V kopcovité krajině slovinského krasu nedaleko istrijského polostrova se v jednom ze svahů zubynehty drží drobounká vesnice Hrastovlje a na návrší nad ní stojí kamenný románský kostelík jako malý sveřepý zázrak. A přece vyhlíží ta stavba zcela přirozeně, jako by po staletí samovolně rostla ze skalnaté země, jako by byla samozřejmým výsledkem rozhoupané krajiny okolo. Kostelík je ze všech čtyř stran obehnán vysokými stěnami, vlastně hradbami, s několika protáhlými úzkými otvory, vlastně střílnami. Byl v pravém smyslu slova posledním středověkým útočištěm obyvatel vesnice, nejenom duchovním, ale i fyzickým. Nebylo-li možné dobyvačnému nepříteli čelit jinak, obětovala se ves a lidé se utekli vzdorovat za společné hradby na to miniaturní nádvoříčko. Stáli u střílen a za zády měli svůj kostel a s ním i svou naději a víru. Když bylo dobyto i nádvoří, uchýlili se dovnitř, aby vedli svůj odpor z posledního možného místa.
Tím místem byl prostor zvící jedné větší selské jizby – a přece jej několik sloupů ještě člení na tři malé lodi s nízkým klenutým stropem. Na každé boční straně po jednom úzkém okně, vlastně střílně. Jednoduchý kamenný oltář a pak už nic. Jen ještě veliká krása na zdech místnosti – pestrobarevné fresky zobrazující příběh člověka na tomto světě. Tak, jak jej vypráví kniha knih, i tak, jak si jej vyprávěli lidé sami. Je to neobyčejně monumentální dílo na neobyčejně malém prostoru a vytvořil ho istrijský středověký umělec Jan z Kastavu v roce 1490. Pokryl malbami stěny, strop i sloupy, nenechal jediné místo bez dotyku štětce. Sklenul zde celé jedno vidění světa, zachytil lidský život v jeho důležitých cyklech, rytmech a zákonitostech. V jeho bolestném i radostném úsilí, v jeho marnosti, a přece nezbavený krásy, kterou mu dodává nějaká tajemná síla.
Karel Šiktanc byl návštěvou kostelíku v Hrastovlje kdysi inspirován k napsání skladby Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel. Východiskem se mu stal výjev, zachycený přes celou délku pravé strany kostela – průvod kostlivců, odvádějící reprezentanty všech společenských stavů i věkových vrstev do marnosti smrti. Tím by mohl být význam nenápadného slovinského klenotu pro dílo tohoto básníka vyčerpán a nemusel by zde být vystaven další pozornosti. Kdyby ovšem nebyla ta „bible chudých“ na zdech hrastovelského kostelíku tak přiléhavou metaforou celé vrcholné Šiktancovy tvorby...
Ve freskách se rozvíjí svět od jeho počátku, výjevy sedmi prvních dní, ten první stvořitelský týden. Vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Izák a Jákob a další události z Genesis, které postulují lidskou povahu v základních dramatech a střetech. Svatá trojice, dvanáct apoštolů, čtveřice evangelistů. Příběh Kristova života od jeho zrození až po smrt na kříži a zmrtvýchvstání. A pod ním zobrazení dance macabre, počínající kolébkou s dítětem a končící rakví, na níž trůní královna Smrt. A jiný cyklus – na stropech bočních lodí alegorie dvanácti měsíců, čtyřech ročních období s typickými sezonními pracemi a proměnami přírody. Ocitáme se v cyklickém kolotu světa, střídajícím dny, týdny, měsíce a roky, zrození a smrt, marnost s nadějí, zvůli s milosrdenstvím, všednost se zázrakem. Nahoře zachyceno nanebevstoupení Panny Marie, dole, u pat sloupů, kde zbyla malá „pozemská místa“, vyobrazena tichá krása obyčejných věcí, skutečná malířská zátiší s talíři a sklenicemi! (Samostatné zátiší jako žánr se přitom obvykle vyskytuje až v mnohem pozdějších obdobích a na stěnách kostela je naprosto nebývalé.) Všechno je v úchvatné dynamice a rozkmitu, jeden cyklus se zavíjí do druhého, jeden příběh běží paralelně s jiným, mýtus se klene nad mýtem. Celý prostor je vizualizován a neobyčejně rytmizován, tematicky, geometricky, číselně i barevně. Ocitáme se uvnitř samotného děje života a smrti a nabýváme dojmu strhující úplnosti.
