Daniela Iwashita: Jak váš román s dějištěm v Kjótu přijali čtenáři v Japonsku?
László Krasznahorkai: Je to země, kde žijí divní lidé. Oni pořád říkají o mé knížce všechno nejlepší, samé hezké věci, ale nemám tušení, co si opravdu myslí.
Japonská společnost se navzdory veškeré amerikanizaci ve své podstatě hluboce stále řídí tradicí. To neznamená, že by si Japonci uvědomovali, jaké zákonitosti je řídí. A všechny ty podivnosti, které vnímáme my z vnějšku, tu trvají už 1500 let, od 6. století. Tehdy dorazila první buddhistická loď z Koreje a přivezla – v uvozovkách – čínskou kulturu, to znamená nejvyspělejší civilizaci, jaká tehdy existovala. Vznikl určitý společenský řád, jakýsi japanizovaný konfucianismus, a ten vlastně určoval jejich život. A ačkoliv modernizace už od dob Meidži povrch společnosti úplně změnila a z lidských hlav se zmíněná tradice skoro vytratila, ve skutečnosti se v určitých situacích chovají jako před pěti sty nebo před tisícem let.
Já nevím, jaké jsou tyto zákonitosti, a čím déle jsem žil v Japonsku, tím méně jsem tomu rozuměl. Do Japonska stojí za to jet na tři týdny, protože pak se člověk vrací s pocitem, že něco pochopil. Když tam žije tři roky, znejistí, jestli tomu dobře rozumí. Po deseti letech má jistotu, že ničemu nerozumí. Nikdo mu nepomůže, protože ani sami Japonci nevědí, kdo vlastně jsou a proč věci dělají tak, jak je dělají. K tomu se nelze přiblížit ani to vysvětlit. Stojíme v jejich klášterech, obdivujeme je – a to je všechno.

- Váš román Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka má dlouhý, téměř nezapamatovatelný název. Proč jste ho nazval právě takto?
- Název se objasní přímo v knize: vyznačuje polohu buddhistického kláštera v Kjótu, který je skutečným hrdinou mého románu. Ale podstatné je také, že v maďarštině týž název tvoří vlastně báseň, v níž jsou obsaženy rýmy, souzvuky. To se navzdory úsilí překladatelů nepodařilo do jiného jazyka převést.

- Lidské postavy kromě fiktivního a zřejmě neživého vnuka prince Gendžiho v románu nevystupují. Navíc v něm chybí první kapitola – má to určitý důvod?
- Ta kniha má vypovídat o podstatné kráse stvoření. Jakmile však do ráje vstoupí člověk, okamžitě začne nějaká zkáza. Když člověk vstoupí do krásy, je se vším konec. Napíšu-li knihu o stvoření, začíná první větou. Ale aby vůbec vzniklo stvoření, je potřeba miliardy věcí, které by muselo popsat několik stovek knih. Proto román začíná otevřeně.

- Napsal jste tedy knihu o kráse stvoření a přeskočil přitom Genesis?
- Když člověk zapomene na skromnost a chce vyprávět o celém kulatém světě, o celém univerzu, měl by být skromný aspoň v tom, že se vyhne té Genezi. Nehledě na to, že o ní ani mluvit neumím. Právě proto, že Genesis je mimořádně složitý proces.

- Kniha se odehrává v Japonsku, kde jste stejně jako v Číně často pobýval. Jak jste se dostal na Dálný východ a co pro vás ta zkušenost znamenala?
- Dostal jsem se tam náhodou před osmnácti lety. Vždycky jsem chtěl do Ameriky, vůbec jsem na Východ nemířil. Jednou mi nečekaně zavolal přítel, jestli bych jel na konferenci do Ulánbátaru. Řekl jsem, že jedu. V Mongolsku zas přítel řekl, že když už jsme tak blízko, musíme se podívat také do Číny. A to jsme udělali. Až tehdy jsem pochopil jednu jednoduchou, ale důležitou věc: my stavíme život na platných pravdách – a tam lidé také stavějí život na platných pravdách. Jenže oni na jiných.

