U příležitosti 150 let od narození Ivana Franka a 90 let od básníkova úmrtí vydalo nakladatelství BBart v edici VERSUS samostatně Frankovu básnickou sbírku Uvadlé listí v překladu Jana Vladislava. Jedná se o šťastně vybraný titul, neboť sbírka Uvadlé listí zaujímá výjimečné postavení v ukrajinské literatuře. Někteří literární badatelé o ní mluví jako o první sbírce ukrajinské poezie, napsané pod vlivem evropského modernismu a dekadence. Sám autor dál svému dílu podtitul „lyrické dráma o třech částech“ (První hrst, Druhá hrst, Třetí hrst) a v předmluvě k prvnímu vydání z roku 1896 uvedl, že se jedná o intimní deník člověka, který kvůli nešťastné lásce spáchal sebevraždu. Jednoznačně tím odkázal na wertrovské téma. Už v druhém vydání ale tuto svou mystifikaci popřel. Podobně jako v básni Dekadent popřel jakoukoliv svou spřízněnost s tímto „úpadkovým, buržoazním“ směrem. Dekadence ve zmíněné sbírce opravdu není mnoho a jenom pro nedostatek reprezentativnějších děl v ukrajinské literatuře je Frankovo lyrické drama takto označované. Neznamená to, že dekadentní motivy zde nejsou přítomné vůbec. Už jenom sám název vyvolává pocit tlení, hniloby a rozkladu. Suicidalní tendence lyrického hrdiny koresponduji s romanticko-dekadentním literárním diskurzem. Ambivalentní pojetí erosu, lásky coby zdroje slasti, ale i utrpení, které je přítomné ve Frankově sbírce, najdeme např. v díle jeho současníka, o generaci staršího haličského rodáka Leopolda von Sacher-Masocha, ale také v próze jiného současníka, tentokrát o generaci mladšího rakouského občana Ladislava Klímy. (Mimochodem, vnější podoba všech tří umělců je zarážející.) Dále to jsou civilizační a urbanistické motivy, jejich stinné stránky. Vlak, bezcílně ženoucí se krajinou („Bez cíle, jak vyděšená / pod nohama běží mi/ černá zem a sloupy, stromy / letí za ní v hloubi tmy.“ – Ve vlaku, str.47). To není oslava technické civilizace; vlak svým pohybem vnáší do krajiny chaos, zmatek. Autorův básnický protějšek hledá řád v sobě a ve hvězdách na obloze, avšak uznává marnost svého počínání. V mikrokosmu své duše, podobně jako v makrokosmu nebeských těles není schopný tento řád objevit. Jindy zase popisuje zmatek v citlivé, emotivní duši svého lyrického hrdiny, který na jedné z městských ulic, uprostřed drožek, luceren, „cylindrů pánů, kožešin dám / a cárů chudáků…“ (Přízrak, str. 27) potkává prostitutku, v níž poznává objekt svého bezmezného, ušlechtilého milostného citu. Určitým protikladem k dekadentním, romantizujícím motivům ve Frankově intimní lyrice je vrstva motivů a formálních prostředků, vypůjčených z lidové slovesnosti. Jsou to přírodní, animální a vegetační epitety, kvítí a hrdličky, dialogy stromů, atributy a činnosti, typické pro agrární společnost, užité v metaforách (orba, setba), nebo jednoduchá, nerafinovaná refrenovitost. Časté je oslovení personifikované matky-země, u které lyrický subjekt hledá útěchu a pomoc. Zdá se, jako by autor hledal lék na civilizační choroby lidstva právě zde, ve folkloru, v evropské archaické kultuře, zachovalé pouze mezi lidem obecným. Franko měl blízko k folkloru nejenom proto, že sám pocházel „z lidu“. Mezi jeho společensko-vědeckou činnost patřila práce pro Etnografickou komisi, kde řídil filologickou sekci. Pod vedením věhlasného vídeňského slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće obhajuje dizertaci. Zkoumá lidovou slovesnost slovanských národů, kterou se ve své tvorbě inspiroval.

Postava ukrajinského básníka, spisovatele, esejisty, organizátora kulturního života, výstředního politika, občana Rakousko-Uherska, haličského rodáka Ivana Franka není českému čtenáři úplně neznámá. Do češtiny se jeho dílo začalo překládat ještě během autorova života, na konci 19. století. Další vydání Frankových prozaických a poetických výtvoru následovaly během období První republiky. Sociálně laděné prózy a básně nebo pohádky pro děti, tedy ideologicky blízké nebo ideologicky nezávadné texty se hojně vydávaly v letech 50. a 60. Loňské vydání Uvadlého listí tak navázalo na po několik desetiletí přerušenou tradici vydávaní díla Ivana Franka na území Česka. Frankova česká stopa ale tady nekončí. Při své návštěvě Prahy v roce 1891 básník a politik-revolucionář vystoupil s projevem na sjezdu progresivní slovanské mládeže, jak hlásá pamětní deska na pražském Žofině. Podílel se na sporu o pravost Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského, které dokonce zčásti přeložil do ukrajinštiny. Ve své stati Deščo pro rukopyś Koroledvorsku (Něco o rukopisu Královédvorském) Franko jako romanticky založený básník obhajoval pravost rukopisů. Kromě jiných autorů světové literatury Franko překládal do ukrajinštiny i české básníky: Karla Havlíčka-Borovského, Jana Nerudu nebo Josefa Svatopluka Machara. Mezi případné Frankovy vzory tak můžeme zařadit i české modernisty. Stejně též Frankovu sbírku Uvadlé listí můžeme právem zařadit do dědictví moderní evropské literatury.