Podobným kosmogonickým gestem, kterým se návštěvníka interiér kostela okamžitě zmocní, bylo vyklenuto také Šiktancovo dílo. Jak si nevybavit při pohledu na ty zdi jeho Adama a Evu, jeho důmyslně a do detailů propracované kruhové kompozice skladeb, jeho cyklické pojetí skutečnosti jako rytmu, řádu děděných hodnot i dramatických vzpour jednotlivce. Jeho smysl pro všednodenní „svatost“ vezdejších věcí i jejich jitřivou barevnost.
Kostel v Hrastovlje je zasvěcen Svaté Trojici, vyobrazené nad oltářem, a také Šiktanc jako by měl svou poezii založenu ve své „svaté trojici“. Jestliže totiž geometrií jeho poezie je kruh, její aritmetikou je číslo tři. Děd, otec a syn. Otec, matka a dítě. Muž, žena a láska. Stabilita tohoto světa není v trvání na svém, ale ve vztahování se k druhému. Stejně jako kruh je i číslo tři vyjádřením prastarého symbolu úplnosti v rozličných kulturách, mytologiích i mystikách. Muž, žena a láska – teprve tehdy může se cosi důležitého pohnout nad odvěkými propastmi lidské opuštěnosti a mimoběžnosti. Děd, otec a syn, trojí spojitost časů a životních rolí. Subjekt Šiktancových básní je ztělesňován ve vazbách – nejlépe v pozici syna i otce zároveň. Je to přesně to místo, kde se potkává poslušnost se vzdorem, vůle k řádu s vůlí k neposlušnosti, tíha vědění s bezhlavou závratí. Úzkost a troufalost, trvání a změna. Ta pozice mezi otcem a synem se stává symbolickým vyjádřením Šiktancova přístupu ke všemu. Všechno prožívá s vědomím, že kdesi je něco „otcovského“, tedy řád, původ, cosi předcházejícího, co je potřeba v úctě chránit. Co jsem sice i já, ale co mi nikdy nepatřilo. A ve všem je něco „synovského“, tedy následnost, vymykavost, cosi odlišného, co je potřeba úzkostně probouzet. Co jsem sice i já, ale co mi už nepatří. Vyžaduje to neobyčejnou pozornost k tomu, co je dané, i k tomu, co se tvoří.
Jan z Kastavu „vypráví“ svůj svět neobyčejně živě a civilně. Bylo již řečeno, že vytvořil na zdech kostela jakousi bibli chudých a vytvořil ji lidově jadrným výtvarným jazykem, s ohromujícím expresivním výrazem a rozjitřeností. Sakrální náměty mají lidské kontury, zbičovaný Kristus je do trapna týraný člověk. Vysoké se mísí s nízkým, s patosem se tu míchá zřetelný smysl pro humor a pro grotesknost až maškarní. Tolik to připomíná Šiktancovy karnevalové průvody, jeho poetiku inspirovanou lidovým divadlem a vesnickými rituály, v nichž Boha střídá Pámbu a Smrt je střídaná Morankou. Jeho expresivní jazyk, vždy na půl cesty mezi rouháním a modlitbou. Světská podoba malířových výjevů, drze plebejské zpracování i celková kompozice, v níž církví kanonizované epizody jsou „nebezpečně“ kontaminovány folklorním prvkem, zaujetí pozemským rozměrem života – to vše vedlo posléze k rozhodnutí zakrýt fresky pokryteckou vrstvou omítky. Zakázané dílo. Teprve v minulém století byly malby náhodou objeveny, ukrývaly se již pod osmi dalšími vrstvami. Nemůžeme se v této souvislosti ubránit asociativní představě normalizačních zedníků, kteří po roce 1968 přikrývali zase dílo básníkovo, jež se vymykalo tehdejším kanonizovaným pravdám...
