Knihy, které mění čtenáři životní měřítka, často vůbec nejsou „strhující“: naopak spíš brzdící a zarážející. Jakmile je otevřeme, narazíme na nějakou překážku. Próza László Krasznahorkaie Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka (2003) zaráží už svým dlouhým názvem. Ten knihu vskutku „neprodává“, naopak nepřímo, ale důrazně říká: Milý čtenáři, nechceš li bloudit, míjet, točit se a klopýtat, nezabývej se mnou.

Název je jen první hradba. Druhou překážkou je absence první kapitoly. Ta poslední má pořadové číslo padesát, ale ve skutečnosti jich je jen devětačtyřicet, vesměs kratičkých. Do dalších nesnází bychom se dostali, kdybychom měli upřesnit, kde a kdy se děj prózy odehrává, kdo je hlavní hrdina a zda je vůbec namístě používat slova jako děj nebo próza.

Kniha však „strhuje“ od začátku něčím jiným: výrazným rytmem, neustálou změnou perspektiv, rozvětvenou a přitom zřetelnou stavbou dlouhých souvětí, které leckdy tvoří celé kapitoly, ale i tím, že při vší propracovanosti, kázni a vtipu, s jakými je vystavěna, bourá rychlým tempem všechny obvyklé čtenářské opory.

Nikdy to jméno neslyšela

„Vždycky jsem chtěl napsat román, kde by nebyli žádní lidé. Ta kniha nese název Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka. Rád vám jej banálně popíšu: odehrává se v Japonsku, jeho hrdinou je klášter v Kjótu a snaží se zpřítomnit bleskový obraz celého univerza - ovšem v rámci mých skromných prostředků,“ řekl Krasznahorkai v jednom rozhovoru.

Tím nepřímo odpověděl na otázku, zda jde o román maďarský, anebo japonský: autor se pokusil vytvořit román univerzální. Nemohl tedy jít cestou těch současných evropských i amerických autorů, kteří používají japonské prostředí jako exotickou kulisu, jako působivý, ale nakonec bezvýchodný kontrast „západní“ duše a lásky - například ve filmu Sofie Coppoly Ztraceno v překladu (2003) nebo v novele Jeana-Philippa Toussainta Milovat se (česky 2004). Zdá se naopak, že Krasznahorkai do jiného světa naplno vstoupil, prožil jeho nekonečnou cizost a že odolal dvojímu pokušení: nejenže Východ nepoužil jako negativ Západu, ale také univerzum nepojal západně jako adaptaci, podmanění cizího vlastnímu. Dokonce si ani nepřevlékl evropskou duši do kimona, naopak ji různých nánosů zbavil.

Jak to provedl, už také napověděl: v první řadě román vylidnil. Několik bytostí v něm má lidské atributy: na začátku přijíždí kdosi vlakem do Kjóta. Postupně se zdá, že je to vnuk prince Gendžiho - postava závěrečných kapitol tisíc let starého Příběhu prince Gendžiho (česky 2002-2008), který ve specificky japonském prostředí vypráví obecný příběh o věčném hledání a míjení ideálu. Také „dnešní“ vnuk prince Gendžiho něco hledá: neznámou zahradu, která není v žádném bedekru a neskrývá se v žádném z proslulých buddhistických klášterů Kjóta, ale v tisíc let starém chrámu, jehož jméno neznáme. Přečetl si o ní v knize, která se ztratila. Jinými slovy, význam této zahrady i chrámu je obrovský, ale věhlas nulový. Neexistuje mapa, ale existuje touha dojít k cíli, ztělesněná tisíciletou poutí.

Tím jsme u dalšího „skromného prostředku“, kterým dává autor cizímu prostředí opodstatnění: znejistil jím všechny známé pojmy, zkušenosti, jména, rozmetal všechno předběžné porozumění. Už ze spojení vlaku s tisíciletou postavou je zřejmé, že se nejdřív zbavil základního omezení, kterým je lineární chápání času. Přestože pohyb knihou lze vnímat jako chůzi od vlaku ke klášteru a skrze něj, tento děj má v knize různé varianty, chvílemi sám sebe předbíhá (nejdřív projde určitým prostorem čtenář, pak teprve princ), někdy se naopak vrací do různých již prošlých bodů, jindy se dokonce nestane, co se již dříve stalo. Výsledkem není pouhé zmatení času, ale také jeho kondenzace, časová polyfonie.

