Jak rozhrnují večer a hledí do něj, jak vcházejí do tmy, kymácivě a komicky spíš než neohroženě, a jak ze tmy přicházejí, se zvláštním chladem přes ramena. Jak pijí, jak pijí přímo z láhve a v jejich záklonu je němota světa i přihlouplá siláckost chvíle, jak pijí a potom poslouchají, kam to pití padá. Jak se celou noc míhají, šourají střídavě na záchod, přezkušujou všelijaké provazy a petlice a pak hledí na ty jiné, spící s holými ledvinami. Jak najednou vidí, že nikoho nemají, jak najednou zahlédnou, že je někdo tady. Jak se řítí v automobilu, nasedají a vysedají, v tajemné blízkosti těch, kteří neznají cestu. Jak hovoří o modrém posunu světla, který vykazuje blížící se galaxie Andromeda, v tajemné blízkosti těch, kteří tu nádheru nikdy neuvidí, ale neuvidí ji spolu.

Ovšem taky jak stojí a zděšeně trčí, protože ruce narvali někam, odkud nemůžou, vzali do nich něco příliš velkého, co neunesou a co nejde pustit a tak najednou ve směšném postoji začínajícího lyžaře cítí tu namáhavou marnost vlastního počínání. Jak se přistrkují i za cenu lží, nejpitomějších mód, mobilních a bankovních spojení, jen ať proboha alespoň chvíli nejsou sami. A jak couvají k dětem, k jejich velkému klidu a hubeným předloktím, uprostřed vřavy reklamní, poslanecké a pojišťovácké upřímnosti. Jak couvají do suburbiálních vyzáblin lesíků za městem, jen ať jsou proboha alespoň chvíli sami. Jak se umí stočit, schoulit, vydržet „chvíli bez boha“, škrtnout sirkou v rukavici a pak zase obstarat chlast.

Na tom počínání, na těch prozatímnostech, provizorních vorech a bledých denních ohních, na tom, jak si člověk nevšimne vlastního neštěstí a zapíná knoflík košile, na tom mohu oči nechat.

KRÁDEŽ

Ty naše věci z odcizené tašky
jistě v závětří u řeky
zklamaně házeli na jednu hromadu:
košili s kostkami,
obálky,
červenou ženskou sponu.

Jistě to leží někde na sněhu,
navždy, v nepotřebě.
Obálky se občas pohnou.
Modrá barva košile těžkne.
Kdy naposledy jsme byli
tak spolu?

PO NEŠTĚSTÍ

Zatím si dáte věci sem.

Kdosi udělal místo na polici,
v šuplíku nebo ve skříni.
A kdosi po neštěstí
sem pokládá svoje osobní věci,
ubohé a hrdé.

Jedno, co se přihodilo.
Jedno, v kterém sirotčinci to jsme.
Vše couvá před strašnou krásou
toho prozatím,
v němž někdo rovná zbývající věci.

PĚT

Známe ty stoly přes celé odpoledne.
V pět hodin je potřeba někde zjistit,
jak dál.
Lidé pijí nesvlečení,
už jdou,
jenom zjistí jak dál.
Hledí do lesku desky,
vlasy jim lezou přes límec,
pak se najednou zvednou,
jako by na něco přišli,
vycházejí ven
a jejich záda
jsou temná jak nikdy.

MOJE MATKA

Na krev se vždycky dívala
opatrně.
Ne, neubíhala pohledem,
ale ani nepřihlídala,
zvědavě nebo věcně.
Lidi stáli na linu a drželi si ruce,
seděli na lehátku,
někde to teklo
a moje matka to otírala,
něco říkala
a dívala se tak opatrně,
jako by mohla všechno
snadno zvrhnout
do hrozné
směšnosti.

Moje matka je velmi unavená,
najdete ji vzadu,
leží u odpoledních seriálů.