O debutu Reisefieber Mikołaje Łozińského

- Můžeš mi ukázat nehty?
- Proč ne?

- Máš je kraťoučké…
- Mám obdobný problém jako Daniel z Reisefieber, mám citlivá bříška na prstech u rukou a po ostříhání nehtů bývám velmi podrážděný. Stříhám si je pokaždé do kůže a pouze večer, abych mohl jít hned spát. Ráno už je všechno v pohodě. Loni za mnou přišla jakási dívka a děkovala mi za knížku, protože do té doby byla přesvědčená o tom, že na celém světě má takové problémy s nehty pouze ona.

- To ale není jediný motiv, který jsi ve svém debutu převzal z vlastního života, nemýlím-li se…
- Ano, nápad na knihu jsem si odnesl z reálného příběhu. Po maturitě ve Varšavě jsem odjel za svou snoubenkou do Paříže. Poprvé jsme bydleli spolu. Najít byt tam není vůbec lehké, jsou drahé, člověk musí platit kauci, atd. My jsme však měli štěstí, narazili jsme na zajímavou majitelku, Švédku, která žila ve Francii už hodně let. Nejvíc jí záleželo na tom, abychom nezapomněli zalévat květiny. Bylo mi devatenáct a byl jsem tak trochu ztracený – nový jazyk, neznámé prostředí.. A mám pocit, že ona to vycítila. Často volala, chodila na návštěvy, hodně jsme si spolu povídali a nasmáli jsme se u toho. Jediným smutným tématem našich rozhovorů byl její syn. Vyprávěla mi, jak ho vychovávala sama, že ho miluje jako nikoho jiného na světě, ale už šest let nezná dokonce ani jeho telefonní číslo. Věděla jen, že odjel do Ameriky. Jednou jsem se osmělil zeptat, proč spolu přerušili kontakt, na což mi odpověděla, že jí spoustu věcí vyčítal, byl bezcitný a měl tisíce připomínek. Za rok ta paní umřela a za týden u nás zazvonil telefon. Byl to její syn, který mi oznámil, že máme dva týdny na to, abychom si našli jiný byt a odevzdali mu klíče. Trochu jsme se báli, jak bude skutečně vypadat, ale vyklubal se z něj milý, inteligentní, citlivý muž, podobný své matce. Nemohl jsem to pochopit: dva lidé, kteří se měli tak rádi, ale nebyli schopní nalézt si k sobě cestu! Pokusil jsem se o tom napsat.

- Jsi tedy oním studentem z knihy s nikdy nevyřečeným jménem?
- Nejspíš ano. Po smrti majitelky jsem o ní a jejím synovi chtěl napsat, vzal jsem si papír formátu A5 a pokusil se shrnout vše, co o nich vím. Vyšlo z toho pár vět, které nezabraly ani jednu šestinu stránky. Pochopil jsem tedy, že mám pouze rámec příběhu, který musím zaplnit sám sebou. Reisefieber jsem psal tři roky, velmi pomalu, větu po větě a konec slovo od slova. Myslel jsem si, že text by mohl zaujmout mé přátele. Nenapadlo mě, že z toho bude kniha, kterou někdo vydá.

- Vztah matky a syna najdeme již v mytologii, v Shakespearových hrách či v Portnoyově komplexu P. Rotha. Neměl jsi strach, že na toto téma už nelze nic nového napsat?
- Nepřemýšlel jsem o tom ani vteřinu. Příběh, který na mě zapůsobil, jsem chtěl popsat co nejlépe. Pamatuju si však, že v jedné z prvních recenzí na knihu byly jakési konotace na Oidipa, což mě trochu překvapilo. Šel jsem tehdy za svým kamarádem, který mě během psaní velmi podporoval. Ukázal jsem mu noviny a on odvětil: „A ty se divíš? Mně to bylo jasné od úplného začátku.“

- Daniel se za krásu a tělesnost své matky stydí. Kde se vzala takováto přecitlivělost?
- Nejspíš se nemůže smířit s tím, že jeho matka je také žena, která může být v posteli s jiným mužem a dělat tam ty „divné pohyby“. To je jeho obsese z dětství. Trpí tím, že si muži jeho matku prohlíží, když se opaluje na pláži nahoře bez. Tvrdí jí, že je chladno, že by se měla obléknout. Astrid nijak nereaguje a Daniel udělá cosi, co poznamená celé jejich budoucí soužití. Děti si přece jen těžko představují sexuální život svých rodičů, přestože jsou jeho nejviditelnějším důkazem. Ale já osobně s tím mám taky problém.

