Poslední vydaný titul Emila Hakla (O létajících objektech, 2004) po mém soudu poukazoval na ztenčující se zásoby empirické materie, o které by mohl Jan Beneš, Haklovo ustálené alter ego, rozprávět. Jednalo se zkrátka o střídmější knihu, u níž se čtenář už neměl tolik příležitostí pobavit, jakož i podivit. S novým románem Let čarodějnice ale autor do značné míry čachroval, takže mnohé vypadá trochu jinak. 

Budí to zvědavost. Jan Beneš je vyměněn za brzkého čtyřicátníka, jehož sice oslovují mnohými přízvisky (přidržme se Pyšana), ale ve skutečnosti zůstává jako postava bezejmenný. Tento Pyšan hned po prvních stránkách románu zcela iracionálně pobodá člena ochranky v Tesku, následně podniká pravidelné tripy na přírodních halucinogenech a co chvíli je stínán telefonáty všetečné kamarádky Baruny, zaměstnankyně veřejnoprávní televize. Kromě odlišných personálních dat se ale vypravěč o moc nezměnil, hlavní postava pochází z téhož rodu jako Jan Beneš, což  znamená pouze tolik, že autor v románu předjímá větší odstup od autenticilní povahy svého vyprávění. Jako by chtěl upozornit na fakt, že ne všechno, o čem dosud psal, musí přesně zrcadlit popisovanou realitu.  

Návrat k románu

Let čarodějnice se vrací k prvnímu Haklovu románu Intimní schránka Sabriny Black (původně s podtitulem Letenský román, 2002), ale ve výsledném dojmu jde o vyprávění mnohem hutnější a chtělo by se říct i dospělejší. Ponechme stranou trochu zavádějící název (o čarodějnicích doslovném smyslu novinka nepojednává), vyzdvihnout lze tři výrazné aspekty, které román formují. Let čarodějnice je v prvé řadě románem jazyka, a to víc než jakákoli jiná Haklova próza. Autor tu předvádí nejvtipnější jazykovou exhibici, s jakou dosud přišel, trochu klackovsky zde servíruje pojmenování, u kterých čtenář buď kroutí hlavou, nebo se prostě chechtá. Ruku v ruce s ní dostává prostor absolutní prozaický sluch, kterým Hakl, obdobně jako Bohumil Hrabal, ve svých knihách vládne. Babylónské zmatení jazyků a důsledky z něj plynoucí (včetně zostřeného smyslu pro bizarnost) načrtla už prozaická prvotina Konec světa (2001), avšak v Letu čarodějnice si jazykový ostrovtip ukrojil už pořádný podíl. Je třeba podotknout, že toto žonglérství, neřkuli komediantství si zadává i s meritem věci, o které se vypráví, neboli „děním“ samotným, jež se místy ocitá na vedlejší koleji.

Emil Hakl ale není autorem příběhotvorným, nýbrž reflektorem odžitého, tak ho známe z  dřívějších próz. V jeho podání se řadí jedna událost za druhou, takže ve výsledku stejně jako v Sabrině Black román dostává podobu proudu, tentokrát ovšem hutnějšího a frázovanějšího. Dialogy, často pálené od boku (zejména v hovorech s Barunou), se prohýbají pod historkami a svéráznými filosofujícími sentencemi, popisovaná realita se před očima klátí ve své nabubřelosti i zdeptanosti. Snadno se lze tímto proudem pročíst až do jeho hlubin a spatřit kolem sebe haklovský svět nedokonalosti a pinožení, které se chce se vtipem na rtech upracovat k smrti. Snadno si lze také osvojit uvažování v autorových metaforách, ruch okolí se nám pak zdá o něco víc třeskutější. Emil Hakl, obdivovatel románů Louise-Ferdinanda Célina, vytváří ucelené individuální kroniky (vztah otec-syn, krize středního věku a práce v reklamní agentuře aj.) a zároveň s tím formuje svérázný typ modelového čtenáře – čtenáře-voyeura. Ten se náhle cítí být znejistěn nejen proklamovanou distancí autora od díla, ale i dalším aspektem – zvýrazněním řemeslných prvků ve vyprávění.

Výchozím momentem románové konstrukce se v Letu čarodějnice stává ono pobodání člena ochranky, tedy událost s fatálními následky, která uniknuvšího Pyšana udržuje ve stavu trvalé nejistoty. Pomineme-li samotný akt napadení, jenž je popsán se stejným dramatickým efektem, jako kdyby hlavní hrdina oznamoval, že si právě čistí zuby, pak se Haklovi toto konstruování daří jen z části. Nelze totiž moc účinně konstruovat, když podstata i atraktivita narace tkví v osobitém zření každodennosti, jež se přirozeně formuje do sledu „co bylo předtím a co potom“. Na druhou stranu ale tyto snahy zanechávají patřičný dojem sevřenosti a úsilím o tvárnost Hakl navazuje na část povídkové tvorby (O létajících objektech a rovněž Konec světa, dle mého nejvytříbenější z autorových knih).

V Letu čarodějnice se tedy proměnil způsob vyprávění a změna to byla domnívám se vítaná, nicméně hlavní postava obývá stále týž středoevropský, ne-li středočeský prostor (byť expanduje ve třetině románu do Portugalska). Jeho reflexe se utváří v hlavě; on sám je zakódován ve stylu myšlení, proto lze Pyšana s Janem Benešem do značné míry zaměnit. Zdá se mi, že přijetí každé novinky od novely O rodičích a dětech (2002) závisí spíš na osobních sympatiích k Haklovu alter egu a jeho vidění, než na čemkoli jiném. A v případě Letu čarodějnice zrovna tak, neboť výpovědí kniha směřuje k prostému sdělení, že život kolísá někde mezi „věčně ouvej a pořád ejchuchů“.