- Dalo by se říct, že ve svém románu hledáte univerzální řeč?
- Hledám, ale nenacházím. Myslím, že existují minimálně dva světy se svými zákonitostmi, a nejen dva světy, protože i židovská mystika má své představy o univerzu, a ta je také zcela komplexní. Podobně muslimský svět – a tak bych mohl pokračovat. Musíme si uvědomovat, že neexistuje jenom jeden svět. A v této situaci je důležité, aby toto člověk pořád tvrdil, aby to vyřkl ve svém díle. Například tím, že řekne, že tři rozdílní lidé mají tři rozdílné světy. A společný svět těchto tří lidí nestanovuje můj svět. Úkolem spisovatele je najít právě společný jazyk, prostřednictvím kterého ty tři světy mohou komunikovat.

- Pod společným jazykem si zpravidla představujeme ty nejkratší a nejjednodušší věty a základní slova, ale jazyk vaší knihy je nesmírně bohatý slovníkem i výstavbou vět.
- Důvodem, proč se tak do hloubky zabývám jazykem, je i to, že mě natolik irituje, co člověk prováděl a provádí se svým osudem, že bych chtěl postavit něco proti té všeobecné destrukci. Je to charakteristické jak pro současný stav lidstva, tak pro jeho minulost. Hledám něco dostatečně silného, abych dokázal obelhat sám sebe a abych dokázal obelhat čtenáře. Snažím se je obelhat – jinými slovy utěšit je – tím, že jim nabízím takovou krásu, která sice vůbec neexistuje, jenom v mé knize, anebo v knížkách, které jí předcházely. Ale doufám – ačkoliv všichni cítí, že rána se nehojí – že představou krásy, kterou jsem se snažil vytvořit v jazyce, se mi podaří odpoutat pozornost čtenáře od té rány.

- V románu se věnujete detailnímu pozorováním stromu, zahrady nebo chrámu postaveného ze dřeva. Nehovoří obecně sdělnou řečí, kterou lze postavit proti té skutečné ráně, o níž mluvíte, právě samy tyto skutečnosti?
- Strom, ze kterého se postaví kostel, stvořil Pánbůh. Ale dřevo, ze kterého vzniká klášter, je už lidská zkušenost. Vzniká skrze um člověka. Člověk je schopen vytvořit tuto krásu svými kostely, chrámy, sochami, obrazy, uměním. Je schopen dosáhnout určité artikulační výše, překonat svou destruktivní povahu. Ale nedeterminuje to jeho život.

- Tomu nerozumím.
- Ten truhlář, který donekonečna hobluje cypřišové dřevo, není šťastný. V jeho životě je spousta dramat, tragédií a zla. Ale když vejde do dílny a začne hoblovat a leštit dřevo, zkušenost a tradice v jeho ruce i pohybu vytvářejí takovou krásu v předmětu, která svým způsobem to zlo vyvažuje. To je totéž, co dělám s jazykem. My žijeme v destrukci. Ale jsme schopni buď vnímat a přijímat krásu, nebo ji vytvářet. Bez toho by se náš život nejen nedal unést a nemohl by pokračovat, ale prakticky bychom ztratili poslední rys, který je dán i tomu nejubožejšímu nebo nejpodlejšímu člověku a dává mu důstojnost. A to je to, co člověku nesmíme vzít, nikomu. Proto píšu takové knížky.

