Zorientovat se v italském knižním trhu, který čtenáře zahlcuje silou šedesáti tisíc titulů za rok, je velmi náročné. O to náročnější, že zvláště italské knižní prostředí podléhá marketingu, módě a diktátu masmédií. Najít deset vyvolených italských autorů do výběrové publikace o současné italské próze, byl rozhodně nelehký úkol, a editor Jiří Špička se ho zhostil nadmíru dobře. Neopírá se o zavedená jména, čímž dílo dosti získává na přitažlivosti. Jedinými zavedenými jmény v publikaci jsou Dario Fo, Antonio Tabucchi a Aldo Busi, která fungují spíše jako majáky v moři současných italských spisovatelů a nijak nezastiňují ostatní, českému čtenáři zatím neznámé spisovatele. Ono úplně neznámé není až tak přesné, neboť v roce 2007 vyšla jiná antologie současné italské prózy a dramatu, Hořký život, kterou připravila pražská editorka Alice Flemrová, kde se některé ukázky sedmi neznámých autorů ze Špičkovy čítanky objevují. Dotýkáme se tak celkem smutného osudu Gutenbergovy čítanky současné italské prózy, která byla připravena k vydání již v roce 2006, nicméně vzhledem k nakladatelským průtahům vyšla až v roce 2008. Mohla tak být první a referenční čítankou současné italské prózy, kterou se v mezičase stal Hořký život editorky Alice Flemrové. Zatímco „pražskou čítanku“ připravila Alice Flemrová spolu s doktorandy FFUK, Jiří Špička spoléhá na širší okruh překladatelů, od úplných debutantů až po legendy překladatelského cechu. Výběr autorů se u obou čítanek naštěstí překrývá jen zčásti. „Olomoucká“ čítanka Jiřího Špičky se zabývá pouze současnou italskou prózou, soubor Alice Flemrové zahrnuje kromě současné italské prózy i drama.

Úvod Gutenbergovy čítanky současné italské prózy se nese ve velmi demokratickém a otervřeném duchu, editor Jiří Špička pečlivě váží slova, hlavně pokud se týká vytyčených cílů a hlavních kritérií výběru autorů do čítanky. Zřejmým záměrem je pestrost a různorodost stylů, témat a oblastí, odkud autoři pocházejí a kam umisťují děje svých děl. Tento záměr se editorovi daří velmi dobře naplňovat, vidíme římské, boloňské, neapolské prostředí a dokonce se dostáváme i do Ameriky spolu s italskými přistěhovalci. Žánrově a stylově je výběr autorů rovněž rozrůzněný, od barokně přesycených vět Alda Busiho ve skvělém překladu Zdeňka Frýborta, který se tak ukázal jako snad nejschopnější a nejzajímavější překladatel čítanky, až k morbidním triviálním scénám z moderního konzumního života Alda Noveho ve zdařilém překladu Karoliny Křížové. Jazykově se pohybujeme od spisovné italštiny většiny autorů až například po neapolštinu Giuseppa Montesana nebo umělý jazyk gramelot Daria Fo parodujícího středověké žakéře. Největším překvapením celé čítanky je zařazení ukázky z díla spisovatelky Eleny Ferrante, která popisuje drásavou a neúprosnou sondou nitro zmučené ženy, která je opuštěna manželem. Text, který předpokádá maximální čtenářské nasazení a účast, byl velmi působivě a vhodně přeložen Janou Sovovou. Elena Ferrante, žena, která pečlivě skrývá svou totožnost, nedává rozhovory, nevyzvedává si literární ceny a o jejím životě je toho známo pramálo, se projevuje jako jedna z nejnadanějších a nejvýznamnějších současných italských spisovatelek, jejíž význam o mnoho převyšuje skutečnost, že zatím vydala pouze dva romány. Její úryvek působí jako text z jiného světa, kde platí jiné zorné úhly a do důsledků přivedené literární kvality. Pokud se týká ostatních autorů čítanky, polohy publikovaných textů se též různí, od vážných a velmi stylisticky náročných konstrukcí, k lehkým ironickým textům až po triviální příběhy.