- V knize se vyskytuje postava nevidomé psychoterapeutky, tu jsi potkal kde?
- Ještě během studia jsem měl to štěstí pracovat u žákyně proslulého Jacquesa Lacana. Přes inzerát jsem si našel místo asistenta u nevidomé ženy. Nejdřív jsem měl pocit, že to je celé nesmysl: přijde k ní vysoký kluk s polským akcentem, kterého se akorát zalekne. Potřeboval jsem však tehdy peníze, tak jsem se k ní vydal. Byl jsem jako její oči, psal jsem za ni dopisy, četl jí nahlas knihy a noviny, hodně jsme si povídali. Je to asi nejmoudřejší osoba, kterou jsem za celý svůj život potkal. Dokázala toho tolik sdělit, aniž by řekla cokoli navíc či nepřímo. První den se mě zeptala na moji rodinu. Vyprávěl jsem jí o ní. Druhý den ta samá otázka. Třetí den opět. Myslel jsem, že má problémy s pamětí a ze slušnosti jsem jí všechno vyprávěl ještě jednou. Až později jsem pochopil, že to byl záměr, že chtěla, abych se více zamyslel nad svojí komplikovanou rodinnou situací… Největší přání spojené s knihou, pokud tedy vyjde ve francouzštině, je to, abych sedl do letadla a letěl za ní. Opět si, jako tehdy, sedáme na červený gauč a já jí předčítám Reisefieber. Ona zatím netuší, že v knize je postava, která má mnoho společného s její osobou. Styděl jsem se jí to říci.

- Nedávno jsi dostal cenu Kościelských…
- Když jsem se to dozvěděl, musel jsem si ji vyhledat v googlu. Slyšel jsem o ní, ale nevěděl jsem, že je tak prestižní. Přečetl jsem si tam velká jména a trochu jsem se vylekal. Nemohl jsem potom spát, ve čtyři ráno jsem vzbudil přítelkyni, řekl jsem jí, že mám trochu strach, jestli by mě nemohla obejmout.

- Krátce po vydání tvého debutu ses bránil výrazu spisovatel, změnilo se něco od té doby?
- Nezměnilo. Pro mě je Reisefieber něco jako dítě. Mám radost, že si dokáže poradit beze mě. Nemusím za ním neustále chodit a opakovat to, co chce říci. Ale jak si budu vědět rady dál, to nevím.

- V diskuzi mladých spisovatelů jsi prohlásil, že se straníš generačního hlasu. Proč? Chceš stát mimo něj?
- Ne, ale chci být zkrátka sám sebou. Mohu mluvit pouze za sebe, což je samo o sobě často velmi složité.

- Píšeš v současné době něco?
- Napsal jsem pohádky pro Idu, devítiletou dceru mého bratra. Měla narozeniny a já neměl téměř žádné peníze, takže jsem jí koupil pouze počítačovou hru. Bylo mi to hloupé, že jsem jí napsal pohádku o želvákovi. A pak čtyři další. Všechny vyjdou příští rok. Jinak zkouším psát něco nového, ale ještě je příliš brzo, abych o tom mohl mluvit.

- Jde Ti psaní lehce od ruky?
- Rozhodně ne. Píšu pomalu, jsem nejistý, s každou novou větou se objeví tisíce pochybností. Ale možná právě proto mi to přijde zajímavé. A cítím, že se bez psaní neobejdu. I přesto, že se s každou přibývající stránkou bojím, že bude publikovaná, že vlastně nic neumím a že nic nevím o lidech.

- Vraťme se ještě ke knize. Jedním z důležitých motivů Reisefieber je smrt. Máš s ní spojeny nějaké vzpomínky?
- Bylo mi pět a dostal jsem malého kanárka. Připravil jsem mu klec. Do jedné misky jsem mu nasypal zrní, do druhé nalil vodu, a on poletoval a pěkně u toho zpíval. Po nějaké době jsem si všiml, že zrní ubývá, hladina vody je však stále stejná. Chtěl jsem se zeptat maminky, co to má znamenat, ale ta právě s někým telefonovala. A já jsem si myslel, že kanárek je ještě malý, že umí jíst, ale pít ještě ne, takže jsem mu to chtěl ukázat. Vzal jsem ho do ruky a na moment mu ponořil zobáček do vody. Kanárek mi zůstal v ruce. Hrozně jsem kvůli tomu, co jsem provedl, brečel, a chtěl jsem mu aspoň udělat pěkný pohřeb. Maminka zatím dotelefonovala a já vykopal na dvorku jámu, kanárka položil do krabice po šampaňském, zakopal jsem ho a vrátil se domů. Druhý den večer u dveří zazvonila pomatená ženská z baráku, která vypadala jako Indiánka, v rukou držela krabici s mrtvým kanárkem, beze slova ho položila na rohožku a odešla. Cítil jsem se tehdy jako zabiják malých zvířátek.

- Poslední otázka. Co ti pobyt v Paříži přinesl?
- Strávil jsem tam pětinu svého života, dělo se toho hodně. Nedokážu to popsat konkrétně, ale jistě to bylo důležité. Kdybych tam neodjel, nebydlel bych se 12 lidmi v jednom bytě, nepracoval bych s dvoumetrovým Tunisanem Momo, který mě přesvědčil o tom, abych se nevykašlal na školu, nepotkal bych nevidomou psychoterapeutku a nesrazila by mě motorka. Nenapsal bych Reisefieber.

Rozhovor vznikl s laskavým svolením autora z několika polských rozhovorů, přeložila Bára Gregorová