Román I giorni dell’abbandono (Dny opuštění), je již druhou, ale ne poslední knihou současné italské autorky píšící pod pseudonymem Elena Ferrante. Příběh se tentokrát neodehrává v Neapoli, jak by možná ti, kteří četli spisovatelčinu prvotinu Amore Molesto (1999) mohli očekávat, ale v Turínu, kam se hlavní postava Olga přistěhovala s manželem, dvěma dětmi a vlčákem Ottem. Ačkoliv Neapol není místo děje, neztrácí na důležitosti ani v tomto díle, protože je zdrojem Olžiných vzpomínek z dětství, které postupně nabývají na intenzitě až do té míry, že Olga místy nedokáže rozlišit, co je realita a co není.

Olgu opustí manžel, ačkoliv ona rozhodně není prototypem ženy, které by se něco takového mohlo stát. Je ještě mladá, atraktivní, zvládá starat se o rodinu a dovede si najít čas i sama na sebe. Mario od ní odejde dokonce se slovy, že nemá, co by jí za celou dobu soužití vyčetl. Olga si tedy nedovede vysvětlit, proč se tak stalo a v prvních dnech ještě doufá, že se jedná pouze o chvilkovou záležitost a že se zas vše brzy vrátí do normálu. Snaží se zjistit, kdo je manželovou milenkou, ale společní známí Maria kryjí a odmítají cokoliv říci. Olga se tedy postupně izoluje a naděje na manželův návrat se rozplývá.

Ovládne ji zloba a nenávist vůči mužům, ale zároveň stále překypuje láskou k manželovi. Nedokáže na něj přestat myslet. Jelikož v noci nemůže spát, dívá se na pornografické filmy, které se jí ve dne promítají do představ a také do slovníku. Do všech běžných činností se musí nutit. Kdyby se Otto štěkotem nepřipomínal, nevodila by ho ani ven. Děti, ačkoliv ještě dost malé, si zvyknou chodit ze školy samy, neboť by se doprovodu nemusely dočkat.

Obscénní představy jsou stále častěji zastupovány vzpomínkami na jednu postavu z Neapole, v níž Olga vyrůstala. Přízrak nemá jméno, jen přezdívku: „Chudinka“. Byla to původně šťastná manželka a matka několika dětí, kterou potkal stejný osud jako Olgu. O chudince se dovídáme víc a víc, protože vzpomínky na ni přibývají na intenzitě s tím, jak se Olga propadá do deprese. Rychlost, kterou Olga padá dolů, začne akcelerovat, když zjistí, že Mario vešel do bytu bez jejího vědomí a odnesl památeční náušnice, které po právu naleží jí. Uražená Olga nechá tedy vyměnit zámek. Uzamčený byt se tak stane symbolem její mysli: Olga má neustále problémy byt zevnitř otevřít, stejně tak jako má potíže procitnout ze světa vzpomínek a emocí ven do reality.

Pád ještě nabere na rychlosti, když Olga náhodou zjistí, kdo zaujal místo po boku jejího muže – Carla, dívka, kterou poznali před pěti lety coby patnáctiletou. K nenávisti se nyní přidává i chuť se pomstít. Za nástroj pomsty Olga zvolí souseda Alda Carrana, jenž je Mariovi silně nesympatický. Zaklepe u něj se záminkou, že mu jde vrátit řidičský průkaz, který našla před pár dny na ulici. Nese též láhev vína, neb datum v průkaze prozrazuje, že má Carrano narozeniny. Krom vína mu Olga dá i jiný dárek.

Ovšem tento lék na bolest se ukáže jako naprosto neúčinný, ba naopak, posílá Olgu ještě hlouběji, až úplně na dno. Následující den se stane několik věcí, které vyžadují adekvátní a rychlé jednání: syn Gianni má horečku a neustále zvrací a Otto projevuje symptomy otravy. Dveře od bytu se nechtějí otevřít, telefon už dávno nefunguje. Olga není s to pomoci jednomu ani druhému, neustále se ztrácí ve svých myšlenkách a vzpomínkách. Do reality ji vrátí až smrt jejich, tedy především Mariova, věrného psa. S Ottem v Olze umírají i poslední zbytky lásky ke člověku, který jí tak hluboce ranil. Když pak u dveří zazvoní Carrano s nabídkou pomoci, Olga bez problémů odemkne dveře, které se před tím pokoušela všemožně vypáčit.

Od té chvíle začne znovu komunikovat s okolním světem a starými přáteli. Mario ji kontaktuje přes známou a začne si brát děti na víkend. Olga pak každý týden statečně poslouchá nadšené vyprávění dětí o tatínkovi a o Carle. Úspěšně odolává snahám kamarádky dohodit ji případným zájemcům. Najde si práci a nechá se občas vytáhnout večer ven.

Carranovi se však stále vyhýbá, neboť k němu cítí odpor. On jí ale i přes to vytrvale dává najevo svůj zájem a ujišťuje ji, že se na něho s čímkoliv a kdykoliv může obrátit. Nechává jí na rohožce před bytem drobné pozornosti, ale Olga se na něho začne dívat jinýma očima až teprve tehdy, když ho uvidí hrát na jednom koncertě vážné hudby. A po té, co před svým bytem opět nalezne dáreček z jeho strany, si Olga uvědomí, že ji celou tu dobu svou nenápadnou přítomností pomáhal dát střepiny, které z ní zbyly, zase dohromady.

Vyprávění příběhu vkládá Ferrante do úst přímo Olze – tato technika jí dovoluje naprosto perfektní vykreslení všech emocí a čtenáře nenechá ani na chvíli knihu odložit. Duševním stavům tedy odpovídá i styl vyprávění, například v období Olžiny počáteční zloby je text plný vulgárních výrazů, nebo v jednom místě, ve chvíli největšího zmatku a absolutní ztráty pevné půdy pod nohama, Olga přejde do vyprávění ve třetí osobě.

Odchod partnera od druhého není příjemná zkušenost, ale v dnešní době je to poměrně častá situace, kterou Ferrante brilantně zpracovala, nabídla nám skutečně detailní pohled do mysli hluboce raněného člověka a ukázala, že i po dlouhém a drastickém pádu je možno se zase odrazit ode dna.