Je výmluvné, že z celého rozsáhlého Šiktancova díla nelze vyvodit žádný spolehlivý úsudek, zda máme co do činění s autorem v náboženském slova smyslu věřícím či nikoliv. Přestože je zde neobyčejné množství sakrálních reálií a pojmů, pohanské i křesťanské principy ožívají v nesčetných mýtech, legendách i každodenních obyčejích, v celém hodnotovém systému, přesto zde chybí zřetelné opření básně o duchovní jistotu víry v Boha a její explicitní vyjádření. Lze téměř smyslově vnímat, jak tajemství světa je kdesi
v textech přítomno, je však zachována jeho naprostá svrchovanost. Jako by i víra byla čímsi příliš už „hotovým“, co by bránilo tomu šiktancovskému odhodlání začínat báseň od začátku. Jako by touha po tom nechat tajemství skutečnosti samo zaznít nesměla být ničím předstoupena. Všechno důležité musí znovu a znovu ve verších teprve nalézat svou hodnotu, jako v dětství, jako poprvé… aby si nakonec mohla věřit sama báseň. Proto je také vždy znovu vržena do konkrétní reality. Neroste z esencí, ale z existencí. Surově a nepietně musí v ní čímsi zaznít soudobá vřava a její běsy, které se srazí s tím nejintimnějším. Dobová realita je pro tuto poezii nikoliv omezením, ale samotným zákonem tvorby. To, co nazýváme angažovaností básníka, prošlo u Šiktance velkým vývojem. Od nadšeného rýmování politických idejí v samém počátku jeho psaní až k neobyčejně pokorné, ale vždy účastné (i kritické) všímavosti vůči reálu samotnému. Báseň není nad věcmi, naopak, báseň nabírá věci do sebe. Přes všechny ty hodnoty z pradávna, o něž se verše opírají, nejde o poezii nabytých jistot, ale o poezii vůle a touhy. Nikoliv svrchované vědění, ale citové zjišťování. V každém verši se zdvihá jakási nezvyklá vehemence,
prudká vitalita, s níž se něco teprve hledá. To dělá básně tak dějovými i tam, kde se jedná o vysloveně lyrické situace. Všude se chvěje pominutý neklid, větření, hladovost po tom pravém, co někde tady musí být. Ten přístup, ten způsob je v textu důležitější než jeho téma. Až je to vášnivé usilování málem archaicky směšné. A chvílemi zní jako nějaká bezděčná připomínka, že každému z nás přece také kdysi o všechno sakramentsky šlo…
Přes značnou pestrost námětů v malbách Jana z Kastavu na zdech kostela v Hrastovlje hovoří k návštěvníkovi toho místa obdivuhodná jednota malířova projevu. Je zřetelně cítit, jak se všechno vyjevuje a rozvíjí jakoby z jediného pevného bodu, jenž představuje skutečně silná tvůrčí osobnost umělce se svým názorem a viděním světa. Šiktancově tvorbě je vlastní podobná dostředivost a podobná jednota. V druhé polovině dvacátého století se v české poezii objevilo jen málokdy takové svébytně sklenuté dílo, které by dokázalo vzdorovat rozličným a divokým proměnám dějinného času a relativizaci všech hodnot. Tímto lze Šiktance postavit vedle Oldřicha Mikuláška, Vladimíra Holana nebo Jana Skácela.
Básník dokázal v českém jazyce vynajít svoji vlastní řeč, která má svůj zvuk i svoji výslovnost, která k nám hovoří dávnými obsahy i současnými hluky. Která vyslovuje  skutečnost a chrání tajemství v ní ukryté. Podobně jako ten malý velký kostelík, rostlý ze skalnaté země.