Roku 1996 se na italské literární scéně objevila nová tvář. Byla jí mladá římská spisovatelka, dnes již autorka mnoha románů, Melania Mazzuccová. Právě v tomto roce debutovala se svou knihou Polibek Medúzy (Il bacio della Medusa), kterou si zajistila pozornost médií už jen proto, že se kniha dostala do finále soutěží Premio Strega a Premio Viareggio. Kniha vypráví příběh o střetnutí dvou odlišných kultur na konci 19. století – vysoké turínské společnosti a primitivní domorodé kultury. Jako v mnoha dalších knihách Mazzuccové jsou i zde hlavními postavami ženy.

Mazzuccová se narodila roku 1966 v Římě, kde vystudovala historii a kde dodnes žije. Jako samouk se naučila francouzsky, španělsky a rusky. Často cestuje, svými názory vstupuje do řady diskusí a ráda poskytuje interview na nejrůznější témata.

Mazzuccová získala v Itálii již mnohá prestižní literární ocenění, ačkoli začala publikovat své knihy ani ne před deseti lety. Na jaře roku 1997 byla pozvána do Spojených států, aby se připojila ke skupině spisovatelů, novinářů a akademiků, kteří se účastnili otevření sekce italské literatury v Library of Congress ve Washingtonu. Během zaoceánského pobytu se také zabývala i vyhledáváním informací o Annemarie Schwarzenbachové, o níž se chystala napsat knihu. V New Yorku náhodou zavítala do Prince Street, kde si uvědomila, že tu ulici vlastně zná už z dětství, z otcova vyprávění o dědečkovi, který se roku 1903 nalodil na parník společnosti West Star Line a odjel do Ameriky za prací. Ve stejném roce autorka píše i rozhlasovou hru Vražedný život (La vita assassina).

Roku 1998 vychází Mazzuccové druhý román, Baltusův pokoj (La camera di Baltus), který se opět stává finalistou soutěže Premio Strega. Je to kniha o cestě časem a prostorem, epochami a kontinenty, kde se současnost a historie prolínají zejména ve třech časových rovinách, ve své podstatě spojených s jediným místem, hradem Bastia del Garbo v jižním Piemontu. Zde mistr Enrico da Sorano vytvořil roku 1492 několik fresek, roku 1796 sem byl převezen zraněný úředník Napoleonovy revoluční armády Baltus a konečně roku 1992 na stejné místo zavítá i mladý profesor Ventura, jenž se snaží rekonstruovat mistrovu osobnost a nalézt klíč k jeho dílu.

O dva roky později autorka publikuje román Ta, kterou tolik milovali (Lei così amata), jenž získal hned dvě ceny – Premio Napoli a Premio Vittorini. V románu se připomínají životní osudy švýcarské spisovatelky, cestovatelky, novinářky, fotografky a archeoložky Annemarie Schwarzenbachové (1908-1942). Seznamujeme se tak po více než šedesáti letech od úmrtí s příběhem této kosmopolitní osobnosti, jejíž schopnost žít na jakémkoli místě s sebou nesla problémy s vlastní identitou. K některým členům své rodiny chovala vřelý, i když komplikovaný vztah – odmítala životní styl Schwarzenbachů, proto si našla novou, ideově blízkou rodinu Mannových, aniž by se jí podařilo zpřetrhat pouta k vlastní rodině. Celý život utíkala, bouřila se, hledala sama sebe. Možná to byla chuť zapomenout na část své bytosti a současně za ni najít náhradu, náhradu, která by se podobala nové moderní ženě, jejímž dokonalým prototypem byla pro Annemarie vitální Erika Mannová. Tento rozpor a touha se přibližují vnitřním pocitům dnešního člověka, který se chce podobat svým vzorům a možná si myslí, že tak nalezne určitou oporu či záruku vlastní existence, zapomínaje přitom na dispozice vlastní osobnosti.

Strukturálně i tematicky se Ta, kterou tolik milovali podobá pozdějšímu románu Vita. Členění knihy a chronologické uspořádání obou příběhů je stejné – oba jsou rozděleny do tří částí, kterým předchází úvod, anticipující pozdější události, a závěr, jenž slouží k upřesnění některých údajů, a s úvodem tvořící promyšlenou symbiózu. Na pozadí obou příběhů stojí historická a společenská fakta, z nichž vystupuje osud jednotlivce (či jednotlivců), který je v průběhu neustále rozvíjen a barvitě vyobrazován.

Rok 2003 a román Vita pak Mazzuccové přinesly prvenství v prestižní literární soutěži Premio Strega. Vita je připomínkou italské emigrace na počátku 20. století a životních osudů několika italských emigrantů, mezi nimiž se nacházel i dědeček Mazzuccové. Když se seznamujeme s osudy těchto lidí, uvědomujeme si, že existují určité společenské jevy, které byly charakteristické pro zmíněné období před sto lety, ale že se s nimi, po určitém geografickém posunu, setkáváme i dnes. Oba romány vycházejí ze skutečných událostí a jedná se veskrze o romány biografické.

Napsali o Mazzuccové:
„Žádná bitva není ztracená, dokud existují knihy jako ty, které píše Melania Mazzuccová.“ (Ponc Puigdevall, El País)

„Melania Mazzuccová je jako uragán, který nás svým neluvěřitelným a absolutním ovládnutím jazyka přenáší do jiných časů a jiných dimenzí.“ (Express)

„Kvalitní a vytříbené stránky Melanie Mazzuccové jsou známnkou jejích velikých vypravěčských schopností.“ (Giorgio Bàrberi-Squarotti, La Stampa-Tuttolibri)

Internetové odkazy:
http://www.unilibro.com (italsky) - Informace o všech dosud italsky publikovaných knihách Melanie Mazzuccové.