ocitáme v říši představ o nadoblačném prostoru obydleném božstvy, o vzniku japonských ostrovů po oddělení země a nebes, o různých rozepřích i dohodách mezi božstvy, z jejichž plodivé síly se rodily ostrovy a jejich příroda. Božstva mají dlouhá popisná jména (např. Chrabrý bůh oplývající bojovou silou), která překladatel uvádí v předpokládaném původním znění v japonské transkripci do latinky zachycující hláskový systém starověké japonštiny (ten se od současné japonštiny lišil – například větším počtem samohlásek). Božskými protagonisty Svazku prvního kroniky Kodžiki jsou Izanaki a Izanami, z jejichž spojení se rodí ostrovy i další božstva („čtrnáct ostrovů a třicet pět božstev“) i patrně nejznámější postavy japonské mytologie, bohyně slunce Amaterasu ó mikami a „divoce řádící“ bůh Susa no o no mikoto. Od bohyně slunce je odvozován původ později vládnoucího císařského rodu. Od třetí kapitoly prvního svazku se v Kodžiki objevují písně (básně) skládané z pěti- a sedmislabičných veršů, řazených v pravidelných veršových útvarech. Podle K. Fialy to svědčí o „dlouhém předchozím vývoji poezie“ (pozn. 252).

V druhém svazku kroniky sledujeme bájné příběhy patnácti již pozemských císařů („polobohů“), jejichž dramatické střety a dobrodružné pouti s cílem nalézt nejvhodnější místo k panování doplňují lidové písně – milostné i bojové, jindy jinotajné nebo naopak otevřeně posměšné. Počínaje čtrnáctou kapitolou (první ve 3. svazku kroniky) se čtenáři Kodžiki otevírají kapitoly z úsvitu japonských dějin, nazvané jmény osmnácti legendárních císařů, kteří se na trůnu vystřídali mezi lety 313 až 628. Stejně jako ve druhém svazku jsou i zde jejich často tragické příběhy doprovázeny písněmi. V boji o moc dochází bratrovraždám i otcovraždám. Projevy jemného milostného citu střídají popisy nelítostných krveprolití. V závěrečných kapitolách kronikář opouští příběhy a uvádí pouze genealogické údaje.

V českém vydání kroniky Kodžiki je umělecký překlad propojen s výsledky vědeckého bádání, takže lze celou publikaci hodnotit jako dílo člověka oplývajícího mnohostranným talentem. Česká japanologie, tedy „studium věcí japonských“ v nejširším smyslu slova, se jako vědně-umělecký obor rozvíjí od konce třicátých let 20. století, kdy Vlasta Hilská (1909–1968), zakladatelka oboru, tuto tradici svými pracemi započala. Sotva dopsala první učebnici japonštiny, vydala spolu s básníkem Bohumilem Mathesiem Verše psané na vodu – překlady básní z první císařské antologie Kokinwakašú z roku 905. Umělecké (překladatelské) ambice českých japanologů zůstaly silné během celého více než sedmdesátiletého trvání oboru. Byť zatím nemáme vědecký česko-japonský slovník, počet titulů přeložených z takzvané staré japonštiny se už blíží stovce a počet titulů přeložených z moderní japonštiny ji už dávno překročil. Po Antonínovi Límanovi, který obohatil první z uvedených seznamů překladem čtyř a půl tisíce básní sbírky Manjóšú z r. 760, dovršil Karel Fiala překladem Kodžiki – jako nezbytného článku – dlouhý řetězec do češtiny přeložených titulů představující českému čtenáři japonskou uměleckou literaturu v reprezentativním výběru od jejích počátků do současnosti.