- Zmínil jste tradici a v románu o ní píšete také – když líčíte, jak umění i celý chrám roste v souladu s přírodním procesem, podobně, jako rostly stromy. Dá se říct, že umění a tradice spočívá v takovém následování přírody?
- Nejde o přírodu. Jsme hodni existence uprostřed přírody? Naše situace v přírodě nebo ve světe je takovým rozčarováním, že musíme udělat hrozně moc a musíme to udělat hrozně dobře, abychom tu hrůzu, kterou představujeme v existenci my, něčím vyvážili. Děláme pekelné věci už několik tisíc let. Abychom to mohli nějak vyvážit, znamená to, že umění nebo vědění, protože vědění má také svou krásu, musí být velice intenzivní. Když člověk nemyslí na Buddhu jako na boha, nýbrž tak, jak by se na něj mělo myslet – a sice že on byl jedním z těch, kteří nejlépe viděli, jak svět funguje –, měli bychom veškeré své úsilí zaměřit na to, abychom se aspoň do určité míry pokusili pochopit, na co myslel, když učil nebo když pronášel svoje výroky. Protože největší potíž je, že to nejdůležitější vědění člověk nepochopí, vysvětluje si ho špatně. Teď mluvím o něčem trochu jiném, než na co jste se ptala, ale je to důležité. Dalajlama dělá to samé. Na cokoliv se ho zeptáte, on neodpovídá na otázky, ale říká to, co vám potřebuje nutně sdělit. Několikrát jsem se s ním sešel a obdivoval jsem tuto jeho schopnost a jako drobný tvoreček vedle něj jsem se snažil od něj něco pochytit a právě tohle mě naučil. Navíc jsem se s ním sešel jednou právě v Praze, protože Allen Ginsberg byl mým přítelem a jedna z jeho posledních cest byla právě do Prahy. A tady jsme se setkali. Povídali jsme si o jedné z fantastických schopností dalajlamy: když se ho totiž zeptají, co si myslí o počasí, on začne mluvit o královské vznešenosti člověka. A ten, který se ptal na počasí, má pocit, že dostal správnou odpověď.
Takže abychom se vrátili k původní myšlence. Duchovní historii lidstva můžeme chápat jako neustálé nepochopení velkých myšlenek a historie lidstva vypovídá o tom, že jsme průběžně neschopni vnímat a ocenit krásu. To je, jako bychom hladovému člověku, který nechápe, co chce, dávali chleba. Přinesu mu jídlo, vím, že má hlad, on to také ví, ale přesto nechápe, co tím sleduji. Buddhismus se tomuto problému hodně věnuje. A původní staří křesťané se jím také hodně zabývali. A teď udělám velký skok. I v případě duchovního výkonu mnohem menšího významu, jako je například moje knížka, je potřeba číst s obrovskou koncentrací, velice soustředěně. Člověk si říká, to je napsané hezkým jazykem, po desáté stránce už toho má trochu dost – co to je za směsici zeměpisu, matematiky, věty jsou moc dlouhé, radši to zavřu.

- Řekla bych naopak, že od té knihy je těžké se odtrhnout.
- Dobře, tak to udělá devět z deseti lidí. Tak to bylo vždycky. Devět z deseti vždycky knihu zavřelo. Buď člověk zavře svůj mozek, nebo své city. Nebo je nikdy neměl otevřené. Protože nechápe, že má hlad. Jen cítí, že něco je špatně, že mu něco je. Někdo přichází, dává mu jídlo, ale on neví, co ten příchozí chce. A to se neustále opakuje, dokola a dokola. Běžím za ním, říkám: Jez. A on na to: Nech mě na pokoji.

- V knize je okamžik, kdy se při cestě podél klášterní zdi mluví o náhlé proměně měřítek. Podobný moment, vyjádřený téměř stejnými slovy, obsahuje i esej Věry Linhartové o kamenné zahradě kláštera Rjóandži v Kjótu. Popisujete i vy v té pasáži své knihy něco, co jste sám v Japonsku zažil?
- Ta zeď vyznačuje v románu hranicí chrámu – v  mnoha kulturách byla svatá místa vždy oddělena od profánních. O zážitku by se dalo mluvit, kdyby se to stalo jenom jednou. Kdykoliv se však blížím k nějakému sakrálnímu místu, tak se to opakuje. Ale hlavně to není zeměpisná otázka. Často mám podobný pocit, když mluvím s nějakým člověkem. Všechno to vypadá jako nějaká profánní diskuse, povídáme si například o tom, že on nesnáší smetanu, dostává z ní vyrážku. A v jednom bodu rozhovoru si uvědomím, že mluvíme najednou o něčem úplně jiném. Tam je hranice mezi světským a svatým.