Neutuchající zájem o Onen svět na straně jedné, a na druhé straně velmi kusé, nepostačující a jen vzácně se vyskytující novodobé údaje na toto téma, přivedly nakladatele na myšlenku, aby sestavil příručku, již nyní předkládá čtenáři, a poskytl tak neocenitelnou sužbu všem, kdo se na Onen svět vydávají.

Vznik této publikace si vynutila zejména skutečnost, že všechna obsáhlejší díla, která se v dřívějších dobách na danou oblast zaměřila, jsou buď zastaralá, nebo ztracená. Má se za to, že počínaje Knihou mrtvých, jejímž autorem byl sám Toth, až po Swedenborga v 18. století mělo lidstvo příležitost seznámit se s řadou děl zpracovávajících tuto tematiku. Avšak z pohledu dnešního člověka mají všechny zmíněné knihy zásadní vadu; jsou pojaty po výtce výchovně a nábožně, tudíž vůbec neberou v úvahu ona praktická hlediska, která, jak známo, člověka moderní doby zajímají v první řadě.

Proto například moderní člověk, pakliže se dostane na Onen svět, na základě znalostí, které mu na Zemi byly vštípeny, začne ze všeho nejdřív hledat Ráj, Očistec a Peklo. Co se toho týče, potká cestovatele hned velké překvapení. Domnívá se totiž, že Onen svět pozůstává pouze z těchto tří částí. Naproti tomu skutečná situace je taková, že Ráj, Očistec a Peklo tvoří jen nepatrný, takřka zanedbatelný zlomek Onoho světa, tak malý a bezvýznamný, že ač se mnozí - a těch je převážná většina - zdržují na Onom světě už spoustu tisíc let, ani v jednom, ani v druhém, ba ani ve třetím ještě nikdy nebyli. Co je toho příčinou, pochopí cestovatel okamžitě, jakmile do těch míst zavítá.

Ráj se podobá nejluxusnějším pozemským letoviskům, podle některých názorů přímo Nice. Vstup do Ráje byl původně podmíněn komplikovaným řízením. Člověk si musel podat žádost, přiložit k ní životopis, křestní list, výpis z trestního rejstříku a úmrtní list. Důvodem požadování úmrtního listu byly obavy, aby se do ráje nedopatřením nedostaly živé osoby (viz Odysseus, Vergilius, Dante). Navíc musel uchazeč podepsat místopřísežné prohlášení, že podle svého nejhlubšího přesvědčení do Ráje skutečně patří. Jeho akta potom přišla před komisi, která žádost posoudila. Pokud byla žádost vyřízena příznivě a komise konstatovala oprávněnost nároku, byl člověk podroben proceduře nikoli nepodobné vojenskému odvodu a potom duševnímu šetření. Uchazeč, pokud verdikt nad ním vynesený zněl "schopen", byl posléze oblečen, to jest ústřední sklady dostaly příkaz, aby zemřelému vydaly příslušné náležitosti, dále byl dezinfikován, a nakonec pro něho v rámci poměrně jednoduchého obřadu, při němž musel dotyčný odpřisáhnout, že v Ráji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí... atd., vybrali biblické jméno, načež byl vpuštěn dovnitř.

Avšak procedura odpovídající původním představám nikdy nevstoupila v platnost. Dnes se věci mají tak, že kdo chce do Ráje vejít, musí podepsat předtištěný blanket, podle jehož schematického textu uchazeč v hloubi duše cítí, že jeho nárok na pobyt v Ráji je oprávněný. Toto prohlášení kontrasignuje ředitel detašovaného úřadu, načež přijatý bez prodlení vyfasuje bílou řízu, žaltář, ešus a polní láhev. K takovémuto vývinu situace vedla skutečnost, že Ráj je dnes nejhůře fungujícím úsekem Onoho světa. Nejen proto, že je v něm slovy nevylíčitelná nuda, nýbrž i proto, že pobyt v něm činí bezmála nesnesitelným řada závažných i méně závažných nešvarů.

