„Navěky září křehká modř chrp na švédských polích, zatímco čelo předčasně zestárlého mladíka chladí ruka Karin z Luny. Králův sen ho odvedl z obilných polí a přinutil vyměnit chladivou lněnou košili za železnou zbroj. Zbytečně, nadarmo, říká si Karin zoufale, netušíc, že v oceánu času nikdy nezmizí nadarmo ani ten nejmenší jedinec. Neboť teprve krev zúrodňuje sny a předává je budoucím pokolením, švédská velikost vyrůstá z tisíců mrtvých těl,“ píše Mika Waltari v jedné z nejvypjatějších scén románu, kdy Karin, ač královna, bez umdlení pomáhá ve špitále ošetřovat zraněné a poskytuje útěchu umírajícím. Lid, sužovaný dlouholetou válkou, se totiž rozhodl povstat proti jejímu manželovi, králi Erikovi, a pod vedením jeho nevlastních bratří obléhá královský hrad.

V úryvku se sice mluví o švédské velikosti, ale když si uvědomíme, že Waltari román napsal v roce 1942, tedy v době vrcholící finsko-sovětské války, je nabíledni, komu ta slova ve skutečnosti adresoval. Ostatně podobně laděných pasáží s výrazně vlasteneckým podtextem najdeme v románu vícero (viz například souběžná ukázka).

Waltari se za války projevoval velmi činorodě. Považoval za svou povinnost a poslání burcovat národ k boji s odvěkým nepřítelem. V domácích i zahraničních novinách publikoval stovky propagandistických článků, sepsal dvě knihy, v nichž velmi kriticky a jasnozřivě komentoval tehdejší události a dění, a vydal také dva první historické romány. Bezpochyby ne náhodou je společným jmenovatelem obou románů to, že děj je časově vsazen do zlomového, v jistém smyslu klíčového okamžiku pro finskou historii: v Bosé královně (Kaarina Maununtytär) se Finsko stává vévodstvím a získává určitou míru samostatnosti, v Tanci na hrobech (Tanssi yli hautojen, 1944, č. 2007) se Finsko stává součástí ruského impéria, nicméně jako poměrně autonomní velkoknížectví.

Děj Bosé královny se odehrává v 16. století ve Švédsku, nedlouho po rozpadu Kalmarské unie, v době panování neblaze proslulého krále Erika XIV. Ten na jedné straně usiloval o velmocenské postavení své říše a ovládnutí Baltu, zároveň však musel doma soupeřit o moc s nevlastními bratry, zejména s vévodou a finským místodržícím Janem. Svou moc chtěl upevnit jednak postupnou likvidací švédské šlechty a odstraňováním všech konkurentů, jednak uzavřením dynasticky výhodného sňatku, a proto vyslal k princeznám po celé Evropě posly na námluvy. Erik XIV. byl podobně jako Ivan Hrozný znám svou krutostí a schopností vlastnoručně zabít své úhlavní protivníky. Takřka slepě věřil ve znamení hvězd, jejichž neblahá předpověď v něm rozněcovala chorobnou, posedlou podezřívavost vůči všem včetně nejbližšího okolí, která vyúsťovala v nevyzpytatelné záchvaty zuřivosti. Jednoho dne však potkal prostou, mladičkou dívku Karin, dceru stockholmského biřice, do níž se zamiloval, a uvěřil, že díky lásce by tragickému osudu, jejž mu hvězdy předpověděly, mohl uniknout.

Byť román původně vznikl jako scénář k filmu, nechybí mu v podstatě nic z toho, co zdobí Waltariho pozdější vrcholná díla. Waltari se s oblibou zaobíral chováním mocných tohoto světa, jejich rozmary, touhou po moci, usilováním o absolutistické postavení, politickými intrikami. Uměl čtenářům předložit jak bravurní psychologické studie hlavních postav, tak silný, hluboce lidský příběh. V případě Bosé královny je to příběh oddané lásky prosté dívky ke svému panovníkovi, lásky nezištné, oproštěné od postranních úmyslů, ovšem lásky neadekvátně opětované pouze ulpívavou žárlivostí, lásky, jež dokáže zkrotit i toho největšího despotu, zmírnit jeho výstřelky i záchvaty vzteku, lásky nesobecké, bezpodmínečné, která ochotně snáší veškeré strázně s milovaným člověkem a pomyslně kráčí až za hrob.

Waltariho prózy jsou mnohovrstevné, vyváženě se v nich snoubí čtivý příběh, historická fakta i filozofující úvahy. Troufám si tvrdit, že právě v tom tkví jeho značná obliba mezi čtenáři na celém světě a proč jeho dílo oslovuje a přitahuje stále další a další generace.

Román Bosá královna vyjde česky v roce 100. výročí spisovatelova narození.