Pomocí dojemně komických pseudopostav a jediného pseudodialogu knihy autor vyvrátil i svůdnou domněnku, že prostředí „nám“ cizí je samo sobě čitelné, že samo sobě rozumí. Prince totiž pronásleduje podnapilá družina jeho ochránců, kterým unikl. Na rozdíl od pronásledovaného někdy zapomínají na cíl a na cestu se vyptávají, například neochotného stínu staré ženy, který se podobá pověstné „osobě“ z pohádek: „Neviděla jste tu jít vnuka prince Gendžiho?“ -„Stařena zůstala chvíli bez hnutí a přeměřovala si je asi takovým pohledem, jako kdyby si prohlížela nějakou špínu na chodníku.“ Pobouřila ji snad fiktivnost nebo ahistoričnost dotazu? Nebo jejich evropské obleky? Opět mýlka. Když se stařena zavře na petlici do domu, čteme, co se jí honí hlavou: „Vnuk prince Gendžiho. Ochlastové. Nikdy to jméno neslyšela.“

Jak se dělá univerzum

Jestliže román Satanské tango uvedl Krasznahorkai Kafkovým mottem „Pak se s ním raději minu při čekání“, v této knize by se daly lidské příběhy shrnout výrokem: „Pak se s ním raději minu při hledání.“

Uvržení čtenáře do totální nejistoty ohledně místa, času, postav a událostí ovšem není smyslem románu - bořením se jen vyklízí místo pro stavbu. Průběžnými náhlými přesuny, směšným blouděním a zlomyslným podrýváním vzniká teprve prostor pro cosi univerzálně, obecně sdělného. V názvu jsou přece čtyři světové strany i hora, jezero, cesta a řeka, ty nejobyčejnější orientační body, kterým různé kultury vtiskují různé významy, ale samy o sobě je můžeme vnímat bezprostředně, nepotřebujeme překlad.

V kříži těchto souřadnic, čtyř perspektiv, a zcela na okraji lidských výpočtů, pohybů i pendlování urychlujícího lidského vynálezu - vlaku, provázeného „zlověstným šílenstvím a rozechvělou vnitřní panikou“ - se odehrávají docela jiné děje: pomalé a vyrovnané, rovněž plné překážek a katastrof, ale s jasným řádem. Především je to stavba onoho nejmenovaného kláštera, velice důkladná a mnohaletá. Předchází jí koupě vzdálené hory, kde už tisíc let rostou cypřiše hinoki. „Pak následovaly roky, kdy se v očích méně trpělivých a méně obeznámených členů vedení řádu neodpustitelně nedělo nic...“ Stavitel stromy po desetiletí pozoruje a jednoho dne je podle jejich vlastního místa na svahu, a tedy i podle polohy vůči slunci a větru, umístí ve stavbě. Tímto způsobem klášter jen pokračuje v přírodním procesu, který zas navazuje na vznik hlubokého geologického podloží a půdy.

Právě líčení těchto genezí v neuvěřitelně důsledné nadsázce tvoří fantastické jádro knihy, ve které všechno směřuje ke vzniku obyčejné malé zahrady osmi cypřišů. Až zde se odehrává drama: v cestě ke vzklíčení osmi stromů stojí tisíce náhod i armáda přirozených nepřátel - vítr, chlad, prudké deště, dokonce i štěnice, slimáci, plísně. „To všechno se odehrálo v milionech případů, ale neodehrálo se to v osmi případech zde.“

Těch několik stran imaginativního líčení stojí na mimořádně hlubokých a pevných základech. Sám autor říká, že se k psaní tři roky připravoval studiem matematických teorií, specializovaných oblastí botaniky, historie japonských klášterů i staré výroby knih, meteorologie, fyziky a morfologie krystalů či mineralogie.

Nevznikla kniha učená, ale mimořádně konkrétní a dynamická: právě proto, že univerzální řeč našla v přírodních dějích. Přitom vzal autor v potaz i současné „univerzální“ lidské poznání, ačkoliv mohl odvrátit pohled od omezených a nevědomých lidí podobně jako nehybný tisíciletý Buddha, „aby nemusel vzít na vědomí tento mizerný svět“. Krasznahorkai ho naštěstí na vědomí vzal - a napsal vylidněnou knihu ne pro sebe, ale pro lidi - o tom, co všechno se může dít bez jejich přičinění a snah, dokonce i bez lidských svědků. A úplný počátek všeho? Ten se nejspíš tají v první kapitole, kterou autor skryl.