Zásobování v Ráji vázne. Ústřední ředitel se o svěřené záležitosti nestará, a tak všelijací poradci, náměstci a inspektoři mají pré a zneužívají svého postavení naprosto nezřízeným způsobem. Podle předpisů by měl být ešus každého obyvatele Ráje dvakrát denně po okraj naplněn manou a k tomu by měl být vydán půllitr nektaru na osobu. Příděly byly ovšem svévolně sníženy a dnes už zesnulý může být rád, když má ešus naplněný aspoň do poloviny. Také kvalita stravy doznala nejhorší možné úrovně. Zcela běžným jevem je, že se místo čerstvé vydává mana ztuchlá, žluklá, ba plesnivá, zatímco nektar je zkyslý a kalný, mnozí tvrdí, že připomíná okurkový lák. Formou oficiální stížnosti dosud nikdo nic nepořídil, neboť příslušný spis zmizí dříve, než by mohl dorazit na konec spletité úřední cesty. Někteří už byli i na slyšení u ústředního ředitele, který přislíbil, že zahájí přísné šetření, nakonec ale k žádnému opatření nedošlo.

Co ovšem znepříjemňuje pobyt v Ráji tak, že už to přesahuje všechny meze, to je chování hurisek. Hurisky jsou ženy přijaté do Ráje proto, že na Zemi nepoznaly lásku. Takových je tu všude plno. Nasládle se usmívají, bez sebemenší stopy po graciéznosti, půvabu či ženském teple, jejich mluva představuje nejodpornější směs harapanenských rysů a svatouškovské mravnosti, s každým mužem se hned dají do řeči, svádějí ho, lísají se k němu a zpívají mu falešným hlasem. Nelze se jich zbavit. V žádnou denní hodinu si člověk nemůže být jistý, že nepřijdou a nezačnou se chovat vyzývavě.

Situace není příliš lákavá, a tak nikoho ani neláká. Ráj prosperuje velice mizerně. Už několikrát se proslýchalo, že celý tento úsek bude zrušen nebo přebudován na něco jiného. K tomu však dosud nedošlo, což se dá odůvodnit jedině tím, že ještě nebylo objeveno nic, co by Ráj dokázalo plně nahradit.

Jestliže jsme Ráj přirovnali k letovisku, musíme Očistec přirovnat k jakési nemocnici nebo sanatoriu. Na Onom světě panuje všeobecné přesvědčení, že do Očistce jdou lidé trpící nedostatkem sebedůvěry, neurastenií, schizofrenií, hypochondrií, nějakou mánií nebo takoví, co mají sklony k sebetrýznění. I tady zpočátku platily pro uchazeče poměrně přísné předpisy. Oprávněnost nároku bylo nutno věrohodně doložit, a když se tak stalo, Očistcová komise stanovila způsob kání. Dnes už si umrlí mohou sami domluvit očistnou kúru s dozorčími orgány, ba dokonce se bez jakéhokoli dozoru mohou podrobovat libovolnému druhu léčby.

V Očistci se všechno neustále točí jen kolem chorob, hříchů, poklesků, chyb, útrap, postižení, křečí, vředů a bídy. Lidé tu celý den tráví studiem svých hříchů a nemocí, čtením tlustých knih o všelijakých možnostech terapie, to je i tématem všech rozhovorů, které mezi sebou vedou, navzájem se analyzují, jeden druhému udílejí rady a sami píší další a další obsáhlá veledíla o nejrozmanitějších neduzích. V Očistci vládne kult chorobnosti. Lidé sem přicházejí, aby smyli své viny, ale oprostit se od jakékoli viny v takovémto prostředí, to je podnik předem odsouzený k nezdaru. Kúry, léčebné procedury, operace, aszkeze, jód, chloroform, éter, komplikované řezy, zásahy, terapie, zábaly, masáže, lázně, dechová cvičení, odtučňování, vyživování, projímadla. Za to, že je Očistec vrcholně nesnesitelný, mohou ošetřovatelky. Před jejich hygienickou hysterií není nikdo ani na chvilku uchráněn. Vedle toho se tu ovšem pořádá nesmírné množství kajícnických kurzů, ba před nedávnem byla dokonce otevřena osmitřídka pro plačky, v níž vyučují opravdu slovutní odborníci.

