Petr Hruška, čerstvý držitel ceny Magnesia Litera za poezii, v nejnovější básnické sbírce opouští svou „bytovou“ poetiku a vydává se ven. Do světa. Kolem světa.
PH
Petr Hruška
S Petrem Hruškou jsme mluvili o zážitcích z varšavského knižního veletrhu, o tvářích polské a české poezie a jejich blíženectví, o mnoha pozoruhodných setkáních, o vandráctví i o tom, o čem nelze mluvit, ale o čem lze zpívat.
Citlivý pozorovatel Petr Hruška z různých stran ohmatává moment vydávání se na cestu a cestování samotné. Jeho poezie zachycuje unikavé chvíle i univerzální zkušenosti člověka. Přesto sbírce něco chybí…
V pondělí 10. října 2016 se na jednom pódiu v pražském Goethe-Institutu setkali dva významní představitelé evropské lyriky, český básník Petr Hruška a jeho německý kolega Marcel Beyer. Přijali pozvánku k druhému rozhovoru o německé a české poezii, tentokrát pod heslem „Vyměřování světa“.
V úterý 26. června četl básník Petr Hruška v pražské kavárně Fra ze svojí nové sbírky Darmata. Byl to hezký a tak trochu symbolický zážitek. Nedostatku vzduchu a horkému dusnu, které v přeplněné kavárně vládly, odpovídá i naladění samotné sbírky.
Stačilo promluvit s autorem a ověřit si tak, že v té číselné magii žádný vědomý záměr nebyl. Hlavně jsme ale mluvili o poezii i o životě obecněji, což děláme vlastně neustále. Myslím, že tyto hovory, v nichž se opakovaně hledaly formulace pro to, co všem formulacím uniká, tedy tajemství poezie a tajemství života vůbec, dokážou rovněž jistým způsobem nasvítit básnický typ, napomoct uvědomit si autorský svéráz.
Petr Hruška publikoval knižní studii o Karlu Šiktancovi. Co to ale znamená - napsat knihu o žijícím básníkovi?
V kopcovité krajině slovinského krasu nedaleko istrijského polostrova se v jednom ze svahů zubynehty drží drobounká vesnice Hrastovlje a na návrší nad ní stojí kamenný románský kostelík jako malý sveřepý zázrak. A přece vyhlíží ta stavba zcela přirozeně, jako by po staletí samovolně rostla ze skalnaté země, jako by byla samozřejmým výsledkem rozhoupané krajiny okolo. Kostelík je ze všech čtyř stran obehnán vysokými stěnami, vlastně hradbami, s několika protáhlými úzkými otvory...
Monografie Někde tady básníka a literárního vědce Petra Hrušky o Karlu Šiktancovi přináší pohled na Šiktancovo dílo od jeho úplných začátků až po předposlední sbírku Vážná známost (2008). Kniha ale není výhradně literárněhistorickou prací – je to také subjektivní výpověď o poezii jako takové.
Je-li báseň krystalem, v němž se kondenzuje a odráží okolní svět, pak si nelze nevšimnout její podobnosti s automobilem či benzínovou pumpou.
Neznámé usilování lidí je temně krásné. Jak se v nich každou chvíli něco hne, jak se pro cosi, k něčemu a k někomu natahují, shýbají a narovnávají, jak u toho vydechují, kurvují i trnou něhou.
Při četbě nové básnické sbírky Petra Hrušky ihned zaujme, kolik v ní přibylo pohybu: vítr bere slova / tráva u plotu běží pryč / chlápek (…) gestikuluje něco o životnosti / vlasy ukazují každou chvíli jinam – čteme v básni Opel.
