Automobil, na jehož kapotě se v odlescích zračí nebe i země, nás unáší prostorem a časem vstříc benzínové pumpě, kde se nasčítané kilometry mění v místo nečekané blízkosti. Petr Hruška nepochybně není jediný, kdo si něčeho takového všímá (vzpomeňme třeba Bishopovou či Nabokova), v jeho poezii však protnutí jedinečného okamžiku lidského života s nekonečností vesmíru nabývá nové intenzity a výjimečného výrazu. V básni „Nocleh“ odehrávající se uprostřed noci na benzínové pumpě tak čteme: „Berlín Krakov Terst všechno / bylo za náma / nikdy jsem neviděl / tak úzký pokoj / když jsme se chtěli otočit / museli jsme se obejmout“, zatímco na protější straně metanové moře na povrchu Saturnova měsíce Titanu zavdává příčinu k náhlému setkání dvou lidí, kteří spolu žijí již řadu let v jednom bytě, v několika málo pokojích. Pečlivě vybrané básně Hruškovy čtvrté sbírky Auta vjíždějí do lodí nám umožňují nahlédnout „neznámé usilování lidí“ v jeho „temné kráse“ a zpřítomňují tím pocity smutku, melancholie a blízkosti, jež zakoušíme, pozorujeme-li svět skrze okénko auta, z okna bytu, bufetu či hotelového pokoje, pocity, jež na nás doléhají, když se nám v odtržení od světa umocňuje jeho vnímání a zároveň se navracíme sami k sobě.

Velké překvapení a potěšení skýtá již samotný úvodní text, jenž je básnickým programem i obsahem celé sbírky. Složený z fragmentů jednotlivých veršů směřuje čtenářův pohled skrze slova k počínání člověka v jeho každodenních prozatímnostech a k bledým ohňům, jež mu hoří v unavených očích. V následujících čtyřech oddílech po deseti, resp. dvanácti, básních opouštíme kuchyni, autem vjíždíme do lodi proplouvající nočním mořem a vodami města, abychom chvíli „stáli vedle sebe“ a v letmém záblesku zahlédli, „že jsme stále spolu“. Noc, podobně jako okno, nás odděluje od denních starostí a my skrze ni pohlížíme na provizorium našich životů. Avšak zatímco pohled z okna nás navrací k sobě, tak živel noci nám dává zakusit blízkost druhých. Báseň „Ledviny“, v níž „stahuješ spícím košile / přes měsíčně bílá záda / aby si nenachladli ledviny“, přičemž si připadáš jako zloděj („cítíš, jak ti nepatří“, a nakonec „ráno sebou škubneš. / Žiješ, máš žízeň / a zakryté ledviny“), by proto mohla být, vedle již zmíněného „Titanu“ či titulní básně „Auta vjíždějí do lodi“, jedním z vrcholů sbírky, v níž však nenacházíme slabých textů.

Vytrženi náhlou přítomností druhého opouštíme němý svět, „v jehož tichém světelném průvanu / může člověk sám / stát celá léta“. Báseň jako stroj času, v němž se okamžik stýká s věčností.