Je tedy vidět, že skutečnost ani v nejmenším neodpovídá představám pozemského člověka, a proto je na místě seznámit čtenáře s Oním světem zasvěceně a spolehlivě, jako to dělá každý správný Baedecker.

Cestovní náklady

Náklady, které si cesta vyžaduje, se velmi různí, přijde na to, jaké má kdo požadavky. Cestování v luxusních podmínkách, pomalou a pohodlnou trasou, ve spacím voze a s plnou penzí stojí 6.500 livorinů. (Livorin je název záhrobní měny.) Poplatek za obsluhu se účtuje zvlášť a činí v průměru deset procent. První třída stojí 5.000 livorinů, druhá třída 4.500, třetí 3.000. Turistická třída nás přijde na 2.650, a místo v podpalubí na 2.500 livorinů. Kdo nežádá penzi, má všechno o 33 procent levnější. Je také možno uplatňovat nárok na slevu z cestovného, ale ta nikdy nikomu nebývá udělena. Cestovní náklady je třeba uhradit během jednoho roku od data příjezdu na Onen svět. Úhrada po splátkách se povoluje.

Příjezd

Už Aischylos píše, že na prahu podsvětní říše očekává člověka jeho Telephos. Mezi Řeky se vesměs vědělo o tom, že člověka, dokud není na Onom světě dostatečně orientován, provází Psychopompos. Psychopompa, jehož bychom za použití dnešního výraziva mohli nazvat zhruba průvodcem cizinců, snadno poznáme podle červené rádiovky. Za den si účtuje 2.50 livorinů.

Překročení hranic se zpravidla neobejde bez zádrhelů. Celní prohlídka je přísná, na Onen svět není přípustné dovézt žádný cizí předmět, a to ani tehdy, když je za něj člověk ochoten zaplatit clo. Jak poznamenal Goethe, na cestu si s sebou každý může vzít jen vypěstěné vlastnosti. Někteří lidé nic takového vůbec nemají, a proto jim nezbývá, než vstoupit na Onen svět s prázdnýma rukama.

Na hranicích stojí muzeum zabavených předmětů, jehož prohlídku vřele doporučujeme. Vystavují tu nejrozličnější předměty: kapesníček, uschlý květ, pentličku, upomínky na milého či milou, na manžela, na manželku, na děti, na všechny blízké, jež zůstali na Zemi; je tu také dost peněz, hlavně zlatých, šatů, tělesných krás, najdeme tu knihy, žebráckou mošnu, psy, koně a meče, všechno, na čem lidé lpěli. Pohraniční stráž ale nemá s nikým slitování. Zabavuje vše šmahem a je nutno odevzdat jak předměty, tak i vzpomínky na ně.

Je všeobecně známo, že pohraniční řeka Onoho světa, zvaná Styx, teče neobyčejně prudce a je značně hluboká, což znemožňuje činnost pašerákům. Navíc na území Onoho světa se podél hranic neustále pohybují hlídky hraniční policie, pobřeží je osvětlováno reflektory, a tak se dosud nikomu nepodařilo propašovat přes hranice jakýkoli zakázaný předmět, vzpomínku či cokoli podobného.

Pod vlivem jistých učení se na Zemi značně rozšířila domněnka, že vlastnosti jsou na hranicích tříděny na dobré a špatné, vše hodné přijde do Ráje a nehodné do Pekla. Na tom ovšem není ani zbla pravdy. Každá osobnost si totiž uchová svou celistvost, odebráno je jí jen to, co k ní organicky nepatří. Vyskytli se už lidé, kteří se pokoušeli získat protekci, ale zatím nikdy ani doporučující dopisy, ani odvolávání se na vlivné příbuzenstvo atd., prostě nic takového ještě nevedlo k žádnému výsledku.