Většina vybraných spisovatelů nepatří mezi autory „výkladní skříně“ italské literatury, jistě bychom v některých případech našli zavedenější a oceňovanější autory, ale tuto skutečnost editor Jiří Špička přiznává již v úvodu sbírky. Můžeme ale říci, že spisovatelé vybraní Jiřím Špičkou jsou velmi zajímavými postavami italského literárního dění, jejichž význam je v současné italské literatuře zásadní. Záměr publikovat k vybraným přeloženým ukázkám i italský originál, je velmi chvályhodný. Zvláště zájemci o italský jazyk v něm najdou způsob, jak se přiblížit současné literární italštině, jejím krajovým variantám a různým odnožím (již zmíněný gramelot Daria Fo). Překladatelé a zájemci o překlad v něm naleznou inspiraci a možnost k zamyšlení, jak převádět různá slova, slovní spojení a věty. Čtenáři, kteří by asi nikdy nesáhli po obsáhlé italské knize, zase kompromisní způsob, jak se seznámit s italským originálem ve výběrové podobě.

Čítanka využívá nejlepších překladatelů italské prózy současnosti. Vedle takových překladatelských legend jako je Jiří Pelán či Zdeněk Frýbort, se naštěstí nekrčí v koutku začínající překladatelé jako například Jana Vicencová či Věra Křížová, jejichž převody jsou velmi zdařilé. Subjektivně lze říci, že největším překladatelským zážitkem čítanky jsou překlady Zdeňka Frýborta, Jany Sovové a Jany Vicencové, i když zde hraje roli též atraktivita originálního textu. Za nejzajímavější texty v originálním znění lze zase považovat ukázky z děl Giuseppa Montesana, Daria Fo, Melanie Mazzucco, Eleny Ferrante, Alda Busiho a Alda Noveho, aniž bychom ovšem chtěli snižovat relevantnost ukázek ostatních autorů.

V závěru čítanky, nazvaném „Bota plná literatury“, se Jiří Špička s úspěchem pokouší nastínit historii a podoby italské prózy posledních patnácti let. Tento oddíl lze velmi dobře považovat za důkladný exkurz do dějin současné italské prózy, Jiří Špička neopomíjí žádný z hlavních a ani vedlejší proudy tohoto žánru. Jeho sonda do současné italské prózy jde až do současnosti, kdy byl text napsán, tedy do roku 2006, čímž se ještě zvyšuje jeho atraktivita. Tuto touhu po aktuálnosti je třeba určitě ocenit. Jakkoli je prostor věnovaný tomuto exkurzu limitovaný, editorovi čítanky se daří ho naplnit co nejúplnějším textem, který mohou využít studenti italské literatury či ostatní zájemci. Editor zde potvrzuje, že je dobrým znalcem současné italské prózy. Škoda jen, že této časti nebylo věnováno více prostoru, který by si toto téma určitě zasluhovalo.

Čítanku doplňují medailonky přispívajících překladatelů a výběrová bibliografie českých překladů italské prózy z let 1990–2007, která významně doplňuje náš pohled na české překlady italských autorů posledních dvou dekád. Nad tímto souhrnem se musí pozastavit každý milovník italské literatury, neboť v něm chybí důležité texty jiných významných italských spisovatelů, kterých se ještě nedotkla ruka překladatelova. Je potřeba pevně věřit, že na některé z nich nebudeme dlouho čekat. Tento výčet můžeme považovat za memento současným i budoucím překladatelům italské prózy. Bílých míst na naší české mapě italské prózy je bohužel ještě hodně. Nechybí zde ani index autorů čítanky a původní italská vydání pro případné zájemce o celá díla v originálním znění.

Bude to znít možná paradoxně, ale největší slabina čítanky je zároveň jejím největším přínosem. Editorova sázka na většinou neznámé autory znamená pro čtěnáře zajímavé a velmi poučné čtení. Jak Jiří Špička naznačuje v úvodu knihy, čítanka neobsahuje nejznámější nebo nejdoceňovanější autory současné italské prózy. Ale tím lépe, máme možnost se seznámit s díly neméně významnými a poutavými.

Můžeme bez obav říci, že Gutenbergova čítanka současné italské prózy je velkým vítězstvím editora Jiřího Špičky, který tímto souborem učinil výrazný a promyšlený krok proti literárním, mainstreamovým, umělecko-tržním a škatulkovacím konvencím. Editorovi se podařilo shromáždit ukázky významných autorů současné italské prózy. Úryvky jsou vybrány vhodně a překladatelé se jejich převodu zhostili velmi dobře, ať už jde o zkušené překladatele, či překladatele teprve začínající. Navzdory již zmíněným nepříznivým nakladatelským okolnostem a s tím souvisejícím časovým posunem ve vydání čítanky, se podařil významný nakladatelský počin, za který je určitě rád každý milovník italské literatury. Fakt, že většinu zmíněných autorů český čtenář ještě nezná, jen dokládá, jak je náš dluh vůči italské kultuře v českém prostředí zatím veliký.