Jazyk

Jazyk, který by byl podobný záhrobnímu, na Zemi nenajdeme. Svou specifickou intonací se snad nejspíše podobá štěkotu středoafrických trpasličích kmenů, jazyková stavba je však pro člověka nepředstavitelně složitá. Výjimečnou roli hrají v tomto jazyce polohlásky, dvojhlásky, chrčení, nosovky, mňoukání, jakož i zvuk označovaný ooo, který zní: prprpr, asi jako by si člověk odplivoval.

Deklinace substantiv se nepodřizuje vůbec žádným pravidlům. Skloňování každého podstatného jména se ve všem liší od skloňování ostatních podstatných jmen. Tento jazyk nezná ani ustálené přípony a koncovky. Některé substantivum má devět pádů, jiné šest, zase jiné dvě, eventuálně jedenáct, ba stává se, že i třicet osm.
Příklad:
kdo, co? země = mjachtodonoss
komu, čemu? zemi = mjatufrrnj
koho, co? zemi = mjachterke
v přízemí = tamkovijj
nad zemí = kokrump
pod zemí = tamimbraun

V určitých vztazích se ovšem slova k nepoznání mění, a tak kdyby chtěl někdo říci "jsem pod zemí", nevyjadřuje příslovečné určení gramaticky odpovídajícím výrazem "tamimbraun", nýbrž jednoduše řekne "davejj konto krku breku prprpr". Podívejme se na ohýbání slova anděl:
koho, čeho, čí? anděla (andělův, -ova, -ovo) = rrr
koho, co? anděla = cijjceon
andělský = bauu
v kom, v čem? v andělovi = imklador

Poznámka: Můžeme též narazit na nečekané obtíže, a to častěji, než bychom si mysleli. Např. výše uvedený výraz "imklador" znamená nejen "v andělovi", ale má navíc i tyto významy: pero z andělského křídla, děťátko - míšeneček, zplozený andělem a člověkem, andělský excrement, znamená to ovšem také "posmutnělý".

Ani časování sloves nemá žádná pravidla, právě tak, jako je nemá skloňování podstatných jmen. Osoba se určuje vždy podle toho, o kolik osob zrovna jde. Tato okolnost používání jazyka neslýchaně ztěžuje. Máme jednotné číslo, podvojné číslo, potrojné číslo, počtverné číslo, množné číslo pro deset jedinců, pro osmdesát jedinců a tak dále až do pěti set čtyřiceti šesti. K tomu ovšem hned musíme dodat, že to se vztahuje pouze na hovorový jazyk. V jazyce spisovném řada pokračuje až do jednoho tisíce sta šedesáti dvou. Proč právě až sem? To nikdo neví, ačkoli o tom bylo napsáno mnoho tlustých knih. Příklad:
jdu = bet
dva jdeme = bubini
tři jdeme = ferkema
čtyři jdeme = trčtrtčr
pět nás jde = tarkama
šest nás jde = sessozáj
sto třicet dva nás jde = šlapfsikuloi
tři sta padesát dva nás jde = davedrrosamba
pět set čtyřicet šest nás jde = vocatjprprpr
všeobecně: mnoho nás jde = návvaljdamé

Ovšem ani tady neočekávejme úplnou pravidelnost. Protože chce-li někdo formulovat sdělení "mnoho nás jde na výroční trh", nepoužije v této větě mluvnicky regulérní "návvaljdamé", nýbrž řekne: "tet kakumšiju kaff čoch tahrrn".

Několik ustálených slovních spojení:
dobrý den = mamemamu jakurtuk
jak se máte? = pípapípa
děkuji = ija banakafur éškejte volahent xesitijaprprpr
mám se dobře = ď
kde je? = huschhuschky
WC = mockpampypadterra
dobrou noc = ubaůbaů
prosím = ech ech
chléb = luutschenj

Důležitá poznámka: při vyslovování slov záhrobního jazyka je nutno pečlivě dbát na charakteristickou zpěvavou intonaci. Žádné pravidlo neurčuje, na které slabice má být přízvuk, a z knih se to nedá naučit. Správnou zpěvavost si člověk může osvojit